Bratři Bienertovi ze Šluknova: Jeden se 10 let skrýval na půdě, oba pak zavraždil recidivista

Příběhy ze Sudet mohou být poučné – vyprávějí totiž o nedávné minulosti, která rozdělila Čechy a Němce. Případ bratrů Bienertových ze Šluknova ale nejspíš přesahuje vše, co si dovedete představit.
Pamětní deska sourozenců Bienertových umístěná na jejich domě
Pamětní deska sourozenců Bienertových umístěná na jejich domě
archiv Prima ZOOM

reklama

Když v roce 1962 začala hořet velká stodola poblíž šluknovského kostela svatého Václava, došlo k šokujícímu odhalení. Mezi dobrovolníky, kteří pomáhali hasit, poznali místní hasiči zdejšího rodáka Eduarda Bienerta. Jenže ten byl hned po válce odsunut do Německa – stejně jako téměř tři miliony dalších Němců. Kde se tu, 17 let po válce, vzal?

Stručný zápis o této události v městské kronice od kronikáře Jiřího Vlčka by mohl zůstat jen epizodou z pohraničí, kdyby se vzápětí neobjevila šokující souvislost. Eduard Bienert se totiž deset let ukrýval v rozlehlém domě svého bratra Františka a sestry Alžběty a z úkrytu jej vyhnal až osudný požár – hořící stodola stála hned vedle domu sourozenců Bienertových.

Sourozenci Bienertovi - zleva František, Alžběta a Eduard
Autor: archiv Prima ZOOM/Šluknovské noviny Sourozenci Bienertovi - zleva František, Alžběta a Eduard

Příběh tří sourozenců tak absurdním způsobem odráží dějiny českého pohraničí, v tomto případě Šluknovského výběžku. Dvěma z nich – Františkovi a Alžbětě – československé úřady dovolily po válce ve Šluknově zůstat, byli totiž pro obnovenou republiku užiteční, třetí – Eduard – musel do transportu.

Šluknovský výběžek

Šluknov leží necelé čtyři kilometry od německé hranice v území zvaném Horní Lužice. Jde o oblast ležící už za našimi pohraničními horami, v tomto případě Lužickými. Území tradičně osídlené Němci, ale také Čechy, prosperovalo díky desítkám textilek, strojíren a dalších továren. Právě v dnešním Šluknovském výběžku doslova na několika kilometrech čtverečních vznikly dodnes ikonické výrobky jako rozevírací nůž „rybička“, nejdelší sériově vyráběná motorka na světě Čechie (Böhmerland) nebo slavné jégrovky, tedy spodní prádlo Gustava Jägera.

Dům sourozenců Bienertových ve Šluknově
Autor: archiv Prima ZOOM Dům sourozenců Bienertových ve Šluknově

Průmysl si žádal aktivní a schopné lidi, a takovými byli i sourozenci Bienertovi. Mladší František se narodil v roce 1911 do německé rodiny Bienertů provozující povoznictví. Stejně jako jeho sourozenci měl české školy, vystudoval textilní inženýrství v Římě, mluvil plynně několika jazyky a v průmyslovém Šluknově ho čekala skvělá kariéra. Jenže druhá světová válka přinesla obsazení Sudet a jejich začlenění do Hitlerovy třetí říše a František Bienert musel narukovat do wehrmachtu.

Jeho o dva roky starší bratr Eduard (narodil se 1909) měl zdravotní problémy a německé armádě se vyhnul. Tedy ne zcela – působil v Drážďanech, oficiálně ve vojenské kartotéce. Neoficiálně se ale mluvilo o jeho práci pro tajné projekty třetí říše. Stejně jako jeho bratr František byl i Eduard nadaný na jazyky, ovládal několik druhů těsnopisu a byl také nadprůměrný matematik. Také proto měl být údajně zapojen do okruhu lidí pracujících na šifrovacím stroji Enigma.

Ve Šluknovském výběžku se zrodily slavné značky jako zavírací nůž "rybička", motorka Čechie nebo Jägerovo spodní prádlo
Autor: archiv Prima ZOOM Ve Šluknovském výběžku se zrodily slavné značky jako zavírací nůž "rybička", motorka Čechie nebo Jägerovo spodní prádlo

Ani František, ani Eduard se nikdy neoženili, nevdala se ani jejich sestra Alžběta. Tři sourozenci by tak nakonec mohli žít ve velkém domě svých rodičů, nebýt poválečného odsunu Němců, který začal už v květnu 1945. Do října 1946 pak Šluknovský výběžek opustila drtivá většina obyvatel německé národnosti jen s povolenými 50 kilogramy majetku na osobu.

Dobrovolné vězení

V transportu se ocitnul i Eduard Bienert. Nemusel ale daleko – Šluknovský výběžek není Šumava, německé osídlení tady plynule navazuje na české a německé vesnice a města začínají hned za hranicemi. Po nuceném odsunu se proto Eduard vracel tajně přes hranici mimo jiné i proto, že mu jeho sestra Alžběta ošetřovala bolestivé bércové vředy. To trvalo několik let, než v roce 1953 komunistické Československo dosud průchodnou hranici s nově vytvořenou NDR zadrátovalo a začalo ji lépe střežit. Eduard Bienert se doslova přes noc nemohl vrátit do Německa a spolu se sourozenci se rozhodl vybudovat v jejich domě úkryt a zůstat tajně ve Šluknově.

Dům sourozenců Bienertových, kde se deset let tajně skrýval Eduard Bienert
Autor: archiv Prima ZOOM Dům sourozenců Bienertových, kde se deset let tajně skrýval Eduard Bienert

Šlo o velmi riskantní rozhodnutí. Výrazný dům Bienertových stojí jen několik desítek metrů od kostela nedaleko šluknovského náměstí. Hned vedle domu je i historická branka původního opevnění, kudy se za morových epidemií vynášely za hradby oběti moru.

Bienertovi navíc byli ve Šluknově velmi známí a oblíbení – František, který zde díky svým zkušenostem v textilní výrobě mohl zůstat, založil a vedl turistický oddíl a nově dosídleným Čechům ukazoval krásy a památky okolního kraje. Sestra Alžběta pracovala po válce na místním městském úřadě, kde měla díky své znalosti starousedlíků na starost distribuci potravinových lístků.

Po celou dobu svého dobrovolného věznění vycházel Eduard ven jen na chvíli v noci na dvorek. Aby nezešílel, četl staré knihy o místním kraji, studoval mapy a připravoval podklady pro turistické výlety svého bratra Františka. Ten dojížděl do nedalekého Rumburku, kde pracoval jako odborník v továrně Bytex, a díky svému pečlivému bratrovi tak měl pro „své“ turisty vždy perfektní informace i nové trasy.

Po požáru v roce 1962 a prozrazení úkrytu mohl Eduard ve Šluknově zůstat již veřejně. Oba bratři pokračovali ve svém turistickém nadšení a věnovali se hlavně mládeži. Jejich velký dům sloužil jako základna a místo setkávání a byl otevřený doslova komukoliv. To se ale nakonec stalo sourozencům osudným.

Takhle dnes vypadá většina továren v kdysi průmyslovém Šluknově
Autor: archiv Prima ZOOM Takhle dnes vypadá většina továren v kdysi průmyslovém Šluknově

Šokující dvojnásobná vražda

Mohlo by se zdát, že se už i tak dost dramatický příběh sourozenců Bienertových dočká šťastného konce, jenže osud vše zařídil jinak. V noci na neděli 16. září 1990 se Alžběta Bienertová probudila už ve tři hodiny, protože její bratr František měl brzy ráno odjíždět, a chtěla připravit snídani. Když ale přišla do přízemí, objevila své bratry ubité na zemi. Všude byla krev, v patře i dole v kuchyni navíc hořelo.

Její šok nemohl být větší. Jejího bratra Františka kdosi zabil mnoha údery tupým předmětem – později se zjistilo, že šlo o kladivo – a ve snaze zahladit stopy v domě založil požár. Eduard byl těžce zraněný a po třech dnech v nemocnici zemřel. Bylo mu 81 let, jeho bratrovi Františkovi pak 79.

Z dvojnásobné vraždy byl obžalován Michal Bílý žijící ve Šluknově, ten byl ale nakonec odsouzen jen za porušování domovní svobody a pokus krádeže. V osudnou noc prý šel kolem domu, viděl otevřené dveře a uvnitř plameny a chtěl využít příležitosti k tomu, aby dům vykradl. Pozoruhodné je, že Bílý se nejprve k vraždě přiznal, později ale svou výpověď změnil.

Uběhlo dlouhých 14 let, během nichž případ nedával spát kriminalistům, místním lidem, a dokonce ani příznivcům konspiračních teorií. Spekulovalo se hlavně o motivu děsivé vraždy. Byl za ní údajný poklad sudetských Němců, který bratři Bienertovi přechovávali? Měl snad Eduard Bienert za svého působení v drážďanské kartotéce přístup k tajným nacistickým spisům?

Průčelí domu, v němž byli oba bratři Bienertovi brutálně zavražděni
Autor: archiv Prima ZOOM Průčelí domu, v němž byli oba bratři Bienertovi brutálně zavražděni

Rozuzlení po 14 letech

Záhadu nakonec pomohl vyřešit investigativní novinář Stanislav Motl, autor pořadu Stopy, fakta, tajemství. „Ta událost mě nejprve začala zajímat coby reportéra, aniž bych tušil, že příběh dávné dvojnásobné vraždy se jednou stane součástí i mého osobního života,“ řekl Motl o svém zaujetí případem bratrů Bienertových. Přes deset let pátral ve Šluknově a okolí, až objevil klíčového svědka vraždy.

Přesněji šlo o svědkyni – bývalou přítelkyni Bílého, která zpočátku z obavy o svůj život svědčila v jeho prospěch. Žila v Německu a s Bílým už neměla nic společného. Motlovi se ji podařilo přimět, aby o tehdejších událostech pravdivě vypovídala, což spolu s dalšími důkazy nakonec vedlo v roce 2003 k obnovení procesu a odsouzení Michala Bílého za dvojnásobnou brutální vraždu nejprve na 14, a o rok později na 20 let vězení. Bílému navíc přitížila skutečnost, že ve svých 46 letech byl v době procesu už patnáctkrát soudně trestaný, přičemž pěti kriminálních činů se dopustil až po vraždě bratrů Bienertových.

Konec příběhu

Alžběta Bienertová, sestra obou zavražděných bratrů, žila dalších osm let v rodném domě v obavách o vlastní bezpečí. Neznámí lidé jí do oken házeli kameny, kliku domovních dveří někdo potřel chemikálií, po které ztratila cit v dlani. Šluknovem chodila se sklopenou hlavou, hlavně se nikomu nedívat do očí.

Tady příběh z českého pohraničí téměř končí. „Krásné“ 20. století odeznělo a sourozence Bienertovy už připomínají jen pomníčky a náhrobní kámen na šluknovském hřbitově. Jen ten velký dům u kostela, kde se Eduard Bienert dlouhé roky skrýval, dosud stojí. A na rozdíl od mnoha jiných, opuštěných, zbořených nebo zdevastovaných domů v okolí působí stále majestátně.

reklama

reklama