Alternativní historie: Co kdyby Osmanská říše dobyla Vídeň?

Půjdeme-li dále za dějiny 20. století, bylo turecké obléhání Vídně zřejmě nejvýznamnějšími válečnými událostmi lidských dějin, které se kdy přiblížily k našim hranicím.
Obléhání Vídně
Obléhání Vídně
Volné dílo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama


Odražení osmanských vojsk, které před branami Vídně naposledy stály na konci 17. století, je právem vnímáno jako překažení ambicí Istanbulu na opanování minimálně části Evropy. Co kdyby tomu však historie chtěla jinak a Vídeň skutečně padla? Přinášíme další díl Alternativní historie.

Nejzazší hranice

Osmanské síly měly Vídeň na dosah hned dvakrát. Poprvé se tak na necelý měsíc stalo v roce 1529 pod vedením sultána Sulejmana. Druhé a známější obléhání pak přišlo v roce 1683 a trvalo dva měsíce. V obou případech obránci útočníky odrazili, z historického hlediska je dnes rovněž větší význam přikládán události druhé. 
Na pomoc habsburské Vídni totiž tehdy přispěchal polský král Jan III. Sobieski, který se s 14 tisíci vlastními a 4 tisíci německými kavaleristy zahájil proti osmanským vojákům úder, jaký by překvapil i J. R. R. Tolkiena. Útok jízdy z roku 1683 je vůbec největší zaznamenaný v historii. Neméně významné však byly hlavně následné události v podobě postupného zatlačování Osmanské říše dále na jih.

V souvislosti s odražením osmanských vojáků se občas mluví o výrazném historickém vítězství křesťanské Evropy nad islámskou invazí, poněkud přesnější je však mluvit o významném zvratu v celkem třistaletých trvajících osmansko-habsburských válek. Západní Evropa, tou dobou upínající spíše zrak k zámořským koloniím, byla ke konfliktu na východě přehlíživá, pokud jej sama dílem nepodporovala. Své historické odražení podobné invaze chalífátu si ostatně užila už skoro o tisíciletí dříve v bitvě u Tours.
Co kdyby však historie měla jiné plány, než dopřát habsbursko-polsko-litevskému spojenectví chuť vítězství? Mohla Osmanská říše skutečně pokračovat ve své expanzi? A jaké by to mělo vliv na České země, které byly tou dobou v područí Habsburků?

Osmanská Vídeň

V případě prvního obléhání Vídně je možnost osmanského vítězství poněkud diskutabilní. Nakolik chtěl Sulejman Vídeň skutečně dobýt, je dnes předmětem sporů – panují názory, že jeho výpad proti Vídni měl spíše diverzní charakter a cílem nebylo město skutečně podmanit, ale spíše poškodit. Vzhledem k nevelké připravenosti tureckých sil by prakticky jedinou možností pádu Vídně byla panika obránců například v případě příliš rychlého tureckého postupu. Pokud by tak Vídeňští vzdorovali méně vytrvale či rozhodně než v reálu, a Sulejman Vídeň v 16. století skutečně obsadil, do značné míry by šlo o příslovečné Pyrrhovo vítězství. 
Osmanské zásobovací linie byly tou dobou extrémně protáhlé, a pokud Sulejman skutečně nepočítal se získáním města, neměl ani dostatečné kapacity pro jeho snadné udržení. Psychologický efekt pádu Vídně by navíc prakticky okamžitě zaručil riziko brzkého protiútoku, který by osmanské síly mohl zatlačit hluboce na jih. V součtu by tak turecké síly spíše splakaly nad výdělkem. 

 Bitva u Vídně, 12. září 1683
Bitva u Vídně, 12. září 1683
Volné dílo

Habsburkové to ustáli

Jedinou možností, která by mohla do karet Osmanů hrát výrazněji, by byl další rozkol uvnitř habsburských panství – například v našem scénáři navazující na paniku, která odstartovala pád Vídně. Osmanské síly měly již tehdy jistou formu vzájemné podpory s Francií, která čelila habsburským silám na jihu i na východě. I z tohoto důvodu je poněkud nesprávné vnímat konflikt u Vídně jako jakési vítězství křesťanské civilizace nad islámskou. Taková podpora však mohla trvat jenom do okamžiku, kdy Habsburkové představovali hrozbu – po jejich pádu by turecké síly prakticky okamžitě přejaly podobu hrozby nové. Další divokou kartou byly navíc náboženské konflikty mezi reformními a konzervativními křesťany. Lze si tak například představit situaci, v níž pád Vídně naopak způsobí kolaps řady habsburských území (včetně Českých zemí), kterým přispěchá "na pomoc" Francie, porcujíc si území rychleji než osmanské síly. Dokonce by mohlo dojít na nějakou formu usmíření reformátorů a církve, kteří by společně čelili muslimské invazi. 

Lze tak pochybovat nad tím, že by se osmanské síly v 16. století dostaly dále do Evropy. S vysokou pravděpodobností by jenom urychlily vytvoření ještě silnější aliance proti vlastní expanzi. Ústup by si jistě mohly dovolit, tím pravým poraženým by tak byli jenom Habsburkové, kteří by riskovali rozklad vlastního panství. V součtu bychom se tak mohli mnohem dříve dočkat i našeho vlastního národního obrození, tentokrát však s výraznou úlohou Francie. 

Znovu a lépe

Turecké vítězství v případě prvního obléhání tak bylo značně nepravděpodobné. O století později během druhého obléhání se však situace již do určité míry mění. Pokud v 16. století měly osmanské síly pouze jistou podporu Francie, o století později bylo nepřátelství mezi Francii a Habsburky daleko výraznější. Nikoliv nadarmo prakticky okamžitě po úspěšném konci habsburského protitažení po druhém obléhání Vídně (1699), když v roce 1701 započaly mezi Francií a Habsburky války o španělské dědictví. Vídeň byla navíc zachráněna poněkud nepravděpodobnou pomocí polsko-litevské unie, která mohla klidně sedět doma a vychutnávat si táhlou válku na jihu. Nejednotné německé státečky by bez společného vedení rovněž nemusely přijít na pomoc.

Pád Vídně v roce 1683 by tak mohl vzájemné třenice Habsburků s Francií uspíšit i bez kolapsu habsburských panství – jinými slovy, mohla by se otevřít nová fronta. Zatímco na východě by habsburské síly čelily tlaku Osmanské říše, na západě a dalších místech by mohly naopak čelit otevřené agresi Francie. Britský příspěvek do debaty by byl tou dobou spíše menší, v součtu tak lze očekávat výsledek, při němž osmansko-francouzská aliance zvítězí nad silami Habsburků a podmaňuje si jejich území. 

Francie by si v takovém scénáři nejspíše ponechala Španělsko, dílem asimilujíc místní monarchy, dílem instalujíc nové, Osmanská říše by pak držela rakouské a dost možná i české území. Německé státy by pak sloužily jako nárazníkové pásmo. Nutno zmínit, že vzhledem k předešlému spojenectví nelze očekávat, že by např. na našem území nastala překotná islamizace. Aliance Osmanů s Francií by musela nutně být posvěcena Vatikánem za to, že majetek církve v dobytých územích nebude plundrován a zůstane zde jistá náboženská svoboda. Tuzemské šlechtické rody by rovněž přežily. Jistá "balkanizace" naší kultury by však jistě byla nevyhnutelná. 

Nejpozději do několika dalších generací by, samozřejmě, byl opět nevyhnutelný i další střet Francie a Osmanské říše. Jak víme z historie, Osmané své impérium nakonec ztratili, do značné zásluhy pozdější ruskou expanzí v 19. století. V tomto scénáři by kolaps osmanské říše mohl přijít dříve či později, ale bez zámořských kolonií by byl stále nakonec jen otázkou času. Vzájemné střety jsou údělem expandujících impérií, co je svět světem. I tentokrát by naše území nejspíše "osvobodila" spíše bota francouzského vojáka přicházející ze západu. 
Vedle rakousko-německých hodnot, které u nás zanechali Habsburkové, bychom tak dnes nejspíše i u nás měli podstatně silnější mix někdejších tureckých podmanitelů a francouzských osvoboditelů. 

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech