Drapetomanie – byli zotročení černoši nemocní?

Vědou podpořený rasismus je nebezpečná záležitost, což historie už mnohokrát ukázala. V čem spočívala drapetomanie, kterou údajně trpěli černošští otroci?
Afroameričané to měli v USA dlouho velmi těžké.
Afroameričané to měli v USA dlouho velmi těžké.
pixabay.com

V polovině 19. století, přesněji v roce 1851, se na otrokářském Jihu Spojených států amerických objevila studie s všeříkajícím názvem Diseases and Peculiarities of the Negro Race (tedy Nemoci a zvláštnosti negroidní rasy), publikovaná lékařem Samuelem Cartwrightem. Tento velmi tendenční text byl ve státech Konfederace hojně citován, zatímco na liberálnějším Severu se dočkal spíše posměšků. Cartwright v něm popisuje nedostatky černochů oproti jejich otrokářským pánům a nejznámější ze zmíněných nemocí je drapetomanie. O co šlo?

Bezdůvodné útěky

Podle z dnešního pohledu jednoznačně rasistických Cartwrightových poznámek měli být černošští otroci rádi, že mohou sloužit nadřazeným bílým pánům, a svou životní úlohu přijmout. Což v praxi ovšem příliš nefungovalo a týraní otroci často utíkali. Cartwright to připisoval takzvané drapetomanii, tedy duševní poruše zapříčiňující chronické útěky černochů od svých pánů. Jeho argumentace je z dnešního pohledu naprosto nevědecká, před jedním a půl stoletím však dosáhla na otrokářském Jihu značné popularity.

Základy poruchy údajně položili otrokáři, kteří se svými poddanými chybně jednali jako se sobě rovnými a sbližovali se s nimi. To vedlo k tomu, že otroci začali být nespokojení, přestože k tomu objektivně neměli důvod. Řešení prostřednictvím útěku je pak nasnadě. Podle Cartwrightova výkladu Bible se už ve svaté knize píše, že by otrok měl být za každou cenu poslušný. Je tak v zájmu pána i jeho samotného, aby jakékoli myšlenky na útěk byly preventivně trestány bičováním. V takovém případě by se mělo nežádoucím útěkům předejít.

Čím více nemocí, tím lépe

Touto teorií ale Cartwright neskončil. V tomtéž roce pojmenoval i druhou nemoc, pro kterou máme pouze latinský název Dysaethesia aethiopica. Tato choroba prý napadala pouze černochy, a to především ty, kteří žili svobodně a volně, tedy bez dohledu bílého pána. Příznaky byla necitlivost kůže a intelektuální otupělost, k čemuž Cartwright doporučoval svou oblíbenou léčbu – bičování.

Tím se však dostáváme do začarovaného kruhu, neboť hlavním indikátorem nemoci byly podle Cartwrighta léze na kůži. Právě takové, které se vyskytnou po bičování. Takže je-li otrok aspoň trochu bičován, má léze, tudíž dle této logiky i zmíněnou nemoc, a měl by být bičován více, aby se nemoc vyléčila… Smyslem samozřejmě bylo pouze ospravedlnit jakkoli hrubé zacházení s černošskými otroky, k čemuž se tyto vymyšlené a pseudovědecké nemoci výborně hodily.

Nedávná minulost

Z dnešního pohledu zní tyto teorie naprosto neuvěřitelně a jasně ukazují, nakolik může být vědy zneužito k čistě politickým (či ještě horším) cílům. A že se tyto přístupy nevyskytly pouze v daleké minulosti, ukázala kniha The Protest Psychosis (Protestní psychóza) od Jonathana Metzla. Ta popisovala praktiky v jedné michiganské psychiatrické léčebně v 60. letech. V rámci rasistického přístupu k vědeckým poznatkům tam totiž aplikovali velmi přísný výklad tehdejší nové verze diagnostického manuálu pro psychická onemocnění, který mezi charakteristiky schizofrenie přidal i nepřátelství a agresivitu. V důsledku tak byla v léčebně hospitalizována spousta černošských pacientů s touto diagnózou, neboť se aktivně (a tím pádem i z určitého úhlu pohledu agresivně) dožadovali dodržování lidských práv pro afroamerickou menšinu. A to se dělo před pouhými padesáti lety… Věda si musí dát velký pozor, aby nebyla k těmto rasistickým myšlenkám využívána ještě častěji.

Text: MS

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama