Masový vrah Charles Whitman ubodal svoji matku a manželku a zastřelil 14 lidí. Poslední oběť mu připsali až po 35 letech

Charles Whitman vylezl 1. srpna 1966 na texaskou univerzitní věž a začal střílet.
Charles Whitman a policisté odnášející jeho oběti do sanitky
Charles Whitman a policisté odnášející jeho oběti do sanitky
Getty Images / AP

reklama

Charles Whitman byl velmi inteligentní a od dětství působil jako příkladný student. Neměl v tomto ohledu moc na vybranou; jeho otec byl opilec a násilník a každý horší školní výsledek nemilosrdně ztrestal. Nic jiného v Charlesově životopise nenaznačovalo, že by se z něj jednou mohl stát masový vrah, který, aniž by sám dokázal vysvětlit, proč to dělá, zabije svou matku i ženu, přitáhne hotový arsenál do observatoře věže texaské univerzity a začne bezhlavě pálit po všem, co se hýbe.

Výcvik z armády využil při masakru

Whitman se narodil v roce 1941. V dětství chodil do skautu a jakmile dosáhl plnoletosti, nastoupil k mariňákům. Právě tam se naučil skvěle střílet; prošel výcvikem odstřelovačů. Chvíli sloužil na základně v Guantanamo Bay, v roce 1961 ale využil jednoho z vládních programů a nastoupil na texaskou univerzitu v Austinu. Tam také v roce 1962 potkal svou budoucí manželku.

Jeho tehdejší studijní výsledky ale už nebyly tak zářné jako ty z jeho dětství, a tak si ho armáda vyžádala zpět. Zbytek svého pětiletého závazku strávil na jedné z amerických základen v Severní Karolíně, kde se dosud příkladný voják najednou dopustil několika drobnějších deliktů.

Deprese, psychické problémy, nutkavé myšlenky 

Tehdy se jeho duševní zdraví začalo horšit. Cítil vztek, trpěl depresemi. Po návratu do Austinu na jaře 1965 v návalu hněvu několikrát uhodil svou manželku, za což pak sám sebe nenáviděl; smrtelně se děsil toho, že by mohl být stejným násilníkem jako jeho otec.

Na počátku roku 1966 začal trpět silnými bolestmi hlavy. Jeho stav se nijak nelepšil, ba naopak. Když v březnu 1999 jeho matka konečně opustila svého násilnického manžela a odstěhovala se od něj do jiného města, rozhodl se Whitman kvůli svým zhoršujícím se psychickým problémům vyhledat pomoc lékaře. Svěřil se mu s tím, že zažívá zcela nekontrolovatelné záchvaty vzteku, a dokonce i se svou touhou vyšplhat na věž a začít střílet do lidí. Na další schůzku už ale nepřišel a lékařka nepovažovala za důležité ho vyhledat.

V dopise na rozloučenou prosil o pitvu mozku

Jedenatřicátého července téhož roku se Whitman definitivně přehoupl přes okraj, na němž už několik měsíců balancoval. Napsal dopis, v němž vylíčil své psychické problémy: „Vůbec si nerozumím. Měl bych být průměrným, rozumným, inteligentním mladým mužem. Jenže poslední dobou (a nevím ani, kdy to začalo) jsem obětí mnoha nezvyklých a iracionálních myšlenek, které se mi z mysli stále vynořují, a vyžaduje neuvěřitelnou duševní námahu se kvůli nim soustředit na cokoli jiného.

V dopise také požádal, aby na jeho mrtvole provedli pitvu a zjistili, jestli je na jeho mozku patrná nějaká fyzická známka duševní choroby.

Ještě téže noci dojel za svou matkou do jejího nového bytu, pobodal ji a zastřelil. Pak ji v posteli přikryl prostěradlem, jako by spala, a odjel domů ubodat k smrti také svou spící ženu. U obou svých obětí nechal další dopisy.

Chápu, že to vypadá, jako bych právě brutálně zavraždil své milované. Já se ale jen snažil odvést rychlou a důkladnou práci. (…) Pokud je moje pojištění platné, zaplaťte s ním, co dlužím, a zbytek darujte na výzkum duševních poruch. Třeba dokáže zabránit podobným tragédiím, jako je tato.“ Následujícího rána, tedy 1. srpna 1966, zavolal oběma zaměstnavatelům zavražděných žen a omluvil je, že jsou nemocné. Sbalil si dalekohled, zásobu vepřového v konzervě a mnoho různých střelných zbraní, do nichž ještě po cestě nakoupil obrovské množství munice, a vydal se k texaské univerzitní věži.

Poslední oběť mu připsali až o 35 let později

Cestou na vyhlídkovou plošinu Whitman zastřelil recepční a dva návštěvníky. Na vrcholku věže si vybalil zbraně a začal metodicky odstřelovat lidi na prostranství pod sebou. Díky svému výcviku dokázal mířit obětem celkem přesně do oblasti srdce, zranění těch, kdo jeho dlouhé řádění přežili, byla proto velmi vážná. Než ho dokázali tamní policisté zastřelit (dostat ho z věže živého se kvůli bezpečnosti ani nepokoušeli), uběhlo 94 minut hrůzy. Whitman tehdy zabil 14 lidí, včetně ještě nenarozeného miminka, a 30 dalších zranil.

Mezi jména jeho obětí policisté navíc napsali ještě jedno, a to až o neuvěřitelných pětatřicet let později; Davida H. Gunbyho, v roce 1966 teprve 23letého studenta, zasáhla Whitmanova kulka do ledviny. Lékaři při operaci zjistili, že Gunby od narození druhou ledvinu postrádá a ta roztříštěná je tedy jeho jedinou nadějí. Pětatřicet let žil Gunby v bolestech. Podstoupil sice transplantaci, ale jeho tělo darovaný orgán odmítlo. Na dialýzu chodil 3x týdně a nakonec, po mnoha letech trápení, v roce 2001 odmítl další dialýzy podstupovat a brzy nato zemřel. Vyšetřovatelé se s lékařskými odborníky shodli na tom, že by se měl navzdory době, která od střelby uběhla, Gunby započítat mezi ty, které Whitman zavraždil.

Při pitvě našli nádor na mozku 

Co ale vlastně dovedlo Charlese Whitmana až na univerzitní věž? Kde se vzal prapůvod jeho psychických problémů? Proč měl pocit, že musí podlehnout svým nutkavým myšlenkám? Přesnou odpověď už nikdy znát nebudeme, protože vyšetření, která by mohla jakékoli hypotézy potvrdit, na mrtvém muži nešlo provést. Policisté ale, i v závislosti na posledním vrahově přání, nařídili jeho pitvu a lékaři při ní objevili nádor na mozku, který později lékařské koncilium identifikovalo jako glioblastom. „Vztah mezi nádorem a Whitmanovým jednáním nelze jasně určit. Tumor mohl nicméně přispět k jeho neschopnosti kontrolovat své emoce a akce,“ popsali v závěru své zprávy odborníci.

Jako vysloužilý veterán byl Whitman i přes svůj hrůzný čin pohřben s armádními poctami a jeho rakev zdobila americká vlajka.

reklama

reklama