Při tragédii v Černobylu pomáhali roboti příbuzní s těmi na Měsíci

Havárie v sovětské elektrárně Černobyl 26. dubna 1986 ukázala, jak málo byli tamní záchranáři na ty nejhorší scénáře připraveni. Technika, včetně té zahraniční, v zóně smrti selhávala, jedinou výjimkou byly roboty odvozené z "měsíčních vozítek", známých lunochodů.
Dálkově řízený robot STR-1 zachránil v Černobylu stovky lidských životů
Dálkově řízený robot STR-1 zachránil v Černobylu stovky lidských životů
Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Vysoce radioaktivní trosky reaktoru jaderné elektrárny Černobyl pomáhala v roce 1986 v tehdejším Sovětském svazu likvidovat robotická dálkově řízená vozítka. Tyto stroje prokázaly neocenitelné služby a je zajímavé, že vznikly na základě poznatků a zkušeností získaných při stavbě a provozu měsíčních vozítek, známých lunochodů.

Pripjať s Černobylem v pozadí
Autor: istockphoto.com/MediaProduction Pripjať s Černobylem v pozadí

To se ale musíme vrátit hluboko do šedesátých let, tedy do doby, kdy Spojené státy a Sovětský svaz soupeřily v závodě o dobytí Měsíce. Přestože i v SSSR pracovali na programu pilotovaných letů k Měsíci, vedle toho se měly na povrch jediného přirozeného zemského satelitu podívat i dálkově řízené roboty. A právě proto hlavní postava sovětského raketového výzkumu i vesmírného programu Sergej Koroljov povolal z tehdejšího Leningradu Alexandra Kemurdžijana. Ten se v tamějším strojírenském závodě zabýval především konstrukcí tanků a zemědělské techniky.

Z Měsíce do Černobylu

Kemurdžijan dostal při projektování lunárních vozítek volnou ruku, a tak v první polovině 60. let vzniklo několik zkušebních vzorků a prototypů. Vývoj však nebyl jednoduchý a Kemurdžijan se svými spolupracovníky musel řešit mnoho výzev a problémů. Nesmíme zapomínat, že robotika byla v oné době v podstatě v plenkách, navíc nikdo tehdy nemohl s jistotou říci, jaký je na Měsíci terén a povrch.

Lunochod 1  v muzeu
Lunochod 1 v muzeu

Technickým oříškem bylo i dálkové řízení vozítka, počítačová i televizní technika měly tehdy do dokonalosti daleko. Muselo se také počítat s půlminutovým zpožděním radiových signálů z řídicí aparatury při přenosu ze Země na Měsíc. I když se mnohé podařilo vyřešit, odpověď na všechny technické otázky lunochody daly, až když se ocitly na Měsíci.

V roce 1965 byl hotov základní koncept budoucích lunochodů, ovšem dalších pět let trvalo, než kola prvního z nich vytvořila stopy v měsíčním prachu. Toho už se Koroljov nedožil, zemřel na začátku roku 1966.

Sověti sice nedokázali program pilotovaných letů dotáhnout do konce dříve než Američané, ale lunochod s pořadovým číslem 1 je měl alespoň symbolicky dostat na Měsíc jako první. Jenže start nosné rakety se sondou a lunochodem na palubě se v únoru 1969 nepodařil, raketa explodovala a náklad byl zničen. V červenci onoho roku přistála na Měsíci posádka Apolla 11, a v SSSR tak v podstatě skončil projekt pilotovaných letů. Lunochody se však na Měsíc dostaly. Lunochod 1 (zničený exemplář dostal zpětně označení 1A) donesla na měsíční povrch automatická sonda Luna 17 v listopadu 1970. O tři roky později začal měsíční prach brázdit i Lunochod 2.

Tím by nejspíše příběh sovětských robotických vozidel skončil, kdyby nepřišel rok 1986 a s ním havárie v černobylské jaderné elektrárně. V dubnu onoho roku došlo k explozi ve čtvrtém reaktoru, ale i když nešlo o jaderný výbuch, radioaktivita zamořila široké okolí elektrárny.

Exploze zničila obal reaktoru a poničila i budovu elektrárny. Díky tomu se do ovzduší dostal radioaktivní mrak a bezprostřední okolí i horní části budov elektrárny byly posety úlomky jádra reaktoru, palivových tyčí i kontaminovanou sutí a troskami. Oblast v okruhu 30 km od elektrárny byla vyhlášena jako nebezpečná zóna, všichni obyvatelé byli evakuováni.

Podívejte se, jak se radioaktivní mrak z Černobylu šířil Evropou:

Jak se šířil radioaktivní mrak z Černobylu

Černobyl: Bez robotů to nepůjde

Do odstraňování následků katastrofy v černobylské elektrárně se ihned pustili civilní záchranáři i armáda. Ale místo bylo natolik zamořené a z otevřeného jádra reaktoru proudilo natolik silné gamma záření, že se lidé v otevřeném prostoru mohli pohybovat jen velmi krátký čas, a to i v ochranných oblecích.

Přesto mnozí z těch, jež se pustili do boje s následky havárie, později zaplatili daň v podobě trvalých zdravotních potíží nebo dokonce tu nejvyšší. Nicméně byla místa, kde lidé nemohli trosky odklízet vůbec, protože by přišli o život okamžitě. To byla především poškozená střecha budovy čtvrtého reaktoru. Bylo jasné, že k odklízení trosek v nebezpečných místech budou potřeba dálkově řízené stroje.

V Moskvě si vzpomněli na profesora Kemurdžijana, který dostal za úkol vytvořit dálkově řízená robotizovaná vozidla, která by zvládla pracovat v místech s vysokým zamořením radioaktivitou. Jeho tým se ve výrobním podniku VNII Transmaš v Leningradu okamžitě pustil do práce a využil zkušenosti získané při stavbě lunochodů. Za několik týdnů byl hotov dálkově řízený robot nazvaný STR-1. Už 15. června jeden v vrtulníků posadil první STR-1 na sutí a radioaktivními úlomky posetou střechu elektrárny, aby se mohl pustit do práce.

Operátoři robota ovládali ze speciálního odstíněného pracoviště, které bylo umístěno v blízkosti budovy elektrárny, a to bez jakéhokoliv předcházejícího tréninku. Každá minuta byla drahá. Ovšem pokud by měl STR-1 nějaký problém, museli by za ním na střechu také. I když roboty STR-1 a další dálkově řízená vozidla použitá při záchranných a odklízecích pracích znamenaly velký přínos, hlavní roli při odstraňovaní škod nehrály. Ta připadla lidem – záchranářům a vojákům.

Pohled na alreál jaderné elektrárny Černobyl ze začátku října 1986, tedy pět měsíců po katastrofě
Autor: profimedia.com Pohled na alreál jaderné elektrárny Černobyl ze začátku října 1986, tedy pět měsíců po katastrofě

Tunové monstrum v Černobylu

Zhruba tunu vážící STR-1 měl šestikolový podvozek s buldozerovou radlicí na odklízení trosek, k čemuž používal i vodní dělo. Poháněna byla všechna kola a celé vozítko i jeho součásti byly řízeny rádiově na dálku. Ve TNII Transmaš pro STR-1 vytvořili i speciální transportní klec, pomocí níž jej jeřáby nebo vrtulníky vyzdvihovaly na potřebné místo. Byly v ní i napájecí akumulátory, zařízení na dekontaminaci robota a přehledová TV kamera.

Řídicí stanoviště disponovalo vybavením k ovládání dvou robotů zároveň, přičemž operátoři měli k ruce přehledové kamery na transportních klecích robotů i kamery umístěné přímo na nich. Obraz z kamer se promítal na televizní obrazovky, podobně jako u lunochodů.

Roboti z Černobylu
Autor: Wikimedia Commons Roboti z Černobylu

Karosérie robotů ukrývala stříbrno-zinkové baterie, které se v případě potřeby dobíjely z akumulátorů v přepravních klecích. Byla vyrobena z materiálů odolávajících radioaktivitě, citlivé elektronické součástky i baterie uvnitř robota tak byly dostatečně odstíněné a chráněné před poškozením. Také optické části kamer byly opatřeny radioaktivitě odolávajícím sklem.

Pohyblivé součásti nezávislého zavěšení kol dostaly speciální mazací oleje a lubrikanty rezistentní vůči radioaktivnímu zamoření a i spojovací kabely měly odstínění. Dokonce i bílý nátěr robotů měl speciální složení, aby odolával nejen radioaktivnímu zamoření, ale také kyselinám a dalším žíravinám. Bílá barva nátěru pak usnadňovala pozorování robotů na obrazovkách ve tmě a při nepříznivém počasí.

Úspěchu robotů v Černobylu si všimla i NASA

V Černobylu STR-1 sloužil až do října 1986, a to především na střeše budovy čtvrtého  reaktoru a na výbuchem poškozených ventilačních jednotkách reaktorů. Za tu dobu roboty odstranily na 90 tun radioaktivní suti a trosek a nahradily tak práci odhadem jednoho tisíce záchranářů. Nebýt STR-1, zemřelo by mnohem více lidí a další by měli doživotní zdravotní postižení. Navíc nevyžadoval nijak náročnou obsluhu, několik operátorů jen zapojilo kabely, upevnilo robota do přepravní klece a k vrtulníku či jej ovládalo z řídicího kontejneru.

Roboty z Černobylu a koneckonců i lunochody prokázaly, že Alexandr Kemurdžijan a jeho tým v továrně Transmaš jsou lidé na svém místě. Není tedy divu, že po pádu železné opony se o jejich kvalitách dozvěděli i na Západě. Velmi brzy se u Kemurdžijana objevili specialisté z NASA s nabídkou ke spolupráci. A tak se stalo, že ruští odborníci spolupracovali s Američany na vývoji dálkově řízeného robotického vozítka Sojourner, které na Mars v červenci 1997 dopravila sonda Mars Pathfinder. Sojourner byl vlastně teprve třetím robotickým vozítkem, které se ocitlo na cizím vesmírném tělese, ty předchozí se jmenovaly Lunochod 1 a 2.

Text: Petr Kliment

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama