Mimozemšťané už zřejmě vymřeli. Jak najít pozůstatky jejich civilizace?

Vědci začnou hledat stopy dávno zaniklých kosmických civilizací...
Thanos na trůnu

Jak praví slavný Einsteinův citát, existují dvě možnosti: buď jsme ve vesmíru sami, anebo ne, přičemž obě z nich jsou stejnou mírou děsivé. Co když je ale pravda někde uprostřed? Vzhledem k sáhodlouhému stáří vesmíru je klidně představitelný scénář, že miliony planet bují životem, ten však stihne zaniknout dávno před tím, než se v jeho okolí zrodí sousedi, které později čeká stejný osud míjejících se civilizací. Po dekádách hledání aktivních forem života proto vědci začínají uvažovat, jak detekovat civilizace, které už dávno zemřely.

Paradoxy Fermiho paradoxu

Jak naši pravidelní čtenáři vědí, skutečnost, že jsme za dekády pozorování oblohy neobjevili jeden jediný důkaz jiné vesmírné civilizace, je notně podezřelý. Jde rovněž o základ tzv. Fermiho paradoxu. Byť je tento postulát dnes vnímán skoro jako písmo svaté, slavný jaderný fyzik ho před půl stoletím postuloval více méně jako chytrý vtip při neformální konverzaci. Čím více však od té doby o Fermiho paradoxu přemýšlíme, tím se jeví stále více děsivější, a vlastně se ani nelze divit, že mnozí absenci mimozemšťanů vysvětlují konspiračními teoriemi.

Italský jaderný fyzik Enrico Fermi, toho času v americké emigraci, v zásadě pouze řekl, že kvůli ke stáří vesmíru a jeho velikosti je opravdu velmi zvláštní, že jsme nikdy nedetekovali žádnou jinou pokročilou civilizaci. Ty už tou dobou předpověděla fantazie spisovatelů klasické science fiction – už Asimov například publikoval své povídky, z nichž pouhý rok po Fermiho výroku vyšla slavná románová Nadace popisující lidskou galaktickou říši. Není však nutné navázat s kosmickými impérii nutně hned kontakt – za miliardy let existence galaxie bychom však museli být s to minimálně pozorovat jejich práce na kosmických superkonstrukcích, detekovat masivní teplotní výdaje motorů jejich lodí nebo alespoň objevit automatické prolétající sondy monitorující "pusté" regiony, třebas naši sluneční soustavu.

Mimozemšťané se na naši zprávu určitě těší...

Co když mimozemšťanům omylem pošleme virus, bojí se vědci

Nic z toho ale nevidíme. Naposledy na konci září tento problém vypíchl astronom Michael Garrett, který ve spolupráci s Nizozemským institutem pro radioastronomii studoval radiové signály z několika stovek galaxií a srovnával je s jejich infračerveným zářením. Pozorovaný vzorek byl vybrán z více než sta tisíc galaxií právě dle nápadně vysokých tepelných výdajů. Ty by krom přirozeného vysvětlení mohly naznačovat i přítomnost supercivilizací pracujících na galaktické úrovni, tzv. civilizací typu 3 Kardashevovy škály (lidstvo je ve škále stále jako typ 0).

Nikde nikdo

Podle Garretta však u skoro všech kandidátů nakonec došlo na přirozené vysvětlení. I sporné případy přitom nepůsobí nikterak kontroverzně. Zdá se tedy, že vybájené supercivilizace prostě nikde neexistují. Možná je proto třeba začít hledat podle jiného mustru.

Vysvětlení absence jiných vesmírných civilizací je celá řada, od možnosti, že jsme ve vesmíru sami, přes doposud nehostinné podmínky pro rozvoj velkých civilizací až po tvrzení, že každá vyšší rasa snad hledá spásu ve virtuálním prostoru, nikoliv ve vesmírném prostoru. Všechny varianty do jedné samozřejmě spojuje výlučně hypotetická povaha spekulací, i tak lze však důvody absence supercivilizací vztahovat taktéž na civilizaci naši. Asi nejmrazivější je proto možnost, že vyspělé civilizace mají po vynalezení dostatečně desturktivních technologií tendenci zničit sebe sama.

Je cestování vesmírem slepá vývojová větev?

Mimozemšťané necestují vesmírem, ale virtuální realitou, tvrdí nová teorie!

Je-li tomu tak, bylo by podle názorů některých možná vhodnější zaměřit se na civilizace již ztracené. Jedním ze zastánců této cesty nich je i Jack O'Malley-James, spoluautor nové studie vytvořené v Carl Sagan Institute pod Cornell University, v níž odborníci vypíchli jak metodiku, tak i důvody hledání zaniklých vesmírných civilizací. "Svým způsobem vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli lidstvo objeví důkaz stále existujícího nebo vyhynulého života," řekl pro web io9. "I objevení civilizace, která se zničila, by bylo důkazem přítomnosti dalšího života tam venku."

Množina chmurných stop

Studie vypichuje, že objev na sobě spáchané destrukce by paradoxně znamenal i objev inteligentního života. Do určité míry by jeho stopy byly navíc unikátnější než v případě pouhé přítomnost primitivního života (který by bylo možné detekovat třebas skrze nalezení atmosférického kyslíku). O'Malley-James proto zvolil čtyři možné scénáře samodestrukce civilizace okopírované z aktuálních obav o lidstvo. Nejde o nikterak futuristické možnosti: v seznamu figuruje jaderná válka, zničení života vlivem chemických nebo bakteriologických zbraní, zničení života vlivem samoreplikujících se miniaturních strojů nebo nanotechnologií (tzv. Grey Goo scénář), a nakonec i znečištění planety nebo sluneční soustavy například skrze vesmírné smetí (tj. stejnou situaci, jakou ukázal film Gravitace).

Leguán?

Nejpodezřelejší fotky Marsu: mimozemšťani, nebo zrakový klam?

Pro každý z nich existuje několik možných stop, které by bylo teoreticky možné detekovat i na dálku, především pomocí blížící se generace nových teleskopů jako bude příští rok vypuštěný James Webb Telescope. Jadernou válku bychom v první řadě mohli odhalit skrze detekci záblesků gama záření, ty by však zřejmě byly pro větší vzdálenosti příliš slabé. Vyskytly by se navíc přímo během útoku. Mnohem pravděpodobnější by tedy bylo hledat spektrografické složení atmosféry zanesené radioaktivním spadem. Podobnou signaturu by sice vyprodukoval i dopad asteroidu, pokud by však zároveň planetě chyběl atmosférický ozón, který by byl při atomové válce rovněž ztenčen, šlo by už o vážný příznak přítomnosti někdejší civilizace.

S detekcí biologických hrozeb a replikující se nanosloučeniny je to už o něco složitější. První z nich by bylo možné odhalit pouze nepřímo. Pokud by například smrtící plyn zničil nejen civilizaci, ale i podstatnou část planetární biosféry, prozradily by ho látky uvolňované masivním rozkladem organismů. Naopak rozložení povrchu planety na nanočástice by mohla prozradit náhlá změna svítivosti tělesa (kvůli pokrytí povrchu "oceánem" mikroskopických těles) ruku v ruce s nenadálými "písečnými" bouřemi. Odhalení této možnosti je proto asi nejnáročnější.

Malí zelení mužíčci

Mimozemský život najdeme do 20 let, tvrdí NASA. A ví, jak bude vypadat!

 

Detekce katastrofálního znečištění vesmírným smetím by pak paradoxně byla asi nejsnazší. Samotné odhalení těles na oběžné dráze exoplanety bude sice velkou výzvou pro další generaci teleskopů a mohlo by ukazovat i na přirozenou kolizi, pokud by však v atmosféře dané planety došlo taktéž na odhalení průmyslových zplodin nebo radioaktivity, opět by se objevil silný kandidát na mrtvou civilizaci.

Nakonec se vlastně dá říct, že i odhalení jiné zničené civilizace, byť by to o naší vlastní budoucnosti nevěstilo nic dobrého, by bylo lepší možností. V příštích dekádách se naše schopnosti analyzovat složení atmosféry exoplanet výrazně rozšíří. Spolu s tím zřejmě raketově stoupne již tak vysoký počet odhalených exoplanet. Pokud ani na jediné z nich stále nenajdeme když už ne aktivní civilizaci, tak alespoň trosky dávného samozničení, budou vědci postaveni před stále tvrdší oříšek našeho unikátního postavení ve vesmíru.

Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama