Alternativní historie: Co kdyby kráčela Francouzská revoluce jinými uličkami?

Volnost – rovnost – bratrství. Jak mohla Francouzská revoluce ovlivnit Evropu?
Pád Bastily
Pád Bastily
Jean-Pierre Houël – Bibliothèque nationale de France

reklama

Byla to revoluce, která definovala další staletí občanské společnosti. Navázali na ni pravicoví i levicoví ideologové, jejichž nesourodé myšlenky ovlivnily i 20. a 21. století. Francouzská revoluce (1789), která byla na školách vyučována pod názvem "Velká francouzská buržoazní revoluce", však má na kontě i desetitisíce obětí a je pošramocena především neslavným obdobím "teroru". Jak mohl svět vypadat, kdyby se odvíjela jinak? 

Teror, který zradil revoluci

Dopady Francouzské revoluce z roku 1789 se táhly napříč celou další generací. Nepřímo zavinily napoleonské války a podepsaly se i na řadě národních hnutích požadujících větší dělbu moci i mezi běžný lid. Ačkoliv však Francouzská revoluce nakonec vlastně uspěla, její historie je poznamenána řadou krvavých masakrů. Nejznámější z nich je jakobínský teror, jehož smrtící stopa na celých revolučních ideálech zanechala nejtmavší skvrnu. 
Celkové vyčíslení obětí Francouzské revoluce je obtížné. Budeme-li revoluci vnímat jako okamžik počátku národních třenic, jež následně napomohly vzniku revolučních (1792–1801) a napoleonských válek (1802–1815), můžeme se snadno dostat na stovky tisíc až milion obětí. Tradiční číslovka je relativně nižší, přesto však vysoká – celkově revoluce sama stála život zhruba 40 tisíc lidí. Období tzv. jakobínského teroru mezi červnem 1793 a červencem 1794, označované typicky za nejhorší etapu revoluce, pak vyšlo na 16 594 mrtvých. Rovných 2639 z toho bylo v Paříži. 

Ve srovnání s mnohamilionovými oběťmi například ruské Velké říjnové revoluce a následných občanských válek a "reforem" tedy Francie vychází relativně méně krvavě. To však samozřejmě nepopírá, že období teroru bylo svého druhu tragédií. Onen rok mezi lety 1793 až 1794 byl kulminací předešlých rozporů mezi revolucionáři – proti jakobínům stáli girondisté, kteří byli relativně umírněnější. K radikalizaci jakobínů, kteří následně začali provádět čistky mezi girondisty i jinde, však nejvíce přispěly dvě historické události. 
Tou první byla poprava francouzského krále Ludvíka XVI. Druhou pak série válek, které Francii po revoluci vyhlásily okolní státy podporující Ludvíkovu vládu. Další státy pak chtěly intervencí revoluci udržet jen ve Francii, a pak tu byla další sada států, která chtěla zkrátka jenom podpořit chaos svého historického soupeře. 

Z dnešního pohledu můžeme Francouzskou revoluci vnímat jako dějinný okamžik, který výrazně napomohl síle buržoazie a liberalizaci tehdy dominujících monarchií. Na konci 18. století však byl jenom velmi malý rozdíl mezi tím, jak vládnoucí rody vnímaly demokracii a anarchii. Jejich reakce vyhlásit revoluční Francii válku byla proto svého druhu logická. Stejně logická byla i reakce samotného Ludvíka, který nakonec svými chybami pod tíhou části šlechty způsobil zánik éry konstituční monarchie, a chápat lze po tom všem paranoidní tendence jakobínů. 

Quo vadis

V zásadě tak mohly existovat tři možné alternativní vývoje situace – revoluce nemusela vůbec nastat, nebo by došlo naopak na kolaps Francie jako takové nebo by se podařilo v jejím průběhu alespoň krotit emoce a panující strach. První dva scénáře můžeme v zásadě vyloučit hned zkraje. Francouzská revoluce byla jednak vyvrcholením bídy související s předešlými dekádami válek a repatriací, a jednak také vyvrcholením dobových myšlenek liberalismu.

Podobný je i druhý případ – Francie byla na konci 19. století nadprůměrně lidnatá, čehož následně do jisté míry využil i sám Napoleon. Zmínili jsme, že Francie měla 28 milionů lidí – Velká Británie však tehdy (včetně Irska) měla jenom 16 milionů. Šance na to, že by proto stát pod zahraničními invazemi či vlastními třenicemi zcela zkolaboval, je proto mizivá. Teoreticky si lze představit okupaci cizími vojsky a/nebo rozdělení státu na monarchistickou Francii a konstituční Francii, podobný dobyvačný charakter však tehdejší konflikty neměly. I proto Napoleon později tak rychle ztratil dobytá území. Na rozdíl od první nebo druhé světové války, kdy nacistická vojska přímo vedla okupační snahy, byl počet francouzských vojáků na dobytých územích zanedbatelný. A stejně konflikt vedli i jeho konkurenti. 

Zřejmě jedinou schůdnou alternativní možností bylo proto rozdělení Francie na dva státy. Na to by ovšem došlo nejspíše jedině v případě delších sporů – pokud by například jakobínský teror nebyl zakončen Robespierrovým zatčením, ale pučisté byli poraženi a uprchli by do jiných měst, snad by se mohli pokusit dobýt Paříž vojensky. Třeba i s podporou jiných států. V případě, že by se jim to nepodařilo brzy a neexistoval Napoleon Bonaparte, snad mohl konflikt skončit rozdělením státu. 

Na to by ovšem Robespierre paradoxně musel být o něco menší paranoik a jeho vláda by musela být vlídnější. Pučisté by proto nemuseli mít tak výraznou podporu. Opět se nám jako bumerang vrací skutečnost, že populace Francie byla zkrátka příliš početná. Francie navíc nemá v moderní éře valnou historii občanských konfliktů – neexistuje proto mnoho důvodů se domnívat, že by se jim měla oddávat ve velké (větší) míře i na konci 19. století. 

Beze změn

Chaos Francouzské revoluce tedy v zásadě neměl mnoho jiných scénářů. Platí, že i pokud by neodrazil zahraniční invaze Napoleon, Francie byla svou populací v pozici, kdy by se to mohlo podařit jinému generálovi. Prakticky jediný způsob, který mohl revoluci zcela zabránit, bylo neprohrát předešlé konflikty 18. století a vyvarovat se ekonomické krize. Ekonomika a myšlenky konce 19. století by nakonec nemusely najít uplatnění jenom ve Francii – Velká Británie přistoupila na vznik konstituční monarchie o víc jak století dříve než Francie.

Tím se nakonec dostáváme ke třetí obecné možnosti – smíru. Pokud by Ludvík ustál tlak šlechty a otevřel se plně možnosti konstituční monarchie, mohlo se podařit ustanovit vznik tohoto zřízení zkraje 90. let. Král by přežil, liberální hnutí by dostala prostor, Paříž by se obešla bez jakobínského teroru a Evropa možná i bez napoleonských válek. To by však v součtu znamenalo, že během násilné revoluce zvítězí chladné hlavy a rozum – a to je představa, která se s tím, jak revoluce obvykle vypadají, nedá příliš sloučit. 
Snad i to je důvod, proč není Francouzská revoluce příliš častým tématem spekulativní historické fikce. Na rozdíl od druhé světové války nebo americké války za nezávislost nejspíše neexistuje způsob, jakým se mohla výrazněji odehrávat jinak. 

Text: Ladislav Loukota

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama