Špagin – sovětská „nesmrtelná“ zbraň, kterou pohřbil kalašnikov

Dnes jsou ruští vojáci spjati s AK47, ale když osvobozovali naše území, na krku se jim houpal Špagin. Snadno poznatelná zbraň s kulatým zásobníkem – PPŠ 41.
Proslavený sovětský samopal
Proslavený sovětský samopal
Lposka

Pistole-pulemjot Špagina, jak zní význam oné zkratky, si zahrál i v několika dílech seriálu 30 případů majora Zemana a hrdinný příslušník si z něj ve filmu dokonce zastřílel. Prostor na našich stránkách zbraň dostává díky dnešnímu výročí.

Talvisota

Finské slovo Talvisota označuje tzv. Zimní válku, jejíž začátek se snažili Sověti hodit na Finy. Celý incident při vypjatých vztazích mělo odstartovat dělostřelecké ostřelování sovětských pohraničníků. Později Nikita Sergejevič Chruščov, který se po Stalinovi stal 1. tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, přiznal, že z děl na vlastní lidi stříleli Sověti, aby měli záminku ke vpádu do Finska, ke kterému došlo 30. 11. 1939. Po složitých bojích, během které přišlo o život více než 300 tisíc mužů, byla uzavřená dohoda, v níž se Finské vzdalo části svého území a tím de facto přiznalo porážku. Na druhou stranu zůstalo Finskem a nestalo se, v což Stali doufal, další z podřízených svazových republik. Nicméně jedno z mnoha poučení, které si ze Zimní války odneslo velení sovětské armády byla potřeba spolehlivého samopalu. Zbraňovým konstruktérům tak na stole přistál naléhavý úkol.

Čechoslovák se samopalem PPŠ41 u Stalinova ponmíku
Čechoslovák se samopalem PPŠ41 u Stalinova ponmíku
Wikimedia Commons

71 nábojů

Ne. že by „před Špaginem“ Sověti neznali samopaly, v jejich výzbroji byly tisíce zbraní Děgtjarev PPD-34, později modernizovaných na PPD-34/38. Jenže velení nemělo pocit, že by šlo o o zbraň potřebnou či efektivní a nikterak nebyla investována námaha do dalšího vývoje. O opakuje je přesvědčili až padlí, které měly na svědomí kulky z finských Suomi m/1931, jež byl kulatým zásobníkem a perforovaným krytem hlavně špaginovým designovým předobrazem. Ve skutečnosti ale Georgij Semjonovič Špagin při jeho konstrukci vycházel ze staršího sovětského samopalu PPD-40. Zásadním způsobem jej zjednodušil a kladl při jeho výrobě důraz na to, aby docházelo v co nejmenší možné míře k frézování a co nejvíce se používal technologicky nenáročný a levný lisovaný plech. Spoušť se dala nastavit na střelbu dávkou nebo jednotlivými ranami.

V roce 1940 byl samopal zaveden do výzbroje na sklonku roku 1940, což znamená, že si Velkou vlasteneckou válku skutečně užil. Nejcharakterističtějším znakem zbraně, podle které ji rozezná i laik, byl bubnový zásobník. Jeho konstrukce umožňovala, aby v každém z nich měl voják 71 nábojů, což už je docela zajímavá palebná síla. Bohužel se ukázalo, že není příliš spolehlivý a postupně byl nahrazován segmentovým zásobníkem s kapacitou 32/35 nábojů. Zároveň plnění kulatého zásobníku v boji bylo zdlouhavé a tudíž riskantní. Podle některých autorů fasovali Sověti jeden kulatý na první vlnu bojů a další zásobníky, které si nesli sebou, byly už „klasické“ zahnuté. První sériově vyráběné kusy měly stavitelné hledí pro mířenou střelbu do jednoho kilometrů, což jasně ukazuje, že přání bylo otcem myšlenky. Mířená přesnost zbraně používající pistolové náboje, i její smrtící dostřel, je totiž ve skutečnosti mnohem menší. Stavitelná mířidla pak nahradil jednoduchý překlopný mechanismus. Při pokusu střela typu 7,62x25 Tokarev bez problémů prolétla sovetskou ocelovou přilbou. S kadencí 900 ran za minutu a úsťovou rychlostí 1 600 m/s šlo o vskutku účinnou zbraň, která bez zásobníku vážila 3,64 kg.

"Napáskované" zásobníky do PPŠ41
"Napáskované" zásobníky do PPŠ41
DL 24

Zbraň Varšavské smlouvy

V průběhu osvobozovacích bojů se PPŠ 41 dostal i do Československa, ostatně měli ho i příslušníci jednotek Ludvíka Svobody. Jelikož jeden z požadavků na výrobu byla nízká cena a další dostupnost materiálu a technologická nenáročnost (vše bylo splněno), začaly sovětské vojenské i civilní závody chrlit samopal doslova v milionech. Celkem bylo do roku 1947 vyrobeno přes 5 miliónů kusů. Není bez zajímavosti, že malinkou část, zhruba 10 000 kusů, dodala teheránská zbrojovka, a tento samopal, tentokrát severokorejské výroby, dostal darem komunistický prezident Antonín Novotný. Íránský kus zase obdržel prezident Ludvík Svoboda. Samopal se díky postupu Rudé armády dostal do zemí spadající pod sovětskou sféru vlivu, kam lze začadit jak Vietnam, tak samostatně stojící, leč ideologicky spřízněnou Čínu. Dokonce i Československo dodávalo tyto samopaly „spřátelené“ armádě Vietkongu. I když ji ze scény vytlačila sovětská klasika – AK47, přesto se Špagin zapojil do bojů v celé řadě válek na několika kontinentech, včetně války v Zálivu. A Sověti, tedy dnes už opět Rusové, navazují na svou novověkou ikonu - kalašnikov.

Text: Topi Pigula

Testovací kus v akci

Nový kalašnikov AK-12 ... je vlastně stále stejný starý kalašnikov

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama