Jak přistání na Měsíci změnilo astronauty? Posádka Apolla 11 byla k nepoznání

Vesmírný let je pro naprostou většinu z nás naprosto nepředstavitelným zážitkem. A stejně nepředstavitelné jsou i důsledky, jež může mít takový úkol nejen pro naše tělo, ale i mysl.
Aldrin, usmívající se Armstrong a Collins na poslední tiskovce před odletem na Měsíc. Vrátili se ale jiní.
Aldrin, usmívající se Armstrong a Collins na poslední tiskovce před odletem na Měsíc. Vrátili se ale jiní.
Wikipedia Commons/NASA
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Každému je jasné, že stát se astronautem je jedno z nejtěžších povolání na světě. Podmínky přijetí do vesmírného programu jsou extrémně přísné, následný trénink psychicky i fyzicky náročný, a přesto se do kosmu několik procent z nich dokonce ani nedostane! Přestože se astronautem chce stát každý druhý kluk, historie pamatuje pouze něco přes 500 z nich – a šance na přijetí do vybrané společnosti se pohybuje kolem půl procenta. Dnes se ale podíváme na to, že ani po úspěšně složeném výběrovém řízení nemá člověk vůbec vyhráno.

Astronauti k nepoznání

Po přistání na Měsíci a úspěšně ukončené misi se obavy o psychické zdraví posádky Apolla 11 výrazně projevily už během první tiskové konference. Neil Armstrong, pravděpodobně nejinteligentnější z celé trojice, byl pilot a člověk z armády, a tak prezentace v médiích mezi jeho silné stránky nepatřila. Pokusil se o několik vtipů, jež příliš nevyšly, ale jinak byl uzavřen ve svém světě. Michael Collins se příliš neprojevoval, ostatně zcela v duchu jeho poněkud upozaděné pozice v rámci celé mise. Nejlépe se prezentoval Buzz Aldrin, jemuž mikrofony a pozornost novinářů zjevně nedělaly žádné velké potíže. Pokud jste do tématu zapálení, podívejte se na slavnou (a dodnes trochu děsivou) tiskovou konferenci sami:

Těžké osudy z Apolla 11

Ale proč o tom vlastně píšeme? Spoustě lidí totiž přišlo vystoupení trojice astronautů posmutnělé až depresivní. Svého času se psychickému zdraví astronautů dostatečná pozornost nevěnovala, což před deseti lety zpětně potvrdila i NASA. Armstrong, Aldrin i Collins podstoupili rozličné psychotesty před odletem, aby byla zaručena jejich nejvyšší možná emocionální stabilita, avšak sledování jejich stavů po návratu už nenásledovalo.

Nejde přitom jen o to, aby si člověk po návratu na rodnou planetu opět zvykl na běžný režim. Po úspěšné misi se totiž životy astronautů i jejich rodin nenávratně změnily, muži získali status celebrit a národních hrdinů a rázem se ocitli pod drobnohledem.

Nejvíce se podobné změny projevily u Aldrina, jemuž přistání na Měsíci přineslo obrovské množství problémů. Těsně před samotným startem spáchala sebevraždu Aldrinova matka Marilyn Moon, protože se nedokázala vyrovnat s náhlou slávou svého syna. Krátce po příletu, během třítýdenní karantény, začal Aldrin pít a problémy s alkoholem včetně souvisejících depresí ho provázely další dlouhé roky. Nemluvě o dvou rozvodech, jež následovaly krátce po sobě. Jak později vzpomínal ve svých pamětech, „přechod z ´astronauta, který se připravuje na životní cestu´ na ´astronauta, který vypráví o své životní cestě´, pro mě nebyl lehký. Co má člověk potom dělat?“

Podobné trable rozhodně nebyly vzácné a i další astronauti po návratu z dlouhodobých misí museli čelit psychickým problémům s přizpůsobením se běžnému životu. Tyto hříchy minulosti přiznal i doktor J. D. Polk, současný hlavní lékař NASA: „Nejsem si jist, co přesně jsme pro ně udělali tenkrát, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jak pracujeme nyní. Poskytujeme totiž astronautům i jejich rodinám mnohem větší podporu než dříve.“

Text: MS

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech