100 let republiky a 100 let bez šlechticů. Proč jsme zrušili šlechtické tituly?

Když se řekne „kníže“, každému naskočí neúspěšný prezidentský kandidát. Ale šlechtické tituly byly zrušeny už před stoletím. Co je ve společnosti nahradilo? Tady je odpověď.
Heraldika - velký státní znak
Heraldika - velký státní znak
Volné dílo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Kdo zrušil tituly?

Na otázku uvedenou v mezititulku existuje jednoduchá odpověď. Tituly zrušil zákon č. 61 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 10. prosince 1918, kterým se ruší „šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva“. Na svědomí to tedy mají tehdejší prvorepublikoví zákonodárci. Zároveň docházelo k velké majetkové reformně, v platnost vešel zákon o obstavení velkostatků. Vypadá to, jako by poslancům tehdejšího Národního shromáždění ležela šlechta obzvláště v žaludku. Ovšem navenek poslanci krok prezentovali jako nový, demokratický systém, v němž právě vzniknuvší Československo nebude hledět na historické výsady jednotlivců a nastane nový, samozřejmě spravedlivější řád. Ostatně narážky na šlechtický původ „Štemberka ze Štemberk“ bezesporu zaznamenali filmoví diváci. Například v hlášce V Černých baronech: „A kam to chcete Šternebrk?“ „Do Šternberku“. Znalci historie vědí, že skutečný hrabě Šternberk, tedy správně Zdenek Sternberg, opravdu u Pomocných praporů sloužil, ovšem nikoliv na filmové Zelené hoře, ale v Herdlovce u Duchcova, odkud byl následně převelen do Ostravy.

Znak Šternberků
Znak Šternberků
Volné dílo

Trest za titul

Zprvu neměl zákon žádné sankční dodatky, takže sice tituly zakazoval, ale tresty za porušení zákona stanoveny nebyly. K tomu došlo až později a jednalo se o tresty jak peněžité, podle typu provinění mohl být viník pokutován až 15 000 – 20 000 korunami, což vskutku nebylo málo, nebo skončil ve vězení v délce jedno dne až dvou týdnů. Později, v roce 1936 bylo zakázáno i používání erbů, což je bizarní v současnou situací, kdy osobní znak, tedy erb, může mít v podstatě každý bez ohledu na to, zdali pochází ze šlechtické linie.

V zemích Českých byla na nejnižší příčce šlechtického žebříčku nižší šlechta, kam patřil například zeman či panoš. Na něj navazovala šlechta vyšší, tedy kníže, hrabě, svobodný pán a panské stavy a výčet pokračuje tituly panovnickými (český král, moravský markrabě a slezská knížata). Stále platí „přestupky neoprávněného užívání šlechtického titulu“, ovšem musí k tomu dojít na veřejnosti a nikoliv například v soukromé korespondenci.

Připomeňme si ještě jednou první dva paragrafy zákona z 10. prosince 1918

§ 1

Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly,

jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami

(čestné doktoráty a pod.). Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem

nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví.

§ 2

Občané republiky Československé nemohou ani v cizině platně přijímati vyznamenání, pokud byla předcházejícím paragrafem zrušena.

Zdá se, že jsme se ve jménu budování nové republiky vzdali části svých tradic a je skutečně spekulativní otázkou, zdali to bylo pro budoucnost, tedy dnešek, dobře. Úlohu hierarchizace společnosti převzaly vysokoškolské tituly. Občasnou odbornou kvalitu jejich nositelů vystihuje okřídlená anekdota: Když si vezmu, jaký já jsem inženýr, tak mám strach jít k doktorovi.“ Tomáš Vrána, sám otec tří dětí, ve vzpomínce na vlastní léta strávená ve školních lavicích, to komentuje následovně: „Jsou vysokoškolsky vzdělané pedagožky, které by se k dětem nikdy neměly přiblížit.“

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama