S lopatou proti atomu: V Černobylu se nikdo nechránil, oblečení a výstroj zářily dlouho poté

„Vrátili jsme se domů. Všechno jsem ze sebe svlékl, všechny šaty, v kterých jsem tam byl, a hodil to do odpadků. Lodičku jsem věnoval malému synkovi. Moc mě o ni prosil. Nesundával ji z hlavy. Za dva roky mu stanovili diagnózu: mozkový nádor…“ Likvidátor výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl.
Z okolí jaderné elektrárny Černobyl lidé zmizeli - nebylo to ale hned
Z okolí jaderné elektrárny Černobyl lidé zmizeli - nebylo to ale hned
istockphoto.com/kefirm
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Požár Černobylu – hasiči tváří v tvář katastrofě

Požární poplach zazněl těsně před půl druhou v noci (01.28). Hasit začala 15členná závodní požární jednotka, kterou posílila ještě malá jednotka z Pripjaťi. Byl mezi nimi i Vasilij Ignatěnko. Takto na osudnou noc 26. dubna 1986 vzpomíná jeho tehdy těhotná žena Ludmila. A není to zdaleka jediný příběh z Černobylu, který se zachoval.

„Výbuch jsem přímo neviděla. Jenom plamen. Jako by se všude rozlila zář... Celé nebe... Vysoký plamen. A saze. Žár byl strašlivý. A on pořád nešel. Saze vznikaly z toho, že hořel asfalt, celá střecha elektrárny byla z asfaltu. Potom vzpomínal, že to bylo, jako by chodili po smole. Hasili plameny, ale oheň se šířil dál. Sílil. Shazovali hořící grafit nohama... Odjeli bez protipožární výstroje... tak jak byli, jen v košilích. Nikdo je nevaroval, poslali je jako k obvyklému požáru...“

Hasiči dorazili k hořící jaderné elektrárně Černobyl jen v běžném vybavení
Autor: HBO Hasiči dorazili k hořící jaderné elektrárně Černobyl jen v běžném vybavení

Příběh Vasilije a Ludmily Ignatěnkových stejně jako dalších desítek a stovek obyvatel Pripjati a okolních měst a vesnic, likvidátorů katastrofy, vojáků, odborníků i prostých lidí zaznamenala ve své strhující knize Modlitba za Černobyl běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová (vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, Příbram 2017)

I přes strašlivé podmínky byla malá skupina 21 hasičů úspěšná – za necelou hodinu a půl zvládli požáry v budovách elektrárny, přičemž poslední ložisko dostali pod kontrolu ve 2.10 ráno. Požár grafitové matrice (přesněji toho, co z ní zbylo) se vodou uhasit nedal – vznikalo jen velké množství páry. Grafit pak hořel s různou intenzitou ještě dalších 14 dnů.

Následky přímo na místě byly děsivé. Oficiálně v důsledku černobylské jaderné havárie do třech měsíců přímo zemřelo 38 lidí, celkem jich ale mohlo být několik set, přičemž jednoznačnou souvislost s havárií stanovili zatím v 62 případech. Podle předsedy Slovenské nukleární společnosti Vladimíra Slugeně mohlo být různými zdravotními následky postiženo několik tisíc lidí. Pro srovnání ve Fukušimě zemřel 25. října 2015 na rakovinu z ozáření jeden člověk ze 44 000 záchranářů, kteří se účastnili likvidace havárie z 11. března 2011.

Zábavní park v Pripjati
Autor: Wikimedia Commons Zábavní park v Pripjati

Černobyl: Žížaly se zavrtaly metr pod zem, včely zůstaly v úlech

Štěstím v neštěstí bylo, že směr větru v prvním a nejhorším období o pouhých 500 metrů minul město Pripjať, kde v době havárie žilo 49 300 lidí. Evakuace města probíhala spořádaně, přesto byla dokončena až 36 hodin po havárii. Dnes má zakázaná zóna na Ukrajině rozlohu 2100 km2 (více než čtyřikrát převyšuje rozlohu Prahy) a je v ní 76 měst a vesnic. Oficiálně zde nikdo nežije.

V prvních hodinách a dnech po výbuchu čtvrtého reaktoru ovšem nikdo z obyvatel v okolí elektrárny nebyl před hrozícím nebezpečím varován. „Vyjdu ráno do zahrady – a něco mi tam chybí, nějaký známý zvuk. Prostě tam nebyla ani jedna včela… Neslyšel jsem jedinou včelu! Jedinou! Co to je? Co to má znamenat? Druhý den z úlu nevyletěly taky a třetí jakbysmet… Teprve pak nám oznámili, že na jaderné elektrárně došlo k havárii, a elektrárna je hned vedle,“ vzpomínal starý včelař v knize Modlitba za Černobyl.

„Co jsme se tenkrát načekali, až nám někdo z televize všechno vysvětlí, až nám řekne, co máme udělat pro svou záchranu… To žížaly, obyčejné žížaly, se zavrtaly hluboko do země, možná na půl metru, možná na metr. Kutali jsme a kutali, ale žížala na rybaření nikde ani jediná,“ přidávají svou zkušenost rybáři.

Samoobsluha v zakázaném pásmu v okolí Černobylu
Autor: istockphoto.com/tunart Samoobsluha v zakázaném pásmu v okolí Černobylu

Černobyl: S lopatou proti atomu

Hasiče na elektrárně záhy vystřídaly tisíce vojáků a dobrovolníků zvaných likvidátoři. Bylo nutné sesbírat grafit rozmetaný výbuchem po okolí a do otevřeného jádra reaktoru dostat tisíce tun písku, bóru a olova. Nakonec někdo musel kolem trosek reaktoru vybudovat obří betonový sarkofág, řídit evakuaci, zakopat úrodu – a pozabíjet opuštěná domácí zvířata.

„Dovezli nás až do elektrárny. Dali nám bílý plášť a bílou čapku. Gázové obvazy. Čistili jsme celý prostor. Den jsme hloubili, čistili dole, den nahoře, na střeše reaktoru. Všude s lopatou. Těm, kteří pracovali nahoře, se říkalo čápi. Roboty nevydržely, technika se zbláznila. Ale my pracovali. Stávalo se, že nám tekla krev z uší a z nosu. Škrábalo nás v krku. Řezalo v očích. V uších nám neustále zněl monotónní zvuk. Měli jsme žízeň, ale chuť jsme neměli. Rozcvička byla zakázaná, abychom se zbytečně nenadýchali radiace. Ale do práce jsme jezdili na odkrytých korbách náklaďáků. Pracovali jsme dobře. A byli jsme na to náležitě hrdí…“
Armén Bachtijarov, vojín

„Já se ve vrtulníku vznesl nad reaktor: tam a zpátky, průchod ve dvou směrech, dneska je tam 80 rentgenů, zítra 120… V noci kroužím nad reaktorem, to jsou dvě hodiny. Fotografovali jsme infračervenými paprsky, kousky rozmetaného grafitu se na filmu jakoby rozsvěcely. Ve dne se nedaly zahlédnout. Obložili jsme sedadla olověnými pláty, vyřezali jsme si náprsní vesty z olova, ale ukázalo se, že proti jedněm paprskům chrání, kdežto proti jiným ne. Obličeje jsme měli všichni rudé, ožehlé, nemohli jsme se holit. Létali jsme od rána do noci. Nic fantastického v tom nebylo. Jen práce… Těžká práce…. V noci jsme seděli u televizoru, zrovna probíhalo mistrovství světa ve fotbalu…
Vitalij Borisovič Karbalevič, likvidátor

Okolí jaderné elektrárny Černobyl připomíná válečnou zónu
Autor: profimedia.com Okolí jaderné elektrárny Černobyl připomíná válečnou zónu

„Je třeba sloužit vlasti! Sloužit vlasti je posvátná věc. Dostal jsem k tomu nátělník, oblek, boty, výložky, lodičku, kalhoty, bundu, řemen a tornu. Šťastnou cestu! Jezdil jsem s vyklápěčkou, vozil beton. Seděl jsem v kabině a věřil jsem, že mě železo a sklo ochrání. No dobrá… Dá se to vydržet… Samí mladí chlapci, svobodní. Respirátory jsme si nebrali… Ne, na jednoho se pamatuju… Byl to už postarší řidič… Ten měl vždycky masku… My ne. Pomocníci na náspu masky neměli. My byli v kabině, oni stáli osm hodin v radioaktivním prachu. Všem dobře platili: tři měsíční platy plus odlučné.“
Ivan Alexandrovič Lukašuk, vojín

„Dojeli jsme na místo. Dostali jsme jiné uniformy. Ptáme se, kam jsme se to dostali? K havárii prý došlo dávno, uklidňuje nás kapitán, před třemi měsíci. Už je to bez nebezpečí… Seržant: Všechno je v pořádku, jenom si myjte před jídlem ruce…“
Anatolij Borisovič Rybak, velitel strážní čety

„Vrátili jsme se domů. Všechno jsem ze sebe svlékl, všechny šaty, v kterých jsem tam byl, a hodil to do odpadků. Lodičku jsem věnoval malému synkovi. Moc mě o ni prosil. Nesundával ji z hlavy. Za dva roky mu stanovili diagnózu: mozkový nádor…“
Valentin Komkov, vojín-řidič

V době, kdy se v nedalekém Kyjevě jel prolog 39. ročníku Závodu míru, už Černobyl hořel
Autor: Wikimedia Commons/Ben Fairless V době, kdy se v nedalekém Kyjevě jel prolog 39. ročníku Závodu míru, už Černobyl hořel

Černobyl: Navrátilci do pásma

I přes oficiální rozkazy se lidé začali do evakuovaného pásma záhy vracet. Pronikali zpět v noci kolem hlídek, jako partyzáni. Odmítali připustit, že něco jako radioaktivita vůbec existuje.

„Nevrátili jsme se domů, jak se podivoval jeden žurnalista, ale o sto let zpátky. Sečeme srpem, kosíme kosou. Mlátíme obilí rovnou na asfaltu. Hospodář plete z proutí košíky. A já v zimě vyšívám. A tkám.“
Žena, která se vrátila do pásma, vesnice Bílý Břeh v Narovljanském okrese (Gomelský kraj)

„Jdu za předsedou okresního výkonného výboru. Předseda sedí ve své kanceláři a chytá se rukama za hlavu. Plán nikdo neměnil ani strukturu setí obilí nikdo neměnil. Kde seli hrách, tam ho sejí zase, přestože vědí, že hrách, stejně jako všechny luštěniny, vstřebává nejvíce radiace. A tam je místy 40 curie i víc. Já jsem mu ukradená. Ze školek se vytratili kuchaři a zdravotní sestry. Děti jsou hladové. Aby bylo možné provést operaci slepého střevy, musí se pacient odvést sanitkou do vedlejšího okresu, 60 kilometrů po silnici, která je jako valcha. Všichni chirurgové odjeli.“
Zoja Danilovna Bruk, inspektorka ochrany přírody, o své návštěvě v Krasnojarském okrese

Jak se šířil radioaktivní mrak z Černobylu

Černobyl: Hasičský epilog

Vasilije Ignatěnka, jednoho ze skupiny hasičů z Pripjati, kteří dorazili osudnou noc na pomoc svým kolegům z hořící elektrárny, evakuovali spolu s dalšími 27 záchranáři do nemocnice ve Ščukinově ulici v Moskvě. Každý dostal svůj pokoj, nesměli vcházet na chodbu a vzájemně se bavit. Dorozumívali se ťukáním na zeď. Personál dezinfikoval i zdi, na poschodích pod nimi i nad nimi nikdo neležel. Diagnóza byla děsivá – naplno zasažený centrální nervový systém, kostní dřeň úplně zničená. Dva týdny po katastrofě Vasilij zemřel. Stejně jako jeho kolegy ho pohřbili v zaletované zinkové rakvi pod betonovou desku.

„Je nás tu hodně. Celá ulice, dokonce ji tak i pojmenovali, Černobylská. Celý život ti lidé pracovali v atomové elektrárně. Ještě teď tam jezdí na směny. Nikdo tam nežije a žít nikdy nebude. Mnoho z nich má strašlivé nemoci, jsou invalidní, ale elektrárnu nezavrhují, bojí se jen pomyslet, že by reaktor měl být odstavený. Neumějí bez reaktoru žít, reaktor je jejich život. Kde a komu jsou dnes jinde potřební? Spousta jich umírá. Vmžiku. Umírají v chůzi – šel a upadl, usnul a neprobudil se. Nesl sestřičce květiny a zastavilo se mu srdce.“
Ludmila Ignatěnková, vdova po hasiči Vasiliji Ignatěnkovi, bydlí v Kyjevě

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama