Život v Peru v době pandemie: Trvale zavřené školy a prohlubující se chudoba

Do Amazonie ho to táhlo vždycky. Jiří Černý z Brna už v dětství hltal knihy jako je Deštný les či Nejkrásnější brouci tropů. Později se rozhodl na dálku adoptovat v Peru několik dětí a když dostal nabídku přidat se k výpravě do Jižní Ameriky, neváhal ani minutu. Dnes v Iquitos, jednom z nejodlehlejších měst Peru, zajišťuje pomoc lidem postiženým chudobou i současnou pandemií.

V čem se život v Peru nejvíce odlišuje od toho, jaký známe my?

Je pomalejší a klidnější. To se týká především Amazonie. V Peru jsou samozřejmě i velká města a bujarý noční život. Nejvíce miluji ten pocit, když se toulám v deštných lesích, pozoruji přírodu a alespoň několik dní se vůbec nemusím zajímat o čas, je to naprosto osvobozující. Nepotřebujete hodinky, nikam nespěcháte a čas plyne velmi pomalu. Život v Iquitos je také úplně jiný, než jsme zvyklí. Město je obklopené pralesy a nevede sem žádná silnice, takže se sem můžete dostat jen letadlem nebo lodí. V ulicích je minimum aut a hlavním dopravním prostředkem jsou mototaxíky. Podle mě je Iquitos jedním z posledních svobodných měst světa.

Co vás na kultuře Peru fascinuje nejvíc?

Nejsem si jistý, jestli by o peruánské kultuře měl mluvit někdo, kdo dosud nebyl na Machu Picchu. Samozřejmě mi to přátelé nabízeli, jenže mě podobně přelidněná místa nepřitahují. Raději jsem se vypravil třeba do El Chino, což je malá vesnička v pralesích na Rio Tahuayo. Podle mého hostitele, biologa Paula Beavera, jsem byl první Čech, který tam zavítal. Obdivuji moudrost původních obyvatel, jejich úžasné vědomosti o přírodě, zvířatech, léčivých rostlinách. Zážitky určené turistům mě nelákají. Právě z tohoto důvodu jsem zatím nezkoušel ani rituál pití ayahuascy. Prostě jsem nenarazil na nikoho, kdo by to dělal opravdu tradičním způsobem – nikoliv ve zrychlené verzi určené pro gringos, kteří přijedou na několik dní a touží zažít i něco spirituálního, čím by pak po návratu oslňovali své přátele.

Jak moc ovlivnila pandemie život obyvatel v Peru?

V Peru byla ze dne na den zavedena velice přísná opatření, která mimo jiné zahrnovala zrušení veškerých letů. Tedy nejen mezinárodních, ale i vnitrostátních. Problém je v tom, že do určitých oblastí se jinak než letadlem v podstatě dostat nedá. Nebo tedy ano, ale je to komplikované i za normálních okolností. V důsledku toho mnoho lidí zůstalo uvězněných ve městech, kam předtím odcestovali například kvůli vyšetření v nemocnici, a nemohli se vrátit ke svým rodinám. Restrikce navíc prohloubily už tak dost špatnou situaci chudých rodin. Zrovna v Iquitos si hodně lidí vydělává řízením mototaxíků, které ale dočasně nesměly jezdit. COVID-19 samozřejmě ovlivnil i fungování zdravotnických zařízení, která kvůli němu nestíhají řešit jiná onemocnění, jako je malárie nebo horečka dengue. Dalším velkým problémem byl v Iquitos nedostatek lékařského kyslíku, dopravit sem podobné věci není vůbec jednoduché.

To chápu. A jak to vypadá s tamním školstvím? I tato oblast bude asi kvůli pandemii citelně zasažena…

Školy v Peru jsou v důsledku pandemie stále zavřené a děti se musí učit doma. Žádné experimenty typu „měsíc zavřeno, měsíc otevřeno“ se tam nekonají. Pokud jde o vzdělávání obecně, tak to pro řadu chudých dětí může být složité. Právě proto vznikl projekt Adopce na dálku, v jehož rámci adoptivní rodiče hradí mimo jiné náklady na pořízení školních uniforem, učebnic a dalších pomůcek.

Je pravda, že v Iquitos žije i mnoho nezletilých matek – samoživitelek, které mají velké existenční problémy?

Ano. I proto se od začátku ledna 2021 zapojuji jako dobrovolník do nového projektu na pomoc nezletilým matkám v nouzi, který spouští Diecézní charita Iquitos ve spolupráci s Diecézní charitou Plzeň. Jedním z hlavních cílů je zabránit, aby tyto dívky řešily nedostatek základních potravin, hygienických potřeb nebo léků prostitucí či jinou nelegální činností. Projekt by jim měl umožnit pokračovat ve vzdělávání, které je velmi důležité pro jejich budoucí soběstačnost.

Pracujete jako redaktor. Jak jste se dostal od psaní k charitativní činnosti a proč zrovna v Peru?

Při výběru země sehrál velkou roli můj silný vztah k Amazonii a k tropickým deštným lesům. Dokonce jsem se rozhodl před lety adoptovat pár dětí v rámci projektu Diecézní charity Plzeň. A vedoucí tohoto projektu Pablo Chacon Gil mi jednoho dne nabídl, že mě vezme s sebou na inspekční cestu. Podobné cestování mi připadá po všech stránkách mnohem zajímavější než klasické zájezdy, takže jsem se moc nerozmýšlel. Domluvili jsme se, že poletím na několik týdnů do jedné konkrétní lokality a ze všech možností mě nejvíce oslovilo právě peruánské Iquitos. Na přelomu března a dubna 2020 jsem pak začal pracovat na založení veřejně prospěšného svěřenského fondu pro charitativní účely na pomoc peruánským rodinám. Nebylo to vůbec jednoduché a celý proces nakonec trval několik měsíců.

Uvažoval jste někdy o tom, že byste v Peru zůstal natrvalo?

Ano. Třeba když mi tu někdo naprosto vážně řekne, že se mu moc nechce popularizovat naši charitativní činnost v Peru, protože nehodlá podporovat migraci do Evropy. Komunikace s podobnými jedinci by mi tam opravdu vůbec nechyběla. Pro mě charitativní projekty představují ryze volnočasovou aktivitu. Pokud nějakého člověka zaujmou a rozhodne se je rovněž podpořit, ručím za to, že k příjemcům se dostane 100 % jím poskytnuté částky. A každý potenciální dárce, který by chtěl napřed přijet do Iquitos a přesvědčit se o smysluplnosti a významu těchto projektů na vlastní oči, mi může napsat a domluvit si termín. Nemám s tím nejmenší problém, protože sám dělám totéž.

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom