Alternativní historie: Mohlo Rakousko-Uhersko přežít rok 1918?

Na Rakousko-Uhersko obvykle v dobrém nevzpomínáme, vždyť až díky odchodu z poraženého mocnářství se začala psát samostatná československá historie. Jenže co kdybychom se v rámci tohoto uskupení mohli mít mnohem lépe, než nás kdy napadlo?
Mohly by dnes na našich uniformách být symboly Rakouska-Uherska?
Mohly by dnes na našich uniformách být symboly Rakouska-Uherska?
istock.com / Volné dílo

Rakousko-Uhersko je nedílnou součástí i českých dějin – pro někoho bohužel, pro jiného naštěstí. Situace, která na konci roku 1918 vedla k jeho rozpadu, je však dodnes kuriózním okamžikem historie soužití národů. Okamžik, který vedl k první světové válce, totiž ironií osudu zhatil i mlhavé plány na to, aby bylo podobnému rozpadu právě předejito. Pokud by se naplnily, měla by jakási Rakouská konfederace šanci přežít až dodnes?

Co by kdyby

Stručná odpověď z reálných dějin zní: nikoliv. Rakousko-Uhersko bylo slepencem víc jak 10 různých kultur a náboženství, a tak je vlastně překvapivé, že rozpad nedoprovázely větší krvavé střety. Za to však nejspíše mohl kontext porážky v první světové válce spíše než benevolence mocnářství či přátelské vztahy. Stačí ostatně vzpomenout na střety, kterými si muselo vlastní hranice vybudovat čerstvě zrozené Československo...

Článek bychom tak mohli uzavřít hned z kraje konstatováním, že zkostnatělé Rakousko-Uhersko mělo reformní šance minimální. To by však byla po čertech menší zábava než spekulace, co by se muselo stát jinak, aby dějiny kráčely jiným směrem! A aby mělo Rakousko-Uhersko šance na přerod v konfederaci, v níž mají rovné hlasy všechny členské národy.

Je přitom nesporným faktem, že situace na přelomu 19. a 20. století byla zvláště pro Vídeň velmi složitá. Silné hlasy volající po obrození národů šly přesně proti tomu, čím Rakousko-Uhersko jako zastaralá monarchie bylo. Ničemu nepomohlo ani to, jak svůj stát vnímal sám císařpán, totiž František Josef I. Jeho vláda byla čímkoliv, jenom ne snahou o smír mezi množstvím podřízených národů. Nelze se tak ničemu divit, že když se s porážkou Centrálních mocností otevřela šance na osvobození, prakticky všechny národy mocnářství se jí chopily.

Pokud by se tomuto osudu rakousko-uherské vládnoucí kruhy bývaly chtěly vyvarovat, s (kon)federalizací by přinejmenším musely začít o několik generací dříve, nejpozději po polovině 19. století. Není přitom pravda, že by žádné snahy neexistovaly. Již takzvané rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 transformovalo původní Rakouské císařství na nám známé Rakousko-Uhersko. Na částečnou proměnu do konfederace národů tak zjevně došlo – šlo však přinejlepším o polovičaté řešení. Ačkoliv v novém státě získali větší hlas Maďaři, stalo se tak zjevně na úkor jiných členských národů – Čechy a Moravany nevyjímaje.

Snáze říct, nežli udělat

Odpověď na naši otázku je tak nasnadě – pokud by v rámci rakousko-uherského vyrovnání proběhla plnokrevná transformace na konfederaci více členských národů s jednotnějšími hlasy, mohlo by to posloužit i přežití nového státu i po roce 1918. Tímto směrem ostatně původně kráčely i snahy národovců, a dokonce též samotného Františka Ferdinanda d'Este. Ten plánoval po svém usednutí na trůn vytvořit jakési spojené státy středoevropské. Paradoxně si tak atentátník Gavrilo Princip v Sarajevu vybral ten nejhorší možný cíl z celého rakousko-uherského císařství.

Samozřejmě platí, že podobný plán je snazší sdělit nežli realizovat. Zpětně je snadné vidět ve váhajícím mocnářství zkostnatělost a konzervativnost. Avšak relativně rozumná dělba moci by byla extrémní výzvou, do níž se nikomu vlastně moc nechtělo. Rizika byla nemalá – pokud by některý národ dostal příliš malý hlas, mohl by se naopak zradikalizovat. Snaha o konfederaci by tak měla za následek přesný opak, mohla by totiž vést k občanské válce. Něco podobného ostatně známe z pozdějšího rozpadu Jugoslávie. Vše tudíž mohlo dopadnout i zcela naopak.

Řada rakouských pohlavárů se navíc ptala, proč se vlastně o moc dělit s podřízenými národy? Je vlastně s podivem, že někde neexistuje nějaká bizarní konspirační teorie, která by smrt Františka Ferdinanda d'Este shazovala na rakousko-uherskou generalitu...

O půlstoletí dříve

Buďme však pro jednou optimisté, neutrální či pesimistické scénáře rozdělení Rakouska-Uherska ostatně z reálné historie dobře známe. Pokud by František Ferdinand d'Este či ještě lépe jeho předchůdci skutečně umlčeli kritiky tím, že by jim dali rovnocenné hlasy, výsledek by byl v historii Evropy bezprecedentní! Podobná Rakouská federace, jak jí můžeme říkat, by rozhodně neměla na růžích ustláno, protože v evropské politické tlačenici na konci éry kolonialismu by byla v nevýhodě. Dříve či později by buďto sama musela do války po boku Německa, anebo, ještě hůře, proti Německu samotnému.

Je otázkou, zdali by si tradičně nepříliš schopná rakousko-uherská armáda v takovém konfliktu vedla lépe než jindy v průběhu naší historie. Pokud by však národy dostaly více prostoru, mohlo by to vést i ke zlepšení morálky. A byť morálka rozhodně není jen ekvivalentem množství munice a posil, optimističtější „Rakouská federace“ by mohla přinejhorším „uhrát plichtu“. Koneckonců ani během první světové války přímo o své území vlastně poražené Rakousko-Uhersko vlivem okupace nepřišlo.

Jednotlivé komponenty Rakouska-Uherska byly samy o sobě (vzhledem ke své velikosti) ekonomicky poměrně silné. S dobrými spojenci by tak reformovaný stát možná mohl pokračovat na své plavbě 20. stoletím i nadále. Mohlo by se podařit naplnit podobnou vizi, jakou měla při svém základu Evropská unie (či, chcete-li, Evropské hospodářské společenství), ale tentokrát o půlstoletí dříve! Ne, negarantovalo by to, že by se pod hlavičku podobné federace přidaly další státy – idea mírového soužití by však byla zejména po válce nakažlivě optimistická. A mohla by vést k transformaci mezinárodní politiky i za hranicemi sdíleného území.

V takovém optimistickém scénáři se samo sebou vyskytuje tolik podmínek, že jde spíše o fantasy než o spekulativní historii. Je ale nespornou skutečností, že naivní vize na rovnocenné pojetí národů Rakouska-Uherska byly před první světovou válkou široko daleko jediné. Ani Německo, ani carské Rusko či Francie s Anglií se v dané éře nemohly pochlubit podobnými ambicemi. Nakonec podobně překvapivá je už skutečnost, že se po rakousko-uherském vyrovnání nový stát během pár let nezhroutil již v 19. století.

Minimální šanci na úspěch tak idea rozšiřování konfederace snad měla – v opačném případě muselo totiž Rakousko-Uhersko skončit rozpadem tak, jak jej známe z dějin. Jen při troše snahy tedy mohlo být leccos jinak. A my bychom dnes už mohli psát nejenom o století nového evropského společenství, ale možná bychom za sebou měli i jeho dětské nemoci...

Text: Ladislav Loukota

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama