Alternativní historie: Co kdyby namísto Hitlera ovládli Německo komunisté?

V počátku Hitlerova nástupu k moci hrají významnou roli komunisté. Co kdyby se mu nepodařilo se jich zbavit, ale naopak by se do nich zamiloval?
Adolf Hitler
Adolf Hitler
Bundesarchiv

Německo Židům vstřícné

Ovládnutí Německa Adolfem Hitlerem dnes bereme za jakousi historickou konstantu. Hitlerův nástup k moci se často skloňuje jako důsledek „předčasně“ ukončené první světové války i důsledek světové hospodářské krize. Jenže krize může hostit nejenom radikály „pravicové“, ale i „levicové“. Co kdyby se tak Hitler sám či nějaký jeho úspěšnější konkurent zhlédl namísto ideologie národního socialismu v ideologii marxismu-leninismu? 
Z dnešního pohledu byl německý příklon k nacismu a antisemitismu jakýmsi logickým vyústěním historického vývoje. Realita však nemůže být odlišnější. Ještě na konci 19. století mělo například Německo pověst země, která je k židům nejpřátelštější. I proto bylo později paradoxně v Německu v rámci západní Evropy tolik židovských obyvatel – jejich předci zde často hledali útočiště. 

Romano Lukas Hitler je údajně posledním žijícím příbuzným Adolfa Hitlera.
Autor: profimedia.cz Romano Lukas Hitler je údajně posledním žijícím příbuzným Adolfa Hitlera.


Také z pohledu historického vítěze druhé světové války, Spojených států, mělo Německo mnohem pozitivnější pověst, než jakou mu v dané době přisuzujeme. Němci nejenže byli populární pro svou cílevědomost, ale i to, že po staletí rozbitého státu došli sjednocení a otevřeně kritizovali tehdejší koloniální velmoci jako Francie nebo Anglie. Pro tehdejší USA, které se vůči evropskému kolonialismu vymezovaly, to po několik dekád skoro vypadalo, že právě Německo bude největší americký spojenec v Evropě.
První světová válka tím způsobem, jakým vznikla, tomu učinila přítrž. Karty byly sice dále rozdány již dopředu, ale kdyby tomu osud chtěl jinak, bylo možné si představit i diametrálně jiné rozložení válčících sil. I po roce 1918 se ostatně někteří britští generálové nechali slyšet, že skutečným sokem Londýna stále zůstávají Francouzi! Teprve remake Velké války v podobě druhé světové války tak potvrdil rozložení sil a spojenců v rámci západní civilizace, které je více méně platné dodnes. 

Co kdyby se však mezi oběma světovými konflikty odehrála jedna "maličkost" odlišně? Co kdyby národní socialismus pod vedením Adolfa Hitlera namísto inklinace k fašismu vystřídal čistokrevný komunismus?

Mohl být Hitler komunistou?

Historicky to jistě možné bylo – německá komunistická strana vznikla již v roce 1918. Karl Marx byl ostatně původem také Němec. Během krizových let se, pravda, komunistická strana v nám známé historii vymezovala především vůči socialistům z německé SPD a vzájemná nevraživost obou levicových stran pak vedla k tomu, že přehlíželi riziko Hitlerových nacistů do okamžiku, než bylo příliš pozdě. 
Do požáru Reichstagu z roku 1933 měli ještě komunisté určitou moc, postrádali však podobně charismaticky-patetického vůdce, kterým Hitler zjevně byl. Co kdyby se však mladý Hitler či nějaký jeho klon zhlédl namísto ve fašismu v myšlenkách marxismu-leninismu a poskytl by komunistům onoho revolučního lídra?

Předně je třeba říct, že protikomunistické (ne nutně pravicové) tendence byly v Německu silné a převládající, takže dlouhodobý úspěch komunistické revoluce by byl nemyslitelný, pokud by komunisté neměli v meziválečném Německu dlouhodobě lepší podporu. Možná že by jim k tomu mohla pomoct větší podpora Sovětů, možná jiný typ ukončení první světové války, možná absence komunistického boje s SPD a možná by si museli půjčit něco od NSDAP – třeba antisemitismus. 

