Každému je jasné, že stát se astronautem je jedno z nejtěžších povolání na světě. Podmínky přijetí do vesmírného programu jsou extrémně přísné, následný trénink psychicky i fyzicky náročný, a přesto se do kosmu několik procent z nich dokonce ani nedostane! Přestože se astronautem chce stát každý druhý kluk, historie pamatuje pouze něco přes 500 z nich – a šance na přijetí do vybrané společnosti se pohybuje kolem půl procenta. Dnes se ale podíváme na to, že ani po úspěšně složeném výběrovém řízení nemá člověk vůbec vyhráno.
Po přistání na Měsíci a úspěšně ukončené misi se obavy o psychické zdraví posádky Apolla 11 výrazně projevily už během první tiskové konference. Neil Armstrong, pravděpodobně nejinteligentnější z celé trojice, byl pilot a člověk z armády, a tak prezentace v médiích mezi jeho silné stránky nepatřila. Pokusil se o několik vtipů, jež příliš nevyšly, ale jinak byl uzavřen ve svém světě. Michael Collins se příliš neprojevoval, ostatně zcela v duchu jeho poněkud upozaděné pozice v rámci celé mise. Nejlépe se prezentoval Buzz Aldrin, jemuž mikrofony a pozornost novinářů zjevně nedělaly žádné velké potíže. Pokud jste do tématu zapálení, podívejte se na slavnou (a dodnes trochu děsivou) tiskovou konferenci sami:
Ale proč o tom vlastně píšeme? Spoustě lidí totiž přišlo vystoupení trojice astronautů posmutnělé až depresivní. Svého času se psychickému zdraví astronautů dostatečná pozornost nevěnovala, což před deseti lety zpětně potvrdila i NASA. Armstrong, Aldrin i Collins podstoupili rozličné psychotesty před odletem, aby byla zaručena jejich nejvyšší možná emocionální stabilita, avšak sledování jejich stavů po návratu už nenásledovalo.
Nejde přitom jen o to, aby si člověk po návratu na rodnou planetu opět zvykl na běžný režim. Po úspěšné misi se totiž životy astronautů i jejich rodin nenávratně změnily, muži získali status celebrit a národních hrdinů a rázem se ocitli pod drobnohledem.
Nejvíce se podobné změny projevily u Aldrina, jemuž přistání na Měsíci přineslo obrovské množství problémů. Těsně před samotným startem spáchala sebevraždu Aldrinova matka Marilyn Moon, protože se nedokázala vyrovnat s náhlou slávou svého syna. Krátce po příletu, během třítýdenní karantény, začal Aldrin pít a problémy s alkoholem včetně souvisejících depresí ho provázely další dlouhé roky. Nemluvě o dvou rozvodech, jež následovaly krátce po sobě. Jak později vzpomínal ve svých pamětech, „přechod z ´astronauta, který se připravuje na životní cestu´ na ´astronauta, který vypráví o své životní cestě´, pro mě nebyl lehký. Co má člověk potom dělat?“
Podobné trable rozhodně nebyly vzácné a i další astronauti po návratu z dlouhodobých misí museli čelit psychickým problémům s přizpůsobením se běžnému životu. Tyto hříchy minulosti přiznal i doktor J. D. Polk, současný hlavní lékař NASA: „Nejsem si jist, co přesně jsme pro ně udělali tenkrát, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jak pracujeme nyní. Poskytujeme totiž astronautům i jejich rodinám mnohem větší podporu než dříve.“
Text: MS
