Putinův zeměpis: jih – Afghánistán, Čečensko, Sýrie - oblast plná teroru

Vladimír Putin  sní o velkém Rusku
Vladimír Putin sní o velkém Rusku
archiv Prima ZOOM

 „Když Kateřina Veliká obhajovala svoji expanzivní politiku, prohlásila: Nemám jinou možnost, jak bránit hranice své říše, než ji rozšiřovat,“ napsal Ondřej Kundra v knize Putinovi agenti.

Mapa směrem na jih od ruských hranic je plná horkých a nepřehledných míst. Nejde ani tak o bezprostřední ruské sousedy, kde je situace stabilizovaná (Mongolsko, Čína), jako o vzdálenější sousedy a dlouhodobě neuralgické  body těchto zeměpisných šířek.

Afghánistán

Je spravedlivé přiznat, že bývalý Sovětský svaz zdaleka nebyl první, kdo se pokusil Afghánistán dostat pod svou kontrolu. Už v 19. století se o to neúspěšně snažili Britové. V roce 1842 byli na hlavu poraženi. O vícce než století později, v srpnu 1979, zahájila americká vláda financování protivládních mudžáhidů s nadějí, že následný politický vývoj zemi nasměruje směrem k USA. To nelibě nesl tehdejší sovětský režim, protože pokud by došlo k „západnímu“ směrování země, dostal by se mocenský vliv USA příliš blízko k jižní hranici SSSR. Tehdejší vládce Ruska – předseda prezídia nejvyššího Sovětu SSSR (funkce na úrovni prezidenta republiky) Jurij Andropov, reagoval na základě žádosti tamního rozhádaného marxistického vládního uskupení vojenskou intervencí. Scénář byl podobný jako například v srpnu 1968 v Československu, i tady se dá najít paralela se zvacím dopisem několika československých komunistů. O dva dny později byl v Kábulu za pomoci sovětských zvláštních jednotek zavražděn prezident Hafizulláh Amín a místo něj dosazen Babrak Karmal, bývalý velvyslanec v Československu. Afghánští povstalci se okamžitě za pomocí amerických zbraní začali aktivně bránit, čímž vznikl konflikt, který se táhl více než devět let. Vladimír Putin v té době nebyl vrcholným ruským představitel a „horká afghánská půda“ zůstala jako dědictví historického vývoje. Putin následně sledoval válku, respektive invazi amerických sil do Afghánistánu, která byla odpovědí na atentáty.  Z hlediska současného Ruska je Afghánistán jednou ze zemí „nárazníkového pásma“ mezi aktuálně mírovým Ruskem a neustále v různé míře válkou zmítaným Blízkým východem.

Čečensko

Na rozdíl od Afghánistánu je naopak Čečensko místem, kde se Putin do bojů zapojil velmi aktivně. Dnes je Čečensko ruskou autonomní republikou, přičemž se původně po rozpadu SSSR marně snažilo etablovat na mezinárodní scéně jako Čečenská republika Ičkerie. Druhá čečenská válka, která v podstatě zajistila návrat Čečenska do područí Ruska, byla oficiálně odpovědí na vlnu zradikalizovaného islámského terorismu, byť se o jednotlivých útocích spekuluje, že i na nich měl ruský režim svůj podíl. Když došlo k ostřelování Grozného v říjnu 1999, napsala Irena Brežná, která za války v Čečensku působila jako válečná zpravodajka, že užití raket země-země podléhá přímému schválení premiéra republiky, kterým byl právě Vladimir Putin. Bylo to zejména dělostřelecké a raketové odstřelování Grozného, které strhlo na oblast vlnu mezinárodní pozornosti. V práci Artilery in Urban Operations: Reflection on experiences in Chechnya podrobně rozebírá major britské armády Richard D. Wallwork nasazení dělostřelectva a raket v čečenských válkách. I on popisuje plošné nasazení raket SS-1 a SS-21, což jsou ruské rakety typu země – země. Podobně jako v případě obsazování Ukrajiny, i během připojení Čečny k Rusku padala slova o ochraně práv ruské menšiny.

Afghánistán 1987 - afghánští bojovníci v provincii Kunar
Afghánistán 1987 - afghánští bojovníci v provincii Kunar
Wikipedia commons

Sýrie

Zjistit, co si myslí Vladimír Putin o konfliktu v Sýrii je extrémně těžké, faktem ale zůstává, že Rusko udržuje dlouhodobé přátelské vztahy se syrskými vládami reprezentovanými zesnulým prezidentem Háfizem al-Asadem a jeho synem, rovněž prezidentem Bašárem al-Asadem. Z hlediska geopolitiky je důležité poznamenat, že ruské námořnictvo má k dispozici námořní základnu v syrském Tartúsu, která se zformovala ještě v době studené války. Rusko má zájem na klidu v oblasti, byť čas od času dojde na kontroverze . Ovšem na takovém klidu, který bude Vladimíru Putinovi dávat v této oblasti dostatek manévrovacího prostoru, který alespoň částečně vyvažuje americkou přítomnost v blízkovýchodní Saudské Arábii či Kataru.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama