Alternativní historie: Mohla namísto druhé světové nastat válka mezi USA a Británií?

Těžko dnes hledat ve světě větší spojence než je USA a Spojené království. Přitom ještě relativně nedávno počítali vojenští plánovači s možností otevřené války mezi oběma velmocemi.
Útok na Pearl Harbour
Útok na Pearl Harbour
Volné dílo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Čas pro Rudý plán

Vojenští plánovači se obvykle připravují na nečekané eventuality. I když USA a Velká Británie byly v první světové válce spojenci, ve 20. a 30. letech americká armáda pro případ jisté nepříjemné eventuality sestavila takzvaný War Plan Red. Ten operoval s možností nepřátelství mezi Velkou Británií a Spojenými státy, která přeroste až v otevřenou válku. Američani v tomto uvažování rozhodně nebyli jediní. Kanaďané měli také svůj plán pro případ války s USA (!), a ačkoliv sami Britové s vlastním plánem oficiálně nepřišli, rozhodně se nad případnou válkou rovněž zamýšleli. Jak by tedy z kombinace jejich tří vizí konflikt mezi Brity a Američany v hypotetickém roce 1930 vypadal? 

Válka na moři

Z pohledu plánovačů by konflikt byl především relativně krátký. Majorita soubojů by se odehrála na moři. Britové počítali s tím, že jejich flotila bude blokovat obchodní cesty vedoucí k americkým městům (zejména na východním pobřeží), přičemž ideou bylo vylákat srovnatelnou (ale stále relativně menší) americkou flotilu do bitvy, v níž by Královské námořnictvo zvítězilo – anebo by naopak blokovalo města tak dlouho, než by Washington přistoupil na příměří výhodné pro Londýn. 

Už tady se nám ale situace komplikuje. Totéž by totiž mohli realizovat i Američani. 
Jak víme z britských námořních nezdarů první světové války, blokáda může být efektivní zbraní, ale také se může projevit až s odstupem několika let. Aby blokáda navíc existovala, musí existovat i flotila, která ji vynucuje. V reálu by tak britská admiralita nejspíše nechtěla přistoupit na ultimativní bitvu v obavách, že by její prohra byla zničující pro celé impérium. Naproti tomu USA by mohly vyrazit i mimo Atlantik. Jejich námořní přítomnost v Pacifiku a na Filipínách by jim otevřela možnost poškozovat britské zájmy v Indickém oceánu – a v Indii samotné. Jak snaha o blokádu, která by byla značně děravá, tak i americké výpady na druhé straně světa by hrozily konflikt prodloužit a eskalovat. 

Pak je tu Kanada. Její plán počítal skoro až s drzým překvapivým útokem na americké území, který měl způsobit maximální škody a zpomalit nevyhnutelný americký postup na sever. Kanaďané počítali s tím, že Britové z Evropy pošlou posily včetně těch pozemních. Poté, co by USA provedly mobilizaci, Kanada neměla šanci pozemní válku vyhrát. Háček je v tom, že britská strategie s posilami pro Kanadu nepočítala. Britové byli ochotni Kanadu obětovat v rámci příměří výhodného pro zbytek jejich světových zájmů. Kanada by tak byla v případě delšího konfliktu zcela jistě okupována americkými silami, došlo by na odbojové hnutí a naděje, že přijde pomoc zvenku. 

Jak by konflikt dopadl, samozřejmě nelze jen tak odhadovat. Šance na moři byly vyrovnané, alespoň pokud by na vyřešení došlo brzy. Jenže brzký finiš nemusel být reálný, záleželo by totiž, jak by válka vlastně vznikla. A politický kontext 30. let hrozil tím, že by britsko-americká válka mohla přerůst v druhou světovou válku. 

Politický kontext

Ačkoliv původní Plan Red nepočítá s eskalací mimo Atlantik, něco podobného se nedá vyloučit. Je nasnadě, že aby na válku mezi USA a Británií došlo, musel by k tomu existovat vážný důvod. Jak víme ze skutečných dějin, USA přišly ve druhé světové válce západní Evropě na pomoc. Stalo se tak vlivem nového vzestupu Německa, které obsadilo velkou část kontinentální Evropy. Prakticky první podmínkou války mezi USA a Británií by bylo selhání vzestupu Adolfa Hitlera a selhání obnovy silného Německa. Jak by k tomu došlo, nemá smysl řešit, řekněme, že se mladý Hitler třeba dostal na uměleckou školu. 

Mimo Německa stále existují jiné mocnosti, které by mohly dělat neplechu. Sovětský svaz rozhodně plánoval expanzi na západ, Japonsko chtělo budovat nové impérium. Abychom je nemuseli také spekulativně odklízet, lze si představit třeba možnost, že se britské a francouzské síly v Evropě v roce 1935 dostanou do konfliktu se Sověty – ve snaze rozdělit sovětské síly na dvě strany Londýn učiní Japonsku návrh, aby otevřelo na východě druhou frontu a uzmulo si podstatnou část Sibiře.

Sověti a Japonci ve stejné době vedli nevyhlášenou pohraniční válku i v naší realitě, ale bez podpory zvenku. Něco podobného se nicméně stalo v první světové válce, kdy bylo Japonsko na straně Dohody. Řekněme, že Japonsko by souhlasilo s větší invazi na Sibiř, stále má však samo v Pacifiku spory s USA. Vše skončí útokem na Pearl Harbor. Jenže tentokrát jsou spojencem Tokia Britové, nikoliv Němci. A konflikt se tak mění do války mezi USA a Británií o Atlantik...

Útok na Pearl Harbour pohledem japonského letce
Autor: US NAVY Útok na Pearl Harbour pohledem japonského letce

Přestavit si lze i řadu jiných vizí, tato však postačí pro ilustraci toho, že válka mezi USA a Spojeným královstvím by mohla být notně odlišná od vizí, které měli vojenští plánovači. V této ideji například proti USA stojí dvě silné flotily – britská a japonská. Jenže Američané mají za spojence zase Sověty, a pokud se jim podaří Stalina dobře zásobovat, můžou mu dopomoct k dobytí celé Evropy. Jak by taková druhá světová válka dopadla, lze jenom hádat. Je však znát, že War Plan Red a jeho analogie u jiných mocností mohly postihnout jenom velmi malou část potenciálně mnohem většího konfliktu. 

Text: Ladislav Loukota
 

Reklama
Reklama