16. listopadu 2022 14:45

Fiktivní smrt studenta Martina Šmída urychlila 17. listopadu 1989 pád režimu

Utajené příběhy českých dějin II 3 - Šmíd

Studentskou demonstraci přivedl 17. listopadu na Národní třídu agent StB Ludvík Zifčák, který pak sehrál roli údajně zabitého studenta Šmída. Podle dokumentu Utajené příběhy českých dějin bylo předání moci v listopadu 1989 směsí spontánních událostí a předem připraveného scénáře.

Mladý poručík Státní bezpečnosti (StB) Ludvík Zifčák, později mrtvý student Martin Šmíd, v průvodu 17. listopadu 1989 vystupoval jako studentský aktivista Milan Růžička. V průběhu demonstrace se dostal do čela průvodu a směroval ho na Národní třídu. S touto základní tezí pracují tvůrci dokumentu Utajené příběhy českých dějin vysílaného na Prima ZOOM.

Podle Utajených příběhů českých dějin ovšem Zifčák nebyl pouhým agentem. Byl tzv. zakrytým příslušníkem ministerstva vnitra s novou identitou a zároveň byl také „rezidentem“, tedy řídil síť agentů podobného zaměření. Ti měli být jako členové Socialistického svazu mládeže (SSM) a studenti vsazeni do opozičních studentských hnutí. „Tato skupina měla pod krycím označením agentura F přijít ze severní Moravy. Jedno z jejich setkání mělo mimochodem probíhat v hotelu ve Slušovicích,“ říká dokumentarista Adam Kretschmer.

Fiktivní studentské hnutí

Vedle autentických studentských formací tak vzniklo pod kuratelou Státní bezpečnosti takzvané Nezávislé studentské sdružení. Šlo vlastně o zpravodajskou operaci pod vedením Ludvíka Zifčáka alias Milana Růžičky, studenta Vysoké školy báňské. Zifčák spolu se svými dvěma kolegy – Váňou a Fialou – kontaktoval špičky disentu, jmenovitě Petra Uhla, Jaroslava Šabatu a Václava Bendu. Mezi vedením fiktivního studentského hnutí a špičkami disentu pak probíhaly i schůzky.

Zifčák také přiznal zapojení sovětských agentů do celé operace. Rozkaz, který obdržel, podle něj měl dvě části – jedna část byla předstírat mrtvého studenta, podle druhé části rozkazu měl zmizet v Sovětském svazu s novou identitou. K tomu ale nikdy nedošlo a Ludvík Zifčák zůstal v Československu, kde byl po pádu totality odsouzen a odseděl si 8 měsíců ve vězení.

Demonstrace na Národní třídě

Co se vlastně vpodvečer 17. listopadu v ulicích v ulicích Prahy odehrálo? Průvod došel v čele s provokatérem Zifčákem-Růžičkou až na Národní třídu, kde proti němu tvrdě zasáhla policie. Nebylo těžké uvěřit zprávě, že na místě zahynul student matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd. Na místě navíc někteří účastníci viděli ležet přikryté bezvládné tělo. Šlo o živého a zdravého „Milana Růžičku“, který mrtvého studenta Šmída jen hrál. Aby bylo utajení dokonalé, musel Zifčák svou pravou identitu skrývat i před většinou zasahujících policistů. Schytal proto při zásahu několik ran.

Podle Zifčáka bylo na demonstraci několik dalších domluvených osob, které měly informaci o ubitém studentovi šířit a dostat ji k západním médiím. První šiřitelkou této zprávy i byla tajemná účastnice demonstrace Drahomíra Dražská, kterou pamětníci charakterizují jako labilní osobu a příležitostnou narkomanku. Přesto byla zaměstnána v telefonní ústředně podléhající dozoru ministerstva vnitra a na vedlejší úvazek pracovala na vrátnici kolejí matematicko-fyzikální fakulty, kde bydlel „student“ jménem Martin Šmíd. Dražská tvrdila, že Šmíd byl jejím kamarádem a že ho při demonstraci ubili policisté.

Účinek poplašné zprávy

Dezinformaci od ní převzala disidentská rodina Paynových, která ji předala disidentovi Martinu Uhlovi. Ten se svou manželkou Annou Šabatovou prostřednictvím Východoevropské informační agentury (VIA) vypustili tuto zprávu do světa.

Informace se brzy objevila ve vysílání Svobodné Evropy, kde krátce po jejím odvysílání pravdivost zprávy potvrdil anonymní telefonista tvrdící, že je zdravotníkem v nemocnici Na Františku, do níž prý byl 17. listopadu skutečně dovezen mrtvý student.

Martin Šmíd ale neměl být jedinou obětí zásahu na Národní třídě. Francouzská AFP hovořila až o čtyřech mrtvých, což vyvracela československá televize. Všechny tyto poplašné zprávy zradikalizovaly veřejné mínění, na čemž zřejmě měla zájem jak politická opozice, tak StB.

Vnést světlo do tehdejších událostí by podle dokumentu Utajené příběhy českých dějin mohli pamětníci schůzky na britském velvyslanectví, kde se večer 17. listopadu na soukromé večeři nacházela Anna Šabatová, Petr Uhl a Jan Urban (tehdejší disident, dnes publicista). Ti o setkání později hovořili jako o soukromém narozeninovém večeru.

Mohl být 17. listopad dopředu naplánován?

Už 14. listopadu do Prahy přiletěl generál Gruško, náčelník Správy kontrarozvědky KGB SSSR, který měl schůzku v generálním štábu Československé lidové armády (ČSLA) a měl celé období „hlídat“ z vojenského hlediska. Zároveň se měl 16. listopadu Ludvík Zifčák sejít s šéfem pražské správy StB Jiřím Bytčánkem, který ho informoval, že na společné večeři, jež se údajně konala o den dříve, byli první náměstek ministra vnitra generál Alois Lorenc, vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ Hegenbart a plukovník Karel Vykypěl, a bylo rozhodnuto, aby Zifčák sehrál roli mrtvého studenta. S touto myšlenkou tedy mohl přiletět Gruško už ze Sovětského svazu.

Kolik bylo Martinů Šmídů?

Ve skutečnosti studovali na matematicko-fyzikální fakultě dva studenti jménem Martin Šmíd. První pocházel z Berouna a na demonstraci vůbec nebyl. Druhý se demonstrace zúčastnil a uvedl, že šel s průvodem až do konce. Oba kontaktovala československá televize 19. listopadu, ale její zpravodajství bylo tehdy tak nedůvěryhodné, že velká část veřejnosti jejím informacím nevěřila.

Dražská i část disentu šířili dezinformaci dál. V rozhovoru z roku 2009 Dražská svou spolupráci s StB popřela s tím, že zpráva o Šmídově smrti byl její vlastní výmysl. Je otázkou, proč zpráva o údajné smrti studenta na Národní třídě zapůsobila tak alarmujícím způsobem, když například při obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 bylo více skutečných mrtvých. Případný mrtvý z Národní třídy by byl ale zabit rukama vlastních československých bezpečnostních složek. „A to je něco, co už nemohlo oslabené vládnoucí komunistické nomenklatuře projít,“ říká Jaroslav Bašta, politik, diplomat a signatář Charty 77.

K urychlení spádu událostí se tedy oběma stranám hodila lidská oběť – ať fingovaná, nebo skutečná. V roce 1989 už velká část nomenklatury spolupracovala s lidmi kolem Gorbačova a Rudolf Hegenbart později uvedl, že už na jaře 1989 někteří komunisté otevřeně mluvili o tom, že se do nejvyšší státní funkce počítá s Václavem Havlem. Události 17. listopadu tak mohly být syntézou nečekaných a nahodilých chaotických událostí, stejně jako událostí předem připravených.

Zdroj: Český rozhlas / Dokument Utajené příběhy českých dějin

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom