1. srpna 2017 06:00

Akce T4 – tajné nacistické vyvražďování dětí, nemocných a postižených

Nejméně 200 000 lidí bylo zavražděno v rámci programu T4. Stačilo být jen nemocný.

Hygiena? Očistná ano, rasová ne!

Ta nejhorší nacistická zvěrstva se dnes skrývají v sousloví „továrna na smrt“, která byla součástí „konečného řešení“, jak se eufemisticky nazývalo hromadné vyvražďování Židů. S něčím takovým se Akce T4 nemůže rovnat, byť se taky vezla na vlně rasové hygieny. Předehrou k ní byl přísně tajný výnos Říšského ministerstva vnitra ze dne 18. srpna 1939, podle něhož měly všechny porodní asistentky a vedoucí lékaři porodnic hlásit Říšskému výboru k vědeckému podchycení těžkých geneticky a dědičně podmíněných onemocnění u všech nově narozených postižených či znetvořených děti. Původní věková hranice se pak v průběhu války posouvala od 3 let, až nakonec dosáhla hranice 16–17 let. Překvapivé je, jak rychle se lékaři chopili možnosti být politicky a vědecky „angažovaní“. „Lékaři se přidávali k nacistické straně dříve a ve větším počtu než jiné profesní skupiny a již v roce 1937 byli lékaři zastoupeni v SS sedmkrát více než ostatní zaměstnaní muži,“ píše Marta Munzarová v knize Lékařský výzkum a etika. Díky jejich snaze, nebo alespoň "neprotestování", vešel v platnost zákon o sterilizaci zveřejněný v červenci 1933. Ten dovoloval umělou násilnou sterilizaci kohokoliv, kdo trpěl celou plejádou chorob. Od psychóz a epilepsie přes slepotu až po alkoholismus.

Dětské oběti

Jak byly děti zabíjeny, uvedl do protokolu během poválečných procesů jeden z lékařů: „Děti, jež měly být usmrceny, dostávaly ráno a večer po 0,5 g luminalu; pokud byly starší deseti let, pak ještě třetí dávku v poledne. Smrtelná dávka tohoto prášku na spaní činí pro dospělé 0,4 g denně, pro děti školního věku 0,1 g a pro děti do tří let 0,05 g. Prášek se přidával do jídla, aby se potlačila jeho hořká chuť. Pokud bylo dítě tak ospalé, že nedokázalo polykat, dostalo lék formou klystýru. V důsledku trvalého bezvědomí a povrchního dýchání se po dvou až pěti dnech rozvinul zápal plic, jehož průběh a symptomy, jako např. silná bronchitida, sekrece hnisu z nosu, šelesty na plicích nebo zvýšená teplota, se zaznamenávaly do chorobopisu. […] Po exitu dítěte se prováděla pitva; potvrdila, že ve více než 90 procentech byla příčinou lobární pneumonie a tracheobronchitida.“

Eutanazie dospělých

Jakkoliv se zabíjení dětí jeví jako odporné, tak obětí z řad dospělých bylo více. Dne 9. října 1939 byly do všech psychiatrických léčeben, nemocnic a ústavů rozeslány dotazníky pro registraci dospělých pacientů. Na první pohled vypadaly jako oblíbené zkoumání pomocí statistiky, které provádějí dodnes i ty nejprestižnější vědecké ústavy. Podezření mohla vzbudit pouze část zjišťující pracovní schopnost pacientů. Nahlášeni měli být pacienti vyžadující již nejméně 5 let nepřetržitě klinickou péči, duševně nemocní trestanci, pacienti s jinou než "německou nebo příbuznou" krví, a dále pacienti práce neschopní, trpící některou z uvedených chorob – schizofrenie, epilepsie, senilita, neléčitelná paralýza, syfilis, encefalitida, všechny druhy slabomyslnosti, Huntingtonova nemoc a další neurologicky nevratné stavy. Z výše uvedeného je jasné, že vyhodnocení dotazníků bylo předstupněm selekce těch, jimž bude v dalším kroku nárok na život odebrán. Začalo hromadné zabíjení a to jak pomocí injekcí, tak plynu. Oběti šly do desítek tisíc.

Dalo by se říci, že podobných akcí by se dobrovolně účastnil jen sadista, ale opak je pravdou. Lékaři šli bezesporu na školu s vidinou, že budou život zachraňovat a nikoli se spolupodílet na rasově a nacionálně motivovaných vraždách. Hitlerem nařízená eutanazie dodávala orgány do nemocnic. Neuropatolog Julius Hallervorden si objednal pro své výzkumy 500 mozků lidí, kteří byli právě z důvodů nacistické eutanazie zbaveni života. Když se následně obhajoval, tak tvrdil, že by bylo škoda materiál nevyužít a není jeho starostí zjišťovat, proč a za jakých okolností dotyční zemřeli. Být proti eutanazii či nacistické věrouce mohlo být v kontextu doby smrtelně nebezpečné. Vždyť na počátku války časopis Deutsches Aerzteblatt, tehdy oficiální publikace Německé lékařské asociace, vydával pravidelnou rubriku „Řešení židovské otázky“.

Nepotrestaní viníci

Lékaři byli po válce „nedostatkovým zbožím“, mnozí z nich se k „vědeckým vraždám“ a nacistické minulosti logicky nehlásili. Soudu, přiznejme, že velmi pozdnímu neunikl Heinrich Gross, který byl do programu eutanazie (především dětí) plně zapojen. „Po návratu ze zajetí byl sice odsouzen na dva roky, ale poté dál vykonával lékařskou praxi a stal se uznávaným rakouským vědcem. V roce 1953 se stal členem rakouské sociální demokracie (SPO), přičemž zatajil svou nacistickou minulost. Roku 1966 byl vyznamenán čestným křížem 1. třídy za zásluhy o rakouskou republiku a v roce 1975 získal další vysoké státní vyznamenání za vědeckou činnost. Po odchodu do penze roku 1981 dál až do roku 1997 vypomáhal jako soudní znalec a jako lékař na stejné klinice, kde se kdysi podílel na usmrcování postižených dětí. V té době se jako vědec chlubil největší sbírkou preparovaných abnormálních dětských mozků na světě, kterou klinika vlastnila a kterou získala právě během programu eutanazie. Teprve roku 1997 vše vyšlo najevo. V roce 2000 byl zahájen soudní proces, ale záhy byl ukončen pro Grossovu zdravotní nezpůsobilost. Zemřel v roce 2005,“ píše Jan Ciglbauer v příspěvku Nacistický program eutanazie a dětská psychiatrická léčebna v Opařanech. Už ze samotného názvu je jasné, že program T4 probíhal i na našem území.

Text: Topi Pigula

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom