Alternativní historie: Co kdyby se Rakousko-Uhersko nikdy nerozpadlo

Pojďme si zaspekulovat na téma alternativní historie. Tentokrát se zaměřme na Rakousko-Uhersko a svět poté, co se nerozpadne.
Vojenská paráda v Praze kolem roku 1900
Vojenská paráda v Praze kolem roku 1900
Volné dílo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Rakousko-Uhersko končí

Traduje se, že v okamžik sarajevského atentátu si Gavrilo Princip nemohl vybrat horší oběť. Když totiž zastřelil rakouskouherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, zbavil mocnářství paradoxně největšího proponenta liberálního přístupu k národům nacházejícím se pod habsburskou korunou. Co kdyby však Princip netrefil – co kdyby první světová válka sice propukla, ale František Ferdinand přežil a v jejím závěru by se zasazoval o myšlenky federalizace Rakouska-Uherska? Historie Evropy by mohla být značně odlišná, ale přesto v součtu překvapivě podobná. 

František D´Este jako lovec slonů
František D´Este jako lovec slonů

Pozitivní scénář

Přežití Rakouska-Uherska dává samozřejmě větší smysl v případě vítězství Centrálních mocností v první světové válce. Stát, který prohraje velkou válku, vždy riskuje kolaps. Vzhledem k tomu, jak druhé housle ale Rakousko-Uhersko v první světové válce hrálo, lze si vybájit i možnost, že mohlo přežít také v případě své porážky. Snad by k tomu stačilo vlídnější zacházení s jeho členskými národy. Obojí je samozřejmě spekulativní možností – ale od toho už tu jsme. 

V první řadě je otázkou, zdali by součástí hypotetického poválečného federalizovanějšího Rakouska-Uherska bylo i Česko a Slovensko. Nepravděpodobný vznik jejich vlastního společného státu byl totiž sice v roce 1918 nečekaný, ale nesl se plně v duchu tehdejších idejí národního sebeurčení. Je možné, že by v nějaké alternativní historii Praha zůstala koruně nakloněná. Vzhledem k tomu, jak furiantský přístup však Češi k Vídni měli, rozhodně to není zaručeno ani v případě federalizace společného státu. 

Jinou možností je tedy situace, při níž by se sice část Rakouska-Uherska osamostatnila – zejména tedy České země a Slovensko –, ale stále by pod korunou zůstaly sjednocené jižnější státy. Takové Rakousko-Uhersko by vlastně dílem nahradilo velkou část někdejší Jugoslávie. Jenom s bohatším Rakouskem v čele. Podstatnější je, že v obou scénářích by silná Vídeň mohla v evropské geopolitice hrát protiroli Německu. A to zejména pokud by i v těchto odlišných historiích došlo na vzestup německého nacismu. 

Rakousko-Uhersko by se nejspíše nenechalo obsadit tak snadno, jako když v našich dějinách došlo na anšlus. Zejména v prvním scénáři, kdy by jeho součástí stále bylo i Československo, by mohlo naopak hrát výraznou úlohu. Na druhou světovou válku by nikdy nemuselo dojít, alespoň ne v její plné škále. Slabší, "balkanizované" Rakousko-Uhersko by už možná silný nápor nacistického Německa ustát nemuselo... Přesto by se dějiny druhého světového konfliktu vyvíjely zřejmě jinak, kdyby Hitler musel Vídeň dobýt, namísto toho, aby ji bez odporu připojil. 

Negativní scénář

Nelze však samozřejmě zároveň ani vyloučit, že nacionalistické postoje by s federalizací nezmizely. A časem by mohly i zesílit, zvláště pokud by je z východu přikrmoval Sovětský svaz. Přežití Rakouska-Uherska v nějaké podobě by tedy mohlo snad zamezit rozvoji nacismu v Německu či zastavit jeho expanzi, ani zdaleka to však neznamená, že by liberální Rakousko-Uhersko mělo vyhráno navěky. 

Zvláště v případě, že by šlo spíše balkánskou cestou, mohlo by se časem zhroutit do podobného vnitřního konfliktu jako bývalá Jugoslávie. Zdali by se tak v takové alternativní historii stalo v roce 1950 či 1990, nelze samozřejmě ani spekulovat. Stejně tak nemá smysl věštit, zdali by podobný konflikt skončil rozpadem podobným Jugoslávii, konsolidací moci jako u jiných občanských válek anebo nějakým třetím scénářem (například okupací zvenku). Východní Evropa by se však mohla opět rozpadnout do menších státečků, jako tomu bylo v roce 1918.

Státy samozřejmě mají tendenci procházet lepšími i horšími obdobími. Občanská válka je, historicky vzato, relativně běžný "samočisticí" jev, jakkoliv taková definice z pohledu jedinců může znamenat nesčetné množství osobních tragédií. Ani přežití Rakouska-Uherska v roce 1918 tedy negarantuje, že by vydrželo do konce století. Na druhou stranu, o kterém státu lze něco podobného s jistotou říct? 

Střední cesta

Na stranu třetí, čím déle státy přežívají, tím častější je tendence k dalšímu pokračování existence. Jenom málokdy se v novodobé historii objevují celky, které nadobro zmizely z povrchu světa. I federalizované Rakousko-Uhersko, pokud by přežilo rok 1918 a pokud by snad přežilo i další půlstoletí, by tak mohlo snad v nějaké podobě existovat až dodnes. 
Možná, že by postupná federalizace nakonec dospěla do podobné ideje, jakou je dnes Evropská unie – společenství států s jednotným trhem a vnitřními hranicemi, které se rozšiřují o nové členy.

Nyní už se nacházíme zcela v hájemství fantazie, po optimistickém i pesimistickém scénáři dalšího vývoje Rakouska-Uherska však není nějaké podobné třetí řešení zcela nepředstavitelné. Koneckonců, panevropské projekty se v historii Starého světa objevují stále pořád dokola. Silné Rakousko-Uhersko by bylo jenom dalším z nich. 

Tím spíše, že by historicky vzato vlastně podobná alternativní Evropa vypadala velmi podobně současnému stavu. Tím nejzásadnějším rozdílem by bylo jenom to, že bychom v nadnárodním uskupení jednotlivých států namísto na Brusel nadávali jako za starých časů stále ještě na Vídeň.

Text: Ladislav Loukota

Podívejte se na BAREVNÉ snímky z první světové války

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama