Kontroverzní názory Karla Havlíčka Borovského: Co ho vyléčilo z rusofilství?

Jeden ze zakladatelů české žurnalistiky a v mnoha ohledech i předjímatel českého státu obecně – to byl věhlasný literát Karel Havlíček Borovský. Leckteré jeho názory však dodnes budí údiv...
Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě
Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě
Getty Images

reklama

Karel Havlíček, známý hlavně pod přídomkem Borovský, se za svůj krátký život stihl nesmazatelně zapsat do dějin tuzemské literatury i novinařiny. Málokterá osobnost byla pro formování české literární kritiky i dalších žánrů tak zásadní jako právě rodák z vysočinské Borové. Leckteré jeho myšlenky jsou dodnes podnětné, jiné naopak přinejmenším rozporuplné…

Obrozenecký aktivismus Borovského se během první republiky dočkal velkých pochval – sám Masaryk jej označoval za klíčovou osobnost z hlediska formování základů české politiky. Novinář hojně kritizoval jiné obrozence, kteří podle jeho mínění o vlastenectví často mluvili, ovšem neměli se k činům; památná je jeho kritika přílišného a obsahově vyprázdněného sentimentu u Josefa Kajetána Tyla.

Židovský evergreen

Dodnes kontroverzní je Havlíčkův postoj k Židům. Ten se projevil hlavně v kritice básnické sbírky České listy od Siegfrieda Kappera. Tento romantický básník se pokoušel spojit své české, německé i židovské kořeny prostřednictvím obrušování národnostních hran – v čemž ho však angažovaný Havlíček rozhodně nepodpořil a Kapperovy nepříliš obratné verše nekompromisně strhal.

Ještě důrazněji však odsuzoval Kapperovy snahy o asimilaci židovského obyvatelstva s tím českým: „Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být židem,“ netajil se z dnešního pohledu ožehavými myšlenkami Borovský. V úvaze Emancipace židů sice brojil za rovnoprávnost této menšiny, avšak skutečnému včlenění židovského etnika do českého národa nevěřil.

Slovanské rozdíly

Podobně vyhraněný, i když přece jen pravdě bližší pohled měl Havlíček na všeslovanství, nejčastěji sdružující slovanské národy pod ruským vedením. Idea sjednocení Slovanů podle jasnozřivého Havlíčkova pohledu totiž zahrnovala nevyhnutelné poruštění, podrobení rozsahem nevelkého českého národa mnohem mocnějším ruským „bratrem“. K těmto úvahám dospěl po rok a půl dlouhém pobytu v carském Rusku, na jehož základě napsal také své první větší dílo Obrazy z Rus. Původní rusofilské nadšení tak vystřídal realističtější pohled, po němž Havlíček ideu funkčního panslavismu pod ruským praporem zavrhl.

Překvapivě shovívavější však byl ve svém nacionalismu vůči připojení Slováků, kteří během 19. století rovněž vykazovali separatistické tendence. Zatímco sebeurčení českého národa bylo pro Havlíčka zásadní a odmítal naše připojení k větším sousedům (ať už Německu, či Rusku), o národu Slováků stejně citlivě nesmýšlel; jako by věděl, že rozšíření českého území i počtu obyvatel je pro naši budoucí samostatnost zásadní – a podrobení Slováků je v takovém případě pouhým nutným zlem. Inu, občas účel světí prostředky i v případě tak zásadové člověka, jakým Havlíček Borovský bezesporu byl...

reklama

reklama