Skončí se zavíráním dolů i báňští záchranáři? Jsme jako brontosauři, říká jeden z nejzkušenějších

V hornictví pracuje téměř 40 let, z toho většinu strávil záchranářskými pracemi. Byl na zásazích, kde šlo o život, a jak sám říká, stačilo málo a všechno by bylo jinak.
Ředitel HBZS Ostrava Josef Kasper (uprostřed) má zkušeností na rozdávání
Ředitel HBZS Ostrava Josef Kasper (uprostřed) má zkušeností na rozdávání
Getty Images / HBZS Ostrava

reklama

O Josefu Kasperovi mluví nejen jeho kolegové jako o člověku na svém místě. Od roku 2010 je ředitelem Hlavní báňské záchranné stanice Ostrava, která vyjíždí k událostem v posledních otevřených hlubinných dolech v Česku. I jejich provoz ale brzy skončí. Přijde Ostravsko spolu s nimi i o báňské záchranáře?

Jak jste se dostal k profesi báňského záchranáře?

Každý máme svůj vzor. Pro mě to byl můj otec, báňský záchranář. Navíc jsem do práce jezdil autobusem s kluky, mezi kterými bylo hodně záchranářů – a to byla elita. Vždycky jsem bral báňské jako takovou gardu, bylo to něco víc než ‚jen‘ obyčejný havíř – bez urážky k hornictví. Kromě mého otce tam pracoval i strejda a bratranec.

Pod zemí jsou si všichni rovni.
Autor: HBZS Ostrava Pod zemí jsou si všichni rovni.

Byl jste výjimkou nebo jde spíš o dědičnou profesi?

Já si myslím, že dědičnost hraje velkou roli. Znám hodně případů. Jen u nás na stanici máme tři kluky, jejichž tátové tady pracovali před nimi. Ale v dřívějších dobách byly motivací i peníze. V době, kdy byl základní plat 1950 korun, jsem bral 45 korun na hodinu. To byla velká sláva. V té době se říkalo ‚hodina jak kuřátka‘. Za 45 korun jste si totiž mohli koupit grilované kuře.

Nakolik k sobě má hornictví a báňské záchranářství blízko?

Hornictví je se záchranářstvím absolutně provázáno – každý záchranář byl horník. Proto je důležitá i zkušenost pod zemí. Dřív platila povinnost odfárat dva roky všude, teď to platí jen u nás na Ostravsku.

A proč právě dva roky?

Je to doba, kdy by měl člověk získat alespoň trochu základní návyky, vědět, co je v dole, na co si dát pozor. Záchranářem se ale nikdo nestane jen tím, že splní vstupní požadavky. Stanete se jím postupem akcí. Jedna věc je, co se naučíte v teorii, druhá, co si ověříte v praxi. Platí, že nejlepší záchranáři jsou tam, kde jsou nejtěžší podmínky. Dřív jsme jezdili ke 30–40 velkým akcím ročně, kde se to chlapi učili. Postupem doby ale šachet ubývá, mimořádných událostí je naštěstí taky míň. Za poslední rok jsme měli 6 těžkých akcí – a je to vidět. Když totiž zjistíte, že vám jde o krk, tak na to začnete mít jiný náhled.

Josef Kasper zažil jako záchranář celou řadu krizových situací.
Autor: HBZS Ostrava Josef Kasper zažil jako záchranář celou řadu krizových situací.

Kdy šlo o krk vám?

Když jsem v roce 1983 měl zatím jen jednoletou zkušenost jako záchranář na dole ČSM, tak jsme chodili do uzavřené oblasti, kde jsme prováděli čerpání vody a zpřístupňování oblasti. Jednou jsem se ocitl v situaci, když jsem se plazil po břiše, aparát se mi zasekl o výztuž a nemohl jsem vylézt. V tu chvíli jsem zpanikařil a říkal jsem si – pane Bože, já tady zůstanu!

Ale kdy šlo opravdu o život – to bylo při jedné akci s dýchacími přístroji, když někomu z nás začal troubit signál, že mu dochází kyslík. Všichni mysleli, že jsem to já, ale byl to kolega elektrikář. Začal nám umírat přímo před očima. Dva jsme na něm klečeli, aby si neserval masku z obličeje a pak jsme ho táhli po zemi, protože osmdesátikilového chlapa s šestnáctikilovým aparátem prostě nezvednete. Nakonec jsme ho dostali nahoru.

Jaká událost vás za dobu vaší práce u záchranky nejvíce zasáhla?

V květnu 1985 došlo k mimořádné události na dole Doubrava, kde pracoval můj otec. Zahynulo tam 25 lidí z toho 6 záchranářů. Osm obětí se podařilo vytáhnout, 17 jich tam zůstalo. Časem se je snažili vyprostit. To je taková pieta – havíř by neměl zůstat v dole, i když je mrtvý, měl by být pohřbený nahoře. Proto se dělaly záchranné akce, během kterých jsme se k nim snažili dostat. K tomu byli z každé šachty vybráni nejschopnější záchranáři, včetně mě. 20. 2. 1986 se znovu pokoušeli o vyproštění těl, jenže na noční směně, kde pracoval můj otec, došlo k zapálení metanu.

Ten den jsem přišel o půl čtvrté na ranní a sfárali jsme dolů jako dva měsíce před tím. Když vám dole velitel řekne, co máte dělat, tak to uděláte. No a nám řekl, že se musíme vrátit nahoru. Důvodem bylo, že můj otec byl mezi pohřešovanými. To je něco neskutečného, nedá se to popsat. Člověk je bezradný a bezmocný. Chce pomoct, jenže jsou tady pravidla. Jedno z nich je, že příbuzní nesmí být na směně spolu, aby byl dopad na rodinu co nejmenší – pokud se něco stane.

Kasper je v současnosti ředitelem HBZS Ostrava.
Autor: HBZS Ostrava Kasper je v současnosti ředitelem HBZS Ostrava.

Tak jsem seděl v koupelu a po několika hodinách třískly dveře. Byl to táta, který mi položil ruku kolem ramen a řekl – víš co, jdeme domů. A cestou dodal – neříkej to doma, naše manželky by se bály. Takže moje maminka se to dozvěděla až v roce 2014 z rádia, když můj otec byl už 4 roky mrtvý.

A jak na to reagovala?

No brečeli jsme, všichni jsme brečeli. I chlapi mají vlhké oči. Tehdy to byl můj nejsilnější zážitek, kdy jsem si uvědomil, že stačilo málo a bylo by všechno úplně jinak. Ale tak je to v životě často.

Každá taková situace se musí na člověku zákonitě podepsat. Přimělo to některé vaše kolegy odejít?

Co jsem tady, tak jsem profesně nezažil, že by někdo řekl, že to chce vzdát. A když už si to řeknou, pak je to během záchranářského kurzu. Máme tu perfektní trenažér, kde můžeme namodelovat nulovou viditelnost, teplotu 40 stupňů, absolutní vlhkost, a jestliže při tom kluci omdlí, což se stává, pak si uvědomí, že na to nemají. Ale to psychično, to se trochu i stydíte. Ještě nikdo u nás neřekl – já na to dneska nemám, já jdu hoši domů, já se bojím. Bojí se každý, kdo se nebojí, je nebezpečný. Nejde ale o strach jako takový, ale o respekt.

Jak je to s kolektivem báňských záchranářů? I když splní všechny podmínky a úspěšně udělají záchranářský kurz, ještě to přece neznamená, že si takříkajíc lidsky sednou.

Nejde v první řadě o kamarádství, ale v téhle práci nejde nic okecat. Třeba když se vrtá na čelbě, tak jeden vrtá a druhý hlídá, aby to prvnímu nespadlo na hlavu. Což znamená, že jste u vrtáku, soustředíte se na svou práci a máte kolegu, který stojí vedle vás nebo za vámi a hlídá, aby to na vás nespadlo, protože kdyby to spadlo, tak vás to zabije. Prostě mu musíte věřit, i když nejste nejlepší kamarádi. Ale v kolektivu se většinou vytvoří přátelství do konce života.

Hornické tradice nedodržují jen havíři, ale i báňští záchranáři.
Autor: HBZS Ostrava Hornické tradice nedodržují jen havíři, ale i báňští záchranáři.

Jak se na HBZS Ostrava liší postup práce při mimořádných událostech od ostatních stanic v Česku?

Když jdeme k zásahu, tak jedeme třeba kilometr dolů šachtou a pak nás několik kilometrů vezou vláčkem k místu zásahu. Je to jako při operaci, když člověk dostane infarkt – záleží na rychlosti. Proto si s sebou musíme brát všechno, což znamená i 40 kilo materiálu, protože víte, že se nemůžete vrátit, musíte si vystačit s tím, co tam máte. Takže máme vždycky připravený materiál podle typu zásahu a velitel jen řekne – vezměte si tohle a tohle. A když si to nevezmete, tak musíte vařit s tím, co jste si přinesli.

Zaměřujete se na hlubinnou těžbu. Jenže hornictví z Česka pomalu mizí. Jaká je podle vás budoucnost báňského záchranářství?

Už ani já jsem nezažil absolutní boom hornictví. Když jsem přišel, mělo OKD ještě 100 tisíc zaměstnanců, ale vážnost profese byla na ústupu. Mám dospělé děti, a když jsem se s nimi a jejich vrstevníky potkal v době, kdy bylo OKD v insolvenci, tak jsem pochopil, že mladí jsou už úplně oproštění od minulosti a úcta k profesi zůstává jen starším ročníkům. Jsme vlastně takoví brontosauři. Hornictví zanikne, ale profese báňského záchranáře ne, protože následky hornické činnosti jsou tady pořád. A tak to bude i se záchranáři.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama