Tragédie zabila během minuty stovku dětí. Viníky však nikdo trestat nechtěl

Na problémy, které by navrstvené tuny odpadu z hlubinné těžby uhlí mohly způsobit, místní marně upozorňovali několik let před neštěstím z 21. října roku 1966.
Na místo tragédie přijela i Alžběta II.
Na místo tragédie přijela i Alžběta II.
Getty Images

reklama

Byl pátek 21. října roku 1966 a děti, které seděly v lavicích základní školy velšského města Aberfan, se neklidně ošívaly. Bylo teprve chvilku po deváté ráno a pršelo, přesto se ale nemohly dočkat odpoledne; měly před sebou totiž podzimní prázdniny. 116 z nich se jich ale bohužel nedožilo. V 9:15 se ozvalo dunění a na městečko se rychlostí 130 kilometrů za hodinu svalilo 150 tisíc tun promočené hlušiny, kterou nad městem neopatrně navrstvili během roků dolování černého uhlí.

Masa zmáčené hlušiny zavalila školu

Tehdy osmiletému Jeffu Edwardsovi začínala hodina matematiky, když se zlověstný hřmot ozval. „Pak už si pamatuju jen, jak jsem se probudil,“ vzpomínal na tragédii o desetiletí později. Pravou nohu jsem měl zaklíněnou v radiátoru, ze kterého crčela voda. Školní lavice mi tlačila na žaludek a o rameno se mi opírala hlava spolužačky. Byla mrtvá…

Hodinu a půl bojoval o každý dech. Výkřiky a pláč jeho spolužáků, kteří se nemohli dostat zpod masy polotekutého uhelného odpadu, postupně utichaly. Některé děti se utopily, protože do bahna neustále přitékala další voda z topení, polámaného potrubí i kvůli vytrvalému dešti. Některé se udusily pod tíhou sutin.

Teprve v jedenáct hodin si Jeffovy blonďaté kštice v troskách školy někdo všiml. Bohužel zůstal už posledním, koho z nich vytáhli živého. I přesto ale hasiči, horníci i další místní obyvatelé pokračovali v marné snaze. Pokaždé, když našli další bezvládné dětské tělíčko, přenesli ho do místní kaple, kde jej umyli. Rodiče zavalených dětí před ní stáli dlouhé fronty jen proto, aby si prohlédli další a další bezvládná tělíčka ve snaze objevit mezi nimi svého potomka. Byť to znamenalo vyměnit nejistotu za slzy, žal a zoufalství.  

Na nebezpečí místní upozorňovali roky

Sesuv půdy toho dne zabil celkem 144 lidí. Nejmladšímu byly tři měsíce, nejstaršímu dvaaosmdesát let, celkem sto šestnáct z těchto obětí byly ale právě děti ze základní školy, která byla přímo pod podemletým svahem. Většině nebylo ještě ani 12 let.

Sesuv způsobila spodní voda, která podemlela důlní vrch číslo 7. Tragédie byla o to horší, že na nebezpečí upozorňovali místní opakovaně už dříve. Národní korporaci, National Cole Board, která místní doly spravovala, napsal například v červnu 1963 jeden z inženýrů toto: „Považuji za extrémně závažné, že je směs hlušiny s vodou natolik tekutá a svah tak prudký, že není možné, aby během zimy nebo období, v němž bude častěji a vydatněji pršet, zůstal v této pozici.

Jenže Společnost výzvy ignorovala. Podle BBC News dokonce dala městečku, které bylo na dolech de facto existenčně závislé, protože v nich pracovalo na 8 tisíc místních živitelů rodin, jednoznačně najevo, že budou-li lidé dál upozorňovat na problémy, může se stát, že důl uzavře.

Bez trestu pro viníky

Neštěstí zvedlo ve světě obrovskou vlnu solidarity. Na pomoc místním se vybralo 1 750 000 liber, což by v přepočtu na dnešní poměry byla částka okolo 600 milionů. Jenže místní z těchto peněz neviděli mnoho. National Cole Board totiž odmítla pokrýt náklady na zabezpečení a odstranění dalších nebezpečných kopců uhelného odpadu nad městem, a nikdo ji k tomu nedonutil. Velká část z vybraných peněz proto padla právě na tohle – nikdo krom NCB nechtěl riskovat, že se bude neštěstí opakovat.

National Cole Board byla sice za sesuv hlušiny jednoznačně shledána zodpovědnou, protože se ale jednalo o národní společnost, měl skandál i politické rozměry a politici jej také řešili; například kvůli němu rezignoval Lord Robens. Jak ovšem o desítky let později vyšlo najevo, byla to jen mediální zástěrka a Robensova pozice nebyla nijak v ohrožení. Dokonce to dotáhl až na vládního poradce pro legislativu o zdraví a bezpečnost. Nakonec nebyl nikdo konkrétní shledán za neštěstí zodpovědným a nikdo tedy nebyl ani potrestán.

reklama

reklama