Alternativní historie: Kdyby Fridrich I. Barbarossa nezemřel předčasně, byla by Evropa muslimská?

Otázka islámu v Evropě je otázkou dlouhé historie. A smrt Fridricha I. Barbarossy na ni měla zásadní vliv.
Komu vadí islám?
Komu vadí islám?
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl jedním z nejmocnějších mužů středověké Evropy. Na konci 12. století platil Fridrich I. Barbarossa za hlavu Svaté říše římské, nejvýznamnější evropské „supervelmoci“ široko daleko – v roce 1190 však tragicky zemřel přímo během tažení třetí křížové výpravy. Pozměnilo to osud válčení o Svaté země a zřejmě i další vývoj křesťanských i muslimských zemí. Pojďte si s námi zaspekulovat, jak se věci mohly lišit.

Fridrich I. Barbarossa jako křižák (středověká iluminace)
Autor: Volné dílo Fridrich I. Barbarossa jako křižák (středověká iluminace)

Křesťan vs. muslim: Barbarossa vs. Saladin

Barbarossa měl za sebou na konci svého života desítky let vojenské praxe i nejsilnější říši tehdejší Evropy. Zkazky o jeho smrti dodnes nejsou přesně známé. Oznámeny byly dvě možnosti – buďto se šel vykoupat do řeky, dostal infarkt a utonul, anebo spadl při jízdě na koni v plné zbroji do řeky… a opět utonul. Jisté je jediné – s jeho smrtí oslabila stotisícová armáda, která spolu s ním táhla k Jeruzalému, o 80 procent mužstva.

Fridrich I. rozhodně nebyl nějaký velký příznivec Jeruzaléma, v krvi měl spíše realpolitiku. Jenom pár let před svou smrtí na křížové výpravě ostatně otevřeně vyjednával se Saladinem, pozdějším muslimským vojevůdcem proslaveným dobytím Jeruzaléma, aby tím dal v duchu pravidla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ najevo Byzanci, že by si na něj neměla příliš vyskakovat.

Jenže osud tomu chtěl jinak a křesťany vedené Jeruzalémské království začalo tou dobou pod náporem Saladina kolabovat. V bitvě u Hattingu porazil jeruzalémská vojska a vydal se obléhat Svaté město samotné.

Jeruzalemské staré město
Autor: Wikimedia Commons Jeruzalemské staré město

Zhruba po měsíčním obléhání Jeruzaléma pak město padlo do Saladinových rukou. Právě tato eskalace situace v Levantě stála i na pozadí přípravy třetí křížové výpravy, která měla do Jeruzaléma vrátit křesťanský pořádek. Jenže poté, co Fridrich I. nešťastně utonul a většina křesťanských armád se vrátila do Evropy, nebyli zbylí vojevůdci (především Richard Lví Srdce) s 10 000 až 20 000 muži s to Saladina zastavit. Jeruzalém zůstal muslimský, o necelé tři století později padla Byzance a v novověku tak byli Turci až u Vídně!

Ale co kdyby Fridrich I. nezemřel tak kuriózně a tragicky, jak se stalo v naší historii?

Konec Saladina

Rozhodně lze říct, že Saladin se Fridrichovy armády značně obával – šlo totiž o jedinou sílu, která mu mohla reálně čelit. Nejde přitom jenom o početní sílu, ale i zkušenost mužstva a velitele. Richard Lví srdce se nemohl Fridrichovým znalostem rovnat – a stejně tak měl Fridrich po svém boku veterány italských bojišť. Pokud by onoho osudného dne neutonul, existuje reálná šance, že by jeho vojska byla s to Saladina porazit přímé bitvě, ale mohla by při své početnosti rovněž provádět několik paralelních obléhacích operací najednou.

Výsledkem mohly být tři výstupy – pokud by Fridrich nějakou náhodou nezemřel během bitvy, čímž by se dějiny nejspíše vrátily do nám známých kolejí, nejspíše by uštědřil Saladinovi takovou prohru, z níž by se už nevzpamatoval. Ačkoliv by zásobování tak velké armády v Levantě bylo obrovskou výzvou, uvážíme-li, jaké problémy způsobil Richard Lví srdce Saladinovi, proti Barbarossovi by jednoduše muslimská vojska měla pramalou šanci.

„Skuteční“ hrdinové třetí křížové výpravy včetně Richarda, Baliana nebo Sibyly by nejspíše žili o dost déle. Byl by to naopak Saladin, kdo by mohl zemřít v bitvě a de facto by v historii nahradil Fridrichův osud – dnes by se namísto tohoto článku sepisovaly úvahy o tom, jak by to vypadalo, kdyby „nezemřel Saladin a Jeruzalém dobyly muslimské síly“.

I kdyby muslimský vojevůdce svou porážku fyzicky přežil, pravděpodobně by se musel vrátit domů výrazně oslaben a jeho říše by se mu dost pravděpodobně mohla rozpadnout pod rukama. Tak či onak, nejenže by se Jeruzalém vrátil do rukou křesťanských vůdců, ale zároveň by došlo na dějinné oslabení dalších muslimských vojevůdců.

Zpátky do reality

Výše uvedené však nutně neznamená, že by o několik staletí později svět vypadal diametrálně odlišně. Nakolik by totiž Fridrich I. byl s to prodloužit existenci Jeruzalémského království, je i v případě jeho porážky Saladina značně diskutabilní. Pro evropské velmoci byl Jeruzalém příliš daleko pro udržování stabilního spojenectví a zásobování. Město mělo možná pro křesťanské panovníky Evropy paradoxně větší význam, pokud jej drželi muslimové.

Vzhledem k demografii daného regionu tak lze očekávat, že přirozenou výměnou místních generací panovníků anebo další muslimskou expanzí by se Jeruzalém tak či onak vzdálil evropskému pojetí křesťanství. Koneckonců, jenom pár staletí po společném tažení anglických, francouzských a německých sil do Levanty došlo na reformační hnutí, při němž si křesťanské národy šly samy po krku, byť s Turky za humny. Jinými slovy, Jeruzalém by i v této paralelní historii nejspíše měl dříve či později status exotické země obývané z pohledu Evropana jakýmisi cizáky. Z dnešního pohledu, kdy je Jeruzalém de facto ovládaný židovským Izraelem, by pro hypotetický židovský národ nejspíše nešlo o příliš rozdílný výsledek.

Kdo by na tom vydělal?

Co by se však mohlo v této realitě naopak významně lišit, by byla šance na delší přežití Byzance! Pokud by její vojevůdci chytili příležitost za pačesy, mohli by oslabení Saladina využít pro renesanci své vlastní říše. Na pád Byzance v 15. století by nikdy nemuselo dojít a nějaká verze Byzance by mohla přežít o staletí déle, možná až do dnešního věku!

Jenže i zde jsou pravidla geopolitického vývoje nekompromisní a ani silnější Byzance by rozhodně nezaručovala, že by se evropští křesťané chytili za ruce a žili navždy v souladu a míru. Pokud by došlo na posílení role Byzance, velmi pravděpodobně by jednoduše převzala historickou úlohu Osmanské říše. Evropa nikdy nepotřebovala invazi cizích mocnosti, aby byla mezi svými národy s to vést krvavé války. V této paralelní realitě by to tak mohli být Byzantinci, nikoliv Turci, kdo by obléhal Vídeň – a nejspíše by ji i dobyli, uvážíme-li, že byzantská vojska by to měla do habsburského sídla o něco blíže.

Ačkoliv by ani Byzance nejspíše neměla na ohrožení západoevropských království a pozdějších států, dějiny střední a východní Evropy by nejspíše vyšly poněkud jinak, než jak je známe dnes. Tím spíše, že delší Fridrichův život by velmi pravděpodobně znamenal i delší život Svaté říše římské. Později příchod reformačních hnutí by ale i tentokrát nejspíše vedl k jejímu kolapsu a rozbrojům mezi různými klikami křesťanství. Zdali bychom se však i v této realitě dočkali brutální třicetileté války, je už i za hranicemi našeho věštění z kávové sedliny.

Přesto paradoxně možná platí, že pozdější Fridrichova smrt by mohla znamenat sice posílení křesťanských národů, ale zároveň nikoliv jejich vzájemný mír na věčné časy.

Text: Ladislav Loukota

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama