Český námořník opravil loď na lov tuleňů a vyrazil za dobrodružstvím k norským fjordům

Vyučenému knihkupci Petru Kosovi přišlo, že má těsně před čtyřicítkou stále ještě dost sil a energie na pořádné dobrodružství. Tak se po letech rybaření na Aljašce sbalil a v Norsku koupil 112 let starou tuleňářskou loď. Byť měl před sebou nejdřív jen vrak, díky svému fortelu a neúnavnosti zchátralou bárku opravil a teď se s ní chystá plavit podél fjordů třeba až na Špicberky. Tam, kde už kdysi byla.

Jako malý hltal knížky Jacka Londona, ve skautu snil o výpravách po neznámých končinách a příbězích plných odvahy. Jiní u toho možná skončí, Petr Kos se ale rozhodnul jít svým dětským fantaziím naproti. Osm roků jezdil léto co léto na Aljašku, kde se při lovu lososů přiučoval řemeslu mořského vlka.

Vyučený knihkupec na lovu lososů

Poznal, jaké to je na lodi daleko od břehu. Za nádherného počasí i za bouře. Když je síť zatížená úlovkem, i tehdy, kdy se chlapi s tvářemi pokrytými solí a zklamáním vrací do přístavu s prázdnou.

„Naučil jsem se toho spoustu. Třeba že na lodi se za každou chybu platí dvakrát víc než na pevnině. Že na moři se vždycky rychle pozná, kdo je jen kecálek, kdo umí. Kdo chce dělat a kdo ne.“

Vyučený knihkupec neměl nikdy v životě lepší práci než právě na Aljašce, na palubě vedle dvou českých emigrantů Tondy a Miloše. A přece nastal čas na změnu. Jako táta od rodiny už přece jen nechtěl, aby ho od jeho nejbližších dělila půlka planety.

Loď Anna je dáma v letech

Napadlo ho, že své námořnické schopnosti může uplatnit i mnohem blíž. Třeba v Norsku, kam se dá z Prahy doletět za dvě hodiny. A kde se dá starší, rozbitá loď pořídit i za relativně nízkou cenu.

„Našel jsem inzerát na jednu takovou, kterou nikdo nechtěl. Jmenovala se Anna. Zaletěl jsem se na ni podívat a koupil ji. Byť to byl potápějící se vybydlený přízrak. Nic na ní nefungovalo, ani elektřina. Všechno bylo rozbité, motor mrtvý, na první pohled zadřený. Do 112 let staré lodě teklo zespoda i seshora, opadávala barva, uvnitř žádný nábytek ani nádrže na vodu. U spousty problémů jsem radši předstíral, že je nevidím. Díky svým aljašským zkušenostem jsem si ale dokázal představit, jaká práce mě čeká. Taky jsem už měl živě před očima, jak to bude nádherné, až dám Annu dohromady a budu s ní jezdit.“

Vůbec to nebylo jednoduché. Ta dřina se zdála nekonečná; trvala týdny, měsíce. Petr byl v lodi tak dlouho zavřený, až to Norům z přístaviště přišlo podezřelé. Chodili ho kontrolovat, zda tam náhodou nefetuje. On se přitom mezitím mořil i se zdánlivě ztracenými součástkami, zprovoznil dokonce i ten porouchaný motor.

„Spousta věcí se dá vyřešit jedině tím, že zatnete zuby a prostě se do toho pustíte. Je v tom velká nezávislost. Spočívá ale především v tom, že si všechno musíte udělat sám. Ono je hezké si plánovat, že když si pořídíte loď, tak za vámi budou co chvíli jezdit kamarádi, aby s ní pomohli. Jenže takhle to nefunguje. Přijede málokdo, a to ještě jen na pár dnů. Nakonec jste v tom opravdu sám. Samozřejmě jsem chtěl kolikrát utéct. To ale nejde…“

Konečně přišel den, kdy s Annou poprvé vyplul. Už nebyl pouze členem posádky jako na Aljašce, teď to bylo jen a jen na něm. Na kapitánovi od slapské přehrady. Na pilném a šikovném klukovi, kterého vzali mezi sebe i jindy uzavření Norové.

„Já se díky Aljašce naučil zachovávat klid. Zpětně vidím, že moje námluvy s Annou přišly ve správný okamžik. Rok před tím by bylo moc brzo, rok potom moc pozdě. Anna není malá lodička, kterou si rukou jen tak přitáhnete k molu. Mě už ale jen tak něco nezaskočí. Poznal jsem, že většinou se dá všechno spravit. Jak říkali moji zkušenější kamarádi na Aljašce: Loď vydrží víc než člověk.“

Na sever – za velrybami a polární září

Petrův plán byl, že si Anna na sebe vydělá. Že na její palubě zájemcům za poplatek zprostředkuje své mořské zážitky, radost z úlovku, námořnickou dřinu i všechnu tu krásu chutnající po soli. Jedno léto tedy loď opravoval, druhé pořádal zkušební plavby, třetí to už mělo fungovat naostro. Jenže přišel covid. A leccos je rázem jinak.

Petr musel sezonu 2020 odpískat. S lodí v drsné bouři přeplul do Německa, na zimu se vrátil za manželkou a třemi dětmi do Česka. Příští rok by to ale zase chtěl rozjet. Vedle nasmlouvaných výletnických plaveb přes www.sailboatanna.com se hodlá s Annou vypravit na sever Norska, za velrybami a polární září. A taky za historií téhle krasavice z borovicových fošen.

S hakapikem na tuleně

„Lidé s Annou kdysi na severu lovili tuleně a lední medvědy. Několik měsíců v kuse, v osmi chlapech na palubě. K dobíjení tuleňů používali zbraň zvanou hakapik, palici zakončenou ostrým hákem. Já se na sever Norska chci vypravit i proto, jelikož se mi odtamtud začali ozývat pamětníci, kteří ji tenkrát znali. Byli nadšení, že Anna stále existuje. Že se o ni někdo stará. Přišel mi dokonce mail se starými fotkami Anny ze Špicberků, na nichž lovci vytahovali zastřeleného ledního medvěda. Neuvěřitelný poklad! Jednou se s ní podívám i tam.“

Ale nejen tam. Kormidlo Anny určitě někdy stočí i daleko jižněji, kamsi do teplejších krajů. Na palubě bude mít celou rodinu, které podobné prázdniny slibuje už dávno. Za tu neuvěřitelnou trpělivost. Za to, že si táta může i ve věku prošedivělých vlasů pořád připadat trochu jak ten kluk nad knihou Jacka Londona.

Příběh českého polárníka Petra Kose a jeho lodi Anna můžete vidět v dokumentu Srdcaři na severu na Prima ZOOM.

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom