Mohl Sovětský svaz přežít do současnosti? A co podle Gorbačova způsobilo jeho pád?

Přelom 80. a 90. let je charakterizován nejen pádem komunismu v Československu a dalších zemích východního bloku, nýbrž i rozpadem celého Sovětského svazu. Jednalo se o historickou nutnost, nebo vše mohlo dopadnout jinak?
Mohla se budoucnost Sovětského svazu bez černobylské havárie vyvíjet jinak?
Mohla se budoucnost Sovětského svazu bez černobylské havárie vyvíjet jinak?
Getty Images

reklama

Obrysy tohoto příběhu jsou dobře známé. Po smrti Leonida Brežněva a krátkých funkčních období jeho přestárlých nástupců, Jurije Andropova a Konstantina Černěnka, se roku 1985 dostal do čela Sovětského svazu Michail Gorbačov. Na poměry doby vcelku progresivní politik se snažil odvrátit blížící se ekonomický kolaps demokratizačními zákony a reformními programy perestrojka a glasnosť, koncem roku 1991 však protahovaná agónie skončila – Sovětský svaz se rozpadl. Historici se dodnes přou, zdali tato významná dějinná událost byla nevyhnutelná anebo přece jen mohlo vše dopadnout trochu jinak.

Změny jen naoko

Novinářka a spisovatelka Joanna Lillis připomněla dění v Kazachstánu v roce 1986. Tehdy se ulice měst středoasijské republiky zaplnily demonstranty, nesouhlasně se vyjadřujícími k sovětské politice, nerovnosti občanů a privilegovanému postavení Ruska v rámci svazu. Do nepokojů se zapojili i Kazaši žijící v Moskvě a sovětská garnitura byla mírou nepokojů zcela zaskočena – což trefně ilustruje odtrženost tehdejších politických špiček od smýšlení běžných občanů. Když se však prostý lid začal v souladu s oficiálně deklarovanou politikou glasnosti, tedy společenské otevřenosti, vyjadřovat, došlo k jeho umlčení ze strany pořádkových sil. Navzdory vzletným prohlášením nebyl Sovětský svaz na skutečnou svobodu a naplnění vlastních reforem připraven.

Klíčová kontrola myšlení

Akademik Richard Millington z britské University of Chester považuje za klíčové selhání moment, kdy se sovětská vláda v podstatě vzdala kontroly nad médii. Žádný totalitní režim podle něj nemůže bez přísného dohledu nad mediální produkcí přežít, neboť právě média jsou nejmocnějším nástrojem při utváření veřejného mínění a přijímání různých kroků vlády. Jedna věc je totiž vědomí, že se v novinách a televizi dozvídáme přikrášlené zprávy, ale informace o skutečné podstatě reality jsou něco úplně jiného.

Gorbačov byl totiž prvním ze sovětských generálních tajemníků, který se do politiky pořádně dostal až po Stalinově smrti v roce 1953 a osobně tedy nepřičichl k nejpřísnějším represím obyvatelstva i institucí (včetně médií), které byly za Stalinovy vlády samozřejmostí. Ostatně, sám Gorbačov v roce 2006 označil za hlavní důvod pádu Sovětského svazu způsob, jímž média informovala o havárii v Černobylu. Rok po nástupu Gorbačova k moci a po vyhlášení glasnosti totiž média poměrně otevřeně informovala nejen o vládní neschopnosti při řešení krize, nýbrž i o selhání při ochraně obyvatel. A na to se (bohužel pro režim) nezapomíná.

Nevyhnutelný proces

Sir Rodric Braithwaite, který byl na přelomu 80. a 90. let britským velvyslancem v SSSR, však považuje běh dějin za nevyhnutelný. Zatímco v domovském Rusku i v zahraničí není na Gorbačova leckdy vzpomínáno v dobrém, nikdo podle Braithwaita nepřišel s věrohodným alternativním scénářem, jak by se situace mohla odvíjet jinak. V souladu s francouzským sociologem 18. století Alexisem de Tocqueville pak Braithwaite připomněl, že se jedná o nevyhnutelný sled událostí, kdy se skomírající režim pokouší zachránit pomocí reforem, jenže nakonec docílí pouze urychlení svého rozpadu. Zdá se, že po dekádách nekoncepční politiky a upřednostňování zbrojení či vesmírných závodů před naplněním základních životních potřeb obyvatelstva stál Sovětský svaz na tak vratkých nohách, že pád byl nevyhnutelný.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama