Trest smrti uvařením zaživa: častější, než by se zdálo!

Uvařit někoho k smrti vypadá jako výplod sadistického jedince. A přitom šlo v průběhu věků a na různých kontinentech o „běžný“ způsob popravy...
bandita Goemon Ishikawa je uvařen odplatou za pokus zavraždit vojevůdce   Tojotomi Hidejoši

Richard Roose pracoval jako kuchař pro Johna Fishera, biskupa z Rochesteru. Zřejmě zásadně nesouhlasil s jeho postoji a dospěl k velmi radikálnímu řešení. Časopis The English Historical Review v příspěvku A Draft of the 1531 'Acte for Poysoning' píše, že Roose se pokusil biskupa sprovodit ze světa pomocí otrávené kaše (jiné literární zdroje mluví o vývaru).

Shodou okolností neměl biskup toho večera chuť k jídlu, takže se on sám otravě vyhnul. Zato hosté u jeho stolu dopadli mnohem hůře. Bennet Curwen a chudá vdova Alice Tryppytt na následky požití otráveného jídla zemřeli a další z hostů trpěli doživotními následky. Marně se Roose hájil, že mělo jít o vtip, kdy do jídla chtěl přidat pouze projímadlo. Do historie tak vstoupil jako první Angličan odsouzený k trestu smrti uvařením. K veřejné exekuci došlo 5. dubna 1531. A jak dopadl zmiňovaný biskup? Zemřel ve věku 66 let a roce 1886 byl papežem Lvem XIII. blahoslaven. Roos nezůstal v tomto způsobu popravy osamocen. Roku 1542 byla odsouzena k smrti uvařením Margaret Davy, která nastražila jed na svého zaměstnavatele. Za vlády římského císaře Nera skončili svůj život ve víře i stovky křesťanů a později evropští soudci určili tento trest pro padělatele mincí či mimořádně brutální vrahy. Tak skončil roku 1392 muž, jenž znásilnil a zavraždil svou matku.

Doba moderní, doba vaření

Nicméně kruté tresty smrti uvařením nebyly používány jen v dobách „temného“ středověku. Dokonce i ve 21. století se na veřejnost dostaly podobné praktiky. Americký US Departement of State ve své Zprávě o stavu lidských práv zmiňuje následující: „V průběhu roku nedošlo k žádnému vývoji ve vyšetřování úmrtí, k nimž došlo v roce 2002 ve vazbě: Mirzakomil Avazov a Khusnuddin Olimov, členové Hizb ut-Tahrir byli umučeni ve vězení Jaslyk v Karakalpakstánu. Zemřeli na následkem rozsáhlých pohmožděnin a popálenin, jež byly údajně způsobené ponořením do vařící vody.“

Human Right Watch o Avazovi píše: „Popáleniny se nacházely na šedesáti až sedmdesáti procentech těla. Lékaři, kteří tělo viděli, nahlásili, že takové popáleniny mohly být způsobeny ponořením Avazova do vroucí vody.“ Autoři zprávy Capital punishment in Malaysia and globally: A tool for justice or a weapon against humanity, zmiňují vaření v oleji jako historickou metodu trestu v Malajsii. V Indii našel roku 1675 svůj bolestivý konec v kotli s vařící vodou sikhský mučedník zvaný Bhai Dayala poté, co odmítl přijmout islám. Poprava se odehrála v indickém Dillí. A zdaleka nešlo o jediného indického Sikha odsouzeného k tak bolestivé smrti.

Smrt je bledě modrá

Vědci vyfotili SMRT. Je bledě modrá a vypadá hezky

K exekuci se používala nejen voda, ale i olej, vosk, dehet a dokonce víno. Při popravách tohoto typu dochází k naprostému zničení pokožky, rozkladu podkožního tuku a nebožák umírá za naprosto nesnesitelných bolestí. Ovšem i trest „pouhého“ uvaření ruky, který se v některých případech používal, je pro současného člověka nepředstavitelný. Snad každý se někdy polil horkou vodou. Být donucen ponořit ruku do nádoby s varem bublajícím olejem či vodou a nějakou dobu ji tam ponechat – to je představa vymykající se současnému euroatlantického pojetí trestního práva. Přesto bylo jeho použití široce rozšířeno: od středověké Evropy přes Afriku až, byť velmi výjimečně, po současnou Asii. Mimochodem, kdybyste chtěli vidět na vlastní oči měděný kotel pro vaření nešťastníků, zajeďte se podívat do holandského města Devender. Stal se tam jednou z místních atrakcí.

Text Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama