Stát versus Nixon. Jak to vypadá, když oblíbený prezident lže

Richard Nixon je jediným člověkem, který byl zvolen americkým viceprezidentem a dvakrát i prezidentem, ale je také jediným americkým prezidentem, který na svůj úřad rezignoval.
Richard Nixon na vrcholu moci
Richard Nixon na vrcholu moci
archiv Prima ZOOM
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Právě před 45 lety mířil ke svému znovuzvolení do Bílého domu muž, který měl příležitost stát se největším prezidentem v historii USA. Richard Nixon desegregoval všechny školy na Jihu, ukončil odvody do armády, vytvořil agenturu na ochranu prostředí, zřídil onkologický institut a dosáhl největší dohody o kontrole zbraní. To nebylo málo a Američané to věděli. Vše se ale změnilo 17. června 1972, kdy vypukla aféra Watergate. Na jejím konci stál zlomený muž, který v televizi přiznal, že od počátku lhal. Dokument Americká 70. léta sledujte na Prima ZOOM.

Kalifornský rodák a vystudovaný právník Richard Milhous Nixon (studia dokončil v roce 1937 na Duke University School of Law) se o politiku zajímal od mládí. Jako republikán dělal prezidentu Eisenhowerovi v letech 1953–1961 viceprezidenta. Jeho pravá chvíle ale nastala v okamžiku, kdy po dokonalé mediální přípravě v roce 1968 porazil kandidáta demokratů Huberta Humphreye a stal se 37. prezidentem USA.

Když se o čtyři roky později v roce 1972 Nixon chystal svůj volební triumf zopakovat, měl všechny trumfy v rukou. 21. února 1972 přistál prezidentský speciál Air Force One na letišti v Pekingu. Čína byla tehdy považována za jinou planetu a myšlenka, že by nějaký americký prezident jel do Číny, byla přinejlepším brána jako fantazie. V zahraniční politice to bylo jako přistání na Měsíci. Šlo o připravenou strategii, jejíž výsledek měl vést k jasnému vítězství v listopadových prezidentských volbách

Aféra Watergate

17. června se vše změnilo. Do kanceláře ústředí Demokratické strany v komplexu administrativních budov Watergate ve Washingtonu pronikla skupina pěti maskovaných mužů, obrátila kancelář vzhůru nohama a přitom zde nainstalovala odposlouchávací zařízení. Ukázalo se, že pětici tvoří většinou bývalí agenti CIA, které vyslal a také platil Výbor pro znovuzvolení prezidenta Nixona.

První zprávy o loupeži ve Watergate nebrala veřejnost nijak vážně. Jak demokraté, tak republikáni si navzájem dělali různé schválnosti a případ Watergate byl zpočátku jen o tom, že se republikáni nechali hloupě chytit. „Nikdo z lidí v Bílém domě, nikdo z této administrativy nemá s tímto bizarním incidentem nic společného,“ prohlásil Nixon 29. srpna 1972.

komplex Watergate ve Washingtonu
komplex Watergate ve Washingtonu
Indutiomarus/Wikimedia Commons

 

15. září bylo z loupeže a pokusu o nastražení odposlechů obviněno sedm lidí. K původním pěti zadrženým přibyli na základě vyšetřování bývalý agent FBI, úředník ministerstva financí a finanční poradce Nixonovy prezidentské kampaně G. Gordon Liddy. Dalším byl E. Howard Hunt, jr. – bývalý agent CIA, plánovač invaze v Zátoce sviní a bývalý poradce Bílého domu.

Stále se však nic velkého nedělo. V té době byla většina tisku spokojena s tím, že Nixon a Bílý dům za vloupáním do Watergate nebyli a jediný, kdo efektivně udržoval případ živý i v době, kdy už mu nikdo nevěnoval pozornost, byl Washington Post a především jeho dva reportéři Carl Bernstein a Bob Woodward. Ti za svou investigativní práci obdrželi v roce 1973 nejvyšší novinářské ocenění, Pulitzerovu cenu.

Smyčka se stahuje

V roce 1972 se ale Nixon stále vezl na vlně své popularity. Všechny předvolební průzkumy ho před demokratickým protikandidátem Georgem McGovernem favorizovaly a Nixon nakonec skutečně drtivě zvítězil, když jediné dva státy, které pro něj nehlasovaly, byly Massachusetts a District of Columbia.

Nixon ve volbách v roce 1972 přebarvil mapu USA na republikánskou červenou
Nixon ve volbách v roce 1972 přebarvil mapu USA na republikánskou červenou
Wikimedia Commons

 

Mezitím se k tlaku The Washington Post připojila další média a vyšetřování aféry nabíralo obrátky. Na konci dubna 1973 byl Nixon na nátlak Senátu nucen přijmout rezignace dvou vysoce postavených členů aparátu Bílého domu H. R. Haldemana a J. Ehrlichmana. Oba byli odsouzeni za spiknutí a křivá svědectví.

To by samo o sobě ještě nebylo fatální. Velkou chybu ale Nixon udělal, když vyhodil právního zástupce zaměstnanců v Bílém domě Johna Deana. Ten u soudu vypovídal proti Haldemanovi i Ehrlichmanovi a zároveň prozradil, že v některých místnostech Bílého domu jsou s vědomím prezidenta Nixona nainstalované odposlechy.

Nixon byl nucen soudu vydat nahrávky, které Bílý dům pořizoval. Mimo jiné se z nich dalo odvodit, že prezident o aféře Watergate předem věděl. Tehdy Kongres USA poprvé začal uvažovat o impechmentu, tedy zbavení Nixona prezidentského úřadu.

Velké finále

Poté, co byla v březnu 1974 odsouzena za spiknutí skupina sedmi blízkých spolupracovníků Richarda Nixona, přišel na řadu sám prezident. Proces s ním začal v červenci 1974. Průlom do přelíčení vnesla nově objevená nahrávka, na níž H. R. Haldeman Nixonovi vysvětloval plán na utajení jejich spojitosti s vloupáním do komplexu Watergate. Aby předešel nyní již téměř jistému odvolání z funkce, rozhodl se Nixon navečer 8. srpna 1974 rezignovat. Na jeho místo nastoupil viceprezident Gerald Ford.

Nixona dohnala k pádu slepá důvěra v jeho nejbližší spolupracovníky. Bílý dům za jeho vlády vyrostl v samostatné mocenské centrum, které se snažilo využívat státních agentur, jako jsou CIA a FBI ve prospěch jeho nájemníka. Nixon se spoléhal na ujišťování účastníků spiknutí, že mají vše pevně pod kontrolou a že média nic nezmohou. Nicméně opak byl pravdou.

Boj prezidenta Nixona s médii můžete sledovat v dalším díle dokumentární série Americká 70. léta sledujte na Prima ZOOM.

(mih)

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama