V krvavé bitvě u Arausia padlo 80 000 vojáků. Římané udělali hloupou chybu

Jak probíhala katastrofální prohra, která pomohla k moci známému vojevůdci Gaiovi Mariovi a vedla tak k zásadní vojenské reformě?
O římské aroganci během bitev vypovídal i snímek Orel Deváté legie
O římské aroganci během bitev vypovídal i snímek Orel Deváté legie
Universal pictures

reklama

Konflikty na severní hranici římského impéria eskalovaly už od konce 2. století před naším letopočtem. V letech, kdy oblastí putoval kmen Kimbrů, se ke střetu s Římany totiž nechaly vyprovokovat i mnohé jiné germánské a keltské kmeny. Když nakonec ještě v Tolose (dnešním Toulouse) povstali Galové, rozhodli se Římané, že do Zaalpské Galie pošlou daleko víc vojáků, aby podobným věcem udělali přítrž. Tolosu dobyli zpět a rozhodli se na útok Kimbrů na římské území počkat. Dočkali se v říjnu roku 105 před naším letopočtem, nic však neprobíhalo podle jejich představ.

Římská arogance tváří v tvář smrti

Podle toho, co tvrdí historické prameny, se zdá, že si svůj osud na sebe Římané přivolali de facto sami; všechno začalo tak, že se detašovaný oddíl Marca Aurelia Scaura střetl s postupujícím předvojem Kimbrů, který je naprosto zdecimoval. Scaurus, kterého zajali a předvedli před obávaného náčelníka Boioriga, se následně i přes nelichotivou situaci zachoval dost drze a náčelníkovi doporučil, aby svoje lidi stáhl, protože je Římané zničí. Boioriga tím rozlítil natolik, že ho nechal zaživa upálit zavřeného v kleci pletené z proutí.

Velitel bez aristokratického původu

Vojsko, které podle Scaura mělo Kimbry roznést na kopytech, se nacházelo na řece nedaleko Arausia, nebylo však ve špičkové formě. Sestávalo totiž ze dvou armád, jejichž velitelé se ani v této kritické chvíli nedokázali přestat poměřovat.

Armáda vedená Quintem Servillem Caepionem se z trucu utábořila na opačném břehu řeky, protože Caepion odmítal uznat velitele druhé armády, Gnaea Malia Maxima, jako nadřízeného. Maximus byl Novus homo, což znamenalo, že neměl aristokratický původ. Caepion nepřenesl přes srdce, že by mu měl velet někdo takový ani poté, co se k oběma vojevůdcům donesly zprávy o Scaurově prohře a neslavné smrti. Sice tedy souhlasil, že své legie přesune na stejný břeh, stejně se ale držel od Maximových vojáků dál.

Zprávy o roztržce obou vojevůdců se nakonec donesly i Boiorigovi a ten jich chytře využil ve svůj prospěch. K Maximovi poslal vyjednavače, aby ho poprosili o půdu a obilí. V té chvíli ovšem zacítil příležitost Caepio: mohl by přece Kimbry zničit sám a dokázat, že Maxima nepotřebuje. A tak se svou armádou na Boiorigův tábor 6. října roku 105 před naším letopočtem zaútočil.

Kimbrové zabili minimálně 80 000 vojáků

Jenže útok byl uspěchaný, špatně zorganizovaný a barbaři se tak houževnatě bránili, že Římany bez problémů odrazili. A co víc, okamžitě se vrhli na v té chvíli pochopitelně téměř opuštěné ležení Caepionovy armády a úplně ji zničili. Povzbuzeni snadným vítězstvím a zbrocení krví nepřátel se pak vrhli i na Maximovy muže.

Demoralizovaní a vyděšení vojáci by pravděpodobně za jiných okolností raději ustoupili, polohu pro svůj tábor ale zvolili tak špatně, že neměli kam, řeka jim odřízla únikovou cestu. Výsledkem bylo podle kronikáře Livia až 80 000 padlých římských vojáků a nespočet dalších spojenců a táborového doprovodu. Potupná porážka a enormní počet obětí nakonec vedly až k totální reformě římských vojsk pod taktovkou slavného Gaia Maria.

Caepio vyvázl živý, měl ale z ostudy kabát. Soudili ho, připravili ho o vše a uvěznili. Nakonec skončil v exilu a v Římě si lidé o Caepiově zbytečné nadutosti vykládali ještě dlouho. Jejich nespokojenost s vládnoucí třídou tak tehdy narůstala i díky téhle naprosto ostudné římské porážce.

reklama

reklama