Střet impérií

Po oné hypotetické německé komunistické revoluci – řekněme, že by mohla nastat stejně jako vítězství NSDAP v nám známé historii, jenom zkrátka ideově jiného rázu – by se však mezinárodní situace lišila v jednom podstatném prvku. Němečtí komunisté by měli po východní hranici silné spojence v Sovětském svazu a naopak kapitalistické státy Evropy (toho času ještě kolonialistická Francie a Anglie) by naopak nejspíše začaly výrazně bít na poplach. 

Primární obavou by samozřejmě bylo pokračování komunistických vítězství přímo na jejich území, sekundární ztráta investic v Německu samotném, ale v neposlední řadě by se západní Evropa zřejmě rovněž bála vzniku jakéhosi sovětsko-německého spojenectví, které by ohrožovalo zbytek Evropy. 

Mohlo by to vést paradoxně přesně k tomu, co se stalo i v naší historii. Tedy k postupné eskalaci rozbrojů mezi Francií + Anglií vůči Německu, jenom v tomto případě vedenému jinou než Hitlerovou ideologií. Rovněž by to nejspíše vedlo ke spojenectví Sovětského svazu a tohoto alternativního Německa. Co by se mohlo o něco výrazněji lišit, by byla otevřenější podpora Sovětů vůči komunistickým Němcům. Do druhé světové války by tak mohl Stalin vystoupit otevřeně na stranu Němců – ačkoliv ani to se vlastně příliš neliší od naší historie. Zdali by mu Angličané a Francouzi vyhlásili válku, je stále diskutabilní. 2. světová válka by asi dopadla stejně.

Vítězství Německa by však tak či onak v první fázi druhé světové války bylo spíše pravděpodobnější než nikoliv. I potenciální spojená sovětsko-německá komunistická fronta by však nejspíše neměla dlouhého trvání – tedy opět stejně jako pakt Molotov–Ribbentrop. Pokud by komunismus v Německu vzešel "zezdola", byť třeba se zahraniční pomocí, měl by nutně i vlastenecký charakter. Jedinou reálnou odlišností by tak byla otázka, zdali si Německo a Sovětský svaz vyhlásí válku ještě během německého konfliktu se západní Evropou či až po ní. V prvním případě se dějiny znovu neliší od těch našich. V druhém případě se však dostáváme do odchylky. Němci by mohli dobýt Francii a uzavřít příměří s Angličany, Američanům by se do války proti německo-sovětskému spojenectví nejspíše chtělo podstatně méně. 

Rudý poplach

Poválečný komunismus ve východním Německu by se ale dříve či později opět s tím sovětským nemohl co do síly rovnat. To by rovněž znamenalo, že spolupráce Německa a Sovětského svazu by byla jenom dočasná, protože navzdory podobným ideálům by oba státy rovněž nadále sledovaly i své odlišné geopolitické cíle. Jinými slovy, tytéž cíle, které Německo a Sovětský svaz tak či onak přivedly na válečnou stezku. Koneckonců něco podobného mezi komunistickými velmocemi známe i z krize mezi Sověty a komunistickou Čínou ze 60. až 80. let. 

Studená válka mezi komunisty

Možná že nemuselo dojít na "skutečný" konflikt obou zemí, možná by poválečný vývoj měl charakter jakési studené války. Je rovněž otázkou, jak by se k případnému vývoji situace stavěly Spojené státy a jak pevnou pozici by měl samotný komunistický režim v Německu dlouhodobě. 

Možná že by německý komunismus padl ještě během alternativní druhé světové, možná krátce po ní, možná by přežil komunismus sovětský. A možná by se obě komunistické velmoci vzájemně zničily v konvenční či jaderné válce. Výsledek podobné situace je zkrátka již příliš vzdálen okamžiku, kdy se tento scénář oddělil od skutečné historie. 
Scénář s německou komunistickou revolucí však připomíná, že v dostatečném odstupu jsou konflikty mezi státy daleko méně ovládané ideologicky. Jakmile jsou zkrátka karty státních hranic a vnitřních populací i zdrojů surovin rozdány, jenom málokdy záleží na tom, zdali se výsledné státy spolu řežou vojensky či obchodně ve jménu liberálních či konzervativních hodnot. 

Text: Ladislav Loukota

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama