Alternativní historie: Mohl Napoleon vyhrát?

Napoleon Bonaparte se stal geniálním stratégem, který dorazil až k Moskvě. Kde udělal chybu?
Napoleon v bitvě u acrole
Napoleon v bitvě u acrole
Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl to zápas, který formoval 19. století. Šňůra konfliktů, které po neklidném 18. století vyvrcholily v tzv. napoleonské války, skončila v roce 1815 jasnou porážkou Napoleona Bonaparta.

Na 99 dalších let tento konec uvrhl majoritu světa do nové etapy míru. Britská dominance v poválečném světě sice nebyla bez vyzyvatelů a na regionální střety čas od času stále docházelo. Až do nového typu konfliktu z roku 1914 však Napoleonova prohra definovala mír dalších generací. Stejně jako dnes ovšem spekulujeme nad tím, jak by vypadal svět v případě vítězství Adolfa Hitlera, lze spekulovat i nad možnostmi výhry předešlého uzurpátora v roli Napoleona.

Osobu geniálního vojevůdce a nelítostného uzurpátora mapuje dokument Jedinečný Napoleon v úterý večer na Prima ZOOM. 

Jedinečný Napoleon  (1) - upoutávka
Jedinečný Napoleon (1) - upoutávka

Napoleon a jeho Waterloo

Nejčastějším bodem, o kterém se spekuluje v případě Napoleonova hypotetického vítězství, je veleznámé Waterloo. Napoleonova poslední bitva z roku 1815 je však ve skutečnosti tou nejméně zajímavou. Starý a unavený někdejší pán Evropy se tu snažil vrátit k moci po dvou dekádách neustálých konfliktů a dalších předešlých generacích přerušovaného neklidu. I kdyby Napoleon u Waterloo porazil Brity, brzy by si s ním přišli vyřídit účty armády zbytku Evropy. Francie měla přitom války už dost. I pokud by snad Napoleon tuto krizi ustál, svá nejlepší léta měl už za sebou.

Na Waterloo tedy zapomeňme – pokud by Francie chtěla skutečně opanovat Evropu po zbytek 19. století, musela by k vítězství zamířit podstatně dříve. Kdy však tento bod přišel? Dalším často skloňovaným scénářem je Napoleonova invaze do Ruska. Nelze rozhodně popřít, že celá kampaň byla dechberoucím plýtváním lidskými životy – těžko ale při zpětném pohledu identifikovat, co v tomto tažení mohl Napoleon provést jinak. Ani sebelépe připravená armáda 19. století nebyla s to pochodovat donekonečna. Původní plán okupovat Moskvu a přimět cara k příměří měl ve své éře fungovat.

Strategie splálené země: vypálení Moskvy

Strategie spáleného města byla značně nekonvenční taktikou – a to ačkoliv dodnes není jasné, nakolik šlo o záměr a nakolik o náhodu. Napoleon mohl teoreticky namísto Moskvy pochodovat na Petrohrad, kde mohl cara přimět ke smíru lépe. Ruská vůle bojovat by však byla zjevně nezměněna. Alternativně nemusel do Ruska vůbec vpochodovat a bojovat pouze obrannou válku. To však jednak nebylo v Napoleonově krvi, a jednak by to Rusko nedonutilo přistoupit na tzv. kontinentální systém.

Právě ten z vůle Francie zakazoval evropským státům obchodování s Británií – ekonomicky slabé Rusko se jalo nařízení ignorovat, což vedlo k ruskému tažení z roku 1812. Jádrem Napoleonova sporu tedy byla Anglie, nikoliv Rusko. Kontinentální systém sloužil pouze k tomu ji porazit jinými než vojenskými prostředky. Tím se otevírají tři nové možnosti, kterými mohl Napoleon vyhrát už v roce 1805.

Průlomová taktika admirála Nelsona

Nevyhnutelně se tak dostáváme k tomu, že právě rok 1805 a námořní bitva o Trafalgar byly ve skutečnosti oním zlomovým okamžikem, kdy Napoleon prohrál celou válku. Francie a Španělsko měly tehdy proti Anglii dokonce početní převahu, Britové ale měli výhodu ve výcviku, taktice i velení. Pokud Napoleon uměl válcovat soupeře na zemi, admirál Nelson dokázal totéž na moři. Jeho taktika u Trafalgaru byla na svou dobu, chce se říct, doslova průlomová.

Nelson rozbil franko-španělskou formaci lodí tím, že do ní za plné rychlosti vplaval třemi vlastními liniemi lodí. Šokující přístup nesl ovoce. Britové nepřišli o žádnou loď (!), ale Francouzi i Španělé o většinu. Nelson sám během bitvy zemřel. Kdyby snad na jeho místě byl někdo s menší představivostí, konflikt mohl dopadnout "tabulkově" a Francie by si zajistila dominanci své flotily v Evropě i ve světě. Namísto kontinentálního systému by se otevíraly nové možnosti pozemní invaze do Británie, v níž by Napoleon byl opět (jako) na koni.

Británie nebyla na pořadu dne

Napoleon ve skutečnosti plánoval invazi do Británie několikrát již před Trafalgarem, vždy však byla odvolána kvůli jiným okolnostem a potřebě vojska jinde. I pokud by však Trafalgar dopadl, jak dopadl, Napoleon měl určité nenulové šance pojmout svůj kontinentální systém jinak. Mohl se zaměřit na zlepšení ekonomického postavení nižší a střední vrstvy, které by svou poptávkou po zboží mohly učinit kontinent obchodně atraktivnější pro Rusko a další periferie.

Síla francouzské revoluce pramenila z obrozeneckých ideálů – vzor jejich pošpinění obdobím teroru v Paříži z této skutečnosti těžil i sám Napoleon, který mohl díky úsvitu národních států a ideálu vlastenectví dát dohromady největší vojsko, jaké Evropa tehdy poznala.

Takový přístup by ale vyžadoval chápání ekonomiky, které přišlo až mnohem později. Napoleon sám se navíc snažil konzervativním rodům spíše zavděčit než je sesadit. V praxi by taková hypotetická idea byla ovšem jednoduše tlumočitelná – například po vstupu Napoleona do Ruska by bylo praktické nevolníkům oznámit, že v novém Napoleonově režimu jsou svobodní. Výsledek tažení by to nemuselo zcela změnit, těžko by jej to ale zhoršilo.

Konečně poslední potenciálním trumfem byl technologický průlom. Není samozřejmě pravda, že by napoleonské války byly prosté technických novinek – vzhledem k rozmachu parního stroje o generaci později si ale s přimhouřením očí lze představit vyšší uplatnění parou poháněných lodí nebo dokonce železnice, které by mohly Francii poskytnout dočasnou výhodu. Parní obrněné lodě, které přišly až o půlstoletí později, by eliminovaly výhody většiny tehdejšího britského námořnictva. A železnice by zase mohla snáze doplňovat zásoby Napoleonovým armádám po celé Evropě, Rusko nevyjímaje.

Napoleon: opravdu muž své éry?

Napoleon přitom nebyl ani na tomto poli bez šance – ačkoliv dobovou výhodu ve vývoji parních strojů měla Británie, první parní vůz vznikl v 70. letech 18. století právě v Paříži. Napoleonovi rovněž svůj koncept parní lodi navrhl i americký konstruktér Robert Fulton. Císař jej však údajně odmítl jako šarlatána. Ironií osudu sám Napoleon dříve zvažoval jinou moderní technologii pro překonání Lamanšského průlivu – balóny. Ty však tehdy nebylo možné ovládat. Ironií osudu si britská propaganda (nikdy nepostavené) Napoleonovy "plovoucí pevnosti" sama vymyslela a přisoudila Napoleonovi jako jeho zázračnou zbraň. Kéž by ji tak on sám četl…

Je to ironické, ale vzdor svému nekonvenčnímu vedení armád na bojištích měl Napoleon překvapivě úzké vidění společenských a technologických možností své éry. Právě ty mu mohly nejvíce napomoct i k výhře vojenské. Těžko očekávat, že by svět 19. století byl v případě Napoleonovy výhry radikálně odlišný od toho našeho – v globálu by mapě stále vévodily kolonie a Evropě postupně ubývaly monarchie. Další kataklyzma po konci této hypotetické éry "Pax Gallica", tedy alternativní první světová válka, by však mohlo vypadat jinak. Tak daleko se však neodvážíme spekulovat ani my.

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech