Alternativní historie: Jak by vypadala druhá světová válka, kdyby selhala evakuace z Dunkerku?

Záchrana vojáků v Dunkerku bývá řazena mezi vojenské zázraky, které zásadně ovlivnily průběh druhé světové války. Jak by ale její další průběh vypadal, kdyby se situace vyvrbila jinak?
Film Dunkerk by dnes jistě vypadal o poznání jinak.
Film Dunkerk by dnes jistě vypadal o poznání jinak.
Warner Bros.

Zázrak v Dunkerku je prvním momentem, kdy se Hitlerův plán na světovládu začal hroutit – a paradoxně dílem i kvůli jeho zpomalení německého postupu. Britové dostali z francouzských pláží stovky tisíc vojáků, bez nichž by následná bitva o Británii byla podstatně náročnější, pokud by nešlo rovnou o politickou sebevraždu. Co kdyby tomu však historie chtěla a opak byl pravdou? V případě porážky Britů v Dunkerku se dějiny mohly vyvíjet dost odlišně.

Eso v rukávu

Ze 400 tisíc spojeneckých vojáků v Dunkerku bylo nakonec evakuováno přes 338 tisíc z nich. V souhrnném množství britských ozbrojených sil v červnu roku 1940, která čítala 1,65 milionu mužů, to tvořilo skoro čtvrtinu celkové síly! Ačkoliv už o rok později Britové naverbovali dalších 600 tisíc mužů a na konci války jich měli 2,9 milionů (skoro dvojnásobek z roku 1940), během bitvy o Británii tvořili navrátilci z Dunkerku stále významnou posilu.

A to nejenom početní, nýbrž i morální. Dunkerk byl jakýmsi „vítězstvím v prohře“. Churchill sám byl během této akce ve funkci ministerského předsedy méně než měsíc! Sám správně podotkl, že „evakuacemi se války nevyhrávají“, ale v případě zajetí, či dokonce masakru Britů v Dunkerku mohla být britská účast rozhodnuta již tehdy. Celkově britské síly ve Francii přišly o 66 tisíc mužů – přesněji 11 tisíc zabitých, 14 tisíc zraněných, 41 tisíc zajatých (většina z nich právě v Dunkerku). Pokud by Dunkerk padl bez evakuace, výsledné číslo by bylo pětkrát vyšší.

Zázrak této evakuace tedy byl skutečně znát i při vyhodnocování celé první fáze války. Pokud by do poslední kolonky namísto 41 tisíc spadlo 360 tisíc mužů, mohlo by to v Británii okamžitě vyvolat paniku – a ta by mohla Winstona Churchilla stát čerstvé premiérské křeslo. Ale nejen jemu by zajetí celé expediční armády nejspíše přidělalo vrásky. Tak obrovská armáda zajatců by byla oříškem i pro Němce samotné. Ačkoliv teoreticky by bylo (při ignorování konvencí) možné zajatce popravovat a „donutit“ Brity ke kapitulaci po zlém, něco takového nejspíše Hitler vůbec nezamýšlel.

Existuje myšlenka, podle níž třetí říše nechtěla s Brity vést války, ale naopak je přimět ke spojenectví proti Sovětům – anebo alespoň k neútočení, zatímco Hitler vyzve na zápas Stalina. Ačkoliv skuteční historici nad podobnou interpretací spíše krčí rameny (vytváření spojenectví proti nepříteli vypadá jinak než blitzkrieg…), zajatcům z britské expediční armády by se spíše dostalo lepšího zacházení, aby posloužili jako propagandistická zbraň ve snaze vyšachovat Británii z války bez dalšího boje.

Ostrovní Švýcarsko

Zdali by to vyšlo, je samozřejmě velkou neznámou. Úplně stejně tak mohlo podobné vyhrožování Británii rozzuřit a semknout. V roce 1940 byly ale vzpomínky na jatka 1. světové války příliš živé a prohra ve Francii by byla možná příliš bolestivá bez světýlka, kterým se stal v reálu Dunkerk. V našem spekulačním seriálu proto řekněme, že by Hitlerův plán vyšel – je vyhlášeno příměří, Churchill je odstaven od moci, vojáci z expedičních sil se vracejí do Británie.

Ministerským předsedou se mohl následně stát třebas Edward Wood, později hrabě z Halifaxu – v reálných dějinách velvyslanec v USA, ale před válkou také příznivec appeasementu. Británie by se samozřejmě nevydala na milost jen tak. Hitler by si nemohl koupit Brity jako spojence jenom prostřednictvím zajatců z Dunkerku. Možné by však bylo jakési donucení k pacifismu vůči dění na kontinentu. Představme si to jako takový reverzní brexit.

Británie v roce 1940 byla stále imperiální velmoc. Ale reálně měla většinu svých zájmů v zámoří. Britové si samozřejmě nemohli dovolit ignorovat dění v Evropě – snažili se jej ale spíše vybalancovat než radikálně měnit. Pokud by Hitler přišel s tím, že poptává jenom jakousi neutralitu Britů v nové válce, mohlo by mu to vyjít – výměnou za to by Němci neměli kolonialistické ambice v Africe nebo Asii. Alespoň prozatím.

Něco takové je už představitelné – cosi podobného se ostatně stalo třeba po prohře USA ve Vietnamu, byť samozřejmě v jiné podobě a kontextu. Amerika 70. let se po prohře nestáhla ze světového dění zcela, ani neodzbrojila svou armádu, a už vůbec se nepřidala na stranu komunistického bloku. Ale příklon k opatrnosti hraničící až s pacifismem (v mezích možností velmocí) byl přesto znát. „Opatrnější“ Woodova vláda by tak po debaklu v Dunkerku mohla další Hitlerovy roky prosedět s rukama v klíně. Spojené království by se stalo ostrovním Švýcarskem.

Válka minus Británie

Vývoj druhé světové války bez Británie – alespoň po několik dalších let – by nabral zásadně odlišnou roli! Ačkoliv nelze vyloučit, že by Hitler zbabral operaci Barbarossa, nacistická invaze do Sovětského svazu by měla k dispozici mnohem více vojáků a mohla mnohem snáze porazit sovětské síly. Bez vázání německých sil v Africe a pro obranu Itálie/západní fronty by bylo pravděpodobnější, že Sovětský svaz invazi prohraje.

Mnohem nejistější by to bylo i se vstupem USA do války. Bez Británie jako „nepotopitelné letadlové lodi“ by USA měla vstup na evropskou frontu prakticky zapovězený – provádět operaci Overlord přes celý oceán jaksi totiž nejde. Velmi pravděpodobně by vůbec Američani do evropské války nemuseli přímo promluvit – ačkoliv konflikt mezi nimi a Japonci byl spíše nevyhnutelný, faktem je, že Hitler nemusel Rooseveltovi žádnou válku sám vyhlašovat. USA by se tak soustředily na Tichomoří, kde by nejspíše i vyhrály – ale Evropa by šla stranou.

Tom Hardy ve filmu Dunkerk
Autor: Warner Bros. Tom Hardy ve filmu Dunkerk

Nelze samozřejmě vyloučit, že karty by se po porážce Moskvy mohly změnit – u Adolfa Hitlera platilo, že s jídlem roste chuť. Hitler by mohl začít Británii tlačit do aktivnější role v dalších výbojích kontinentální třetí říše, stejně jako by mohl po roce 1945 vyzývat na souboj Ameriku. To by mohlo opět vést ke změně britské politiky a znovuzažehnutí konfliktu s Německem. Ale to se pouštíme na ještě tenčí led spekulací než jindy. Třetí říše každopádně mohla nakonec prohrát. Ale nikoliv jistě.

Je také otázkou, co by relativně méně krvavá a kratší druhá světová válka znamenala pro porobené národy včetně Židů. Třetí říše byla samozřejmě na antisemitismu postavena od základů, oficiálně ale nacisté do roku 1941 propagovali svou ideu přesídlení Židů mimo Evropu – ve své vizi na Madagaskar. Ačkoliv šlo o notně šílený plán, který by stále znamenal velké oběti na životech, ve srovnání s holocaustem byl relativně méně bestiální. V reálu na přesídlovací snahy nedošlo, protože během konfliktu s Británií by německé plavby na jih Afriky byly sebevraždou. Ale bez Anglie...

To by samozřejmě byla potenciálně špatná zpráva i pro nás. Střídmější německý plán z roku 1940 totiž počítal s tím, že také český národ bude postupně germanizován a jeho vliv rozpuštěn v novém osídlení. Byť by na to nejspíše nedošlo ze dne na den a řada vzdorujících Čechů by mohla být potrestána, zabita či minimálně vysídlena, o půlstoletí později by v případě vítězství třetí říše náš národ už de facto nemusel existovat. Potenciální neutralizace Británie v Dunkerku tak mohla mít dopady daleko přesahující tehdejší horké francouzské pláže.

Text: Ladislav Loukota

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama