Co by se stalo, kdybychom z ničehonic přišli o všechny družice?

Oprašte papírové mapy, klasické knihy a kuchařku z období hospodářské krize.
Svět bez satelitů by byl jiný. Horší...

Za více než půlstoletí industriaizace kosmického prostoru všemožnými komunikačními, meteorologickými i vojenskými satelity si lidstvo zvyklo na luxus daný naším kosmickým věkem. Jako vše na světě, ani tento stav není nijak garantován. Existuje hned několik možností, jak bychom o umělé družice Země mohli prakticky znenadání přijít. Na to, jak by na podobný scénář mohlo dojít – a jaké fascinující dopady by to mělo pro lidstvo – si posvítili novináři z webu io9.

Jak se zbavit družic

Kompletní ztráta satelitní sítě není tak nepravděpodobnou událostí, jak se na první pohled může zdát. I oběžná dráha kolem Země má své vlastní charakteristiky, které by za jistých podmínek mohly způsobit likvidaci podmínek nezbytných pro bezpečné vesmírné lety. Mohlo by se tak stát jak vlivem činnosti člověka, tak i zcela přirozeně.

Do první kategorie patří možnost cíleného ničení umělých družic v rámci vojenské akce. Předpokládá se, že velký ozbrojený konflikt mezi dnešními velmocemi by se neobešel bez širokého nasazení protidružicových zbraní. Vyřazení špionážních satelitů v první vlně konfliktu by pro úspěch dalších operací bylo zcela nezbytné. Tyto již v minulosti vyzkoušela Čína i Spojené státy. Současné protidružicové střely jsou přitom stále umístěné na povrchu Země – buď jsou vypouštěné klasickou raketou, nebo jako střela z paluby vysoko letícího stíhacího letounu. Je tak možné, že jsou protidružicové zbraně ve výzbroji daleko více států. Do budoucna má přitom jejich vliv jenom růst.

Scénář DVA

Druhým scénářem spoléhajícím na lidskou chybu, je náhodná kolize několika větších satelitů vlivem přeplněnosti oběžné dráhy, kvůli čemuž by došlo na vznik velkého množství úlomků. Tyto by následně v nemalém množství mohly zasáhnout další satelity, káskádově rozšiřujíce počet kosmických šrapnelů dále a dále, až by byla znepřístupněná celá oběžná dráha. Tento scénář, tzv. Kesslerův syndrom, zpopularizoval film Gravitace. Kesslerův syndrom by zřejmě nastal i po již zmíněné válce o oběžnou dráhu.

Naopak zcela přirozeným scénářem by bylo vyřazení satelitů geomagnetickou bouří vzniklou vlivem velké sluneční erupce. Na tuto situaci v minulosti již mnohkrát došlo, naposledy v roce 1859 při tzv. Carringtonské události. Tehdy však ještě svět nebyl tak závislý na elektronice a komunikaci jako dnes. Zatímco bitva o oběžnou dráhu nebo Kesslerův syndrom by pravděpodobně vyřadily spíše nízko obíhající satelity, soudobý ekvivalent Carringtonské události by naopak usmažil spíše komunikační družice na geostacionární dráze.

Zcela nový svět...

Tím prvním, čeho bychom si všimli, je skoro úplná ztráta telekomunikačních schopností. Jinými slovy, sbohem internete. I když mezinárodní komunikace zhusta spoléhá i na kabelové sítě, tyto by v případě ztráty satelitů byly okamžitě masivně přetížené. Přednost by samozřejmě dostala krizová komunikace oproti potřebám jednotlivých uživatelů. Návrat ke komunikačním kapacitám před událostí by nejspíše zabral řadu let, během níž by miliony lidí vydělávajících skrze internet přišli o práci. Následná ekonomická krize by celou agonii jenom prodloužila.

Výpadek by znemožnil i fungování pozičního systému GPS a jemu podobných alternativ. Nejenže by se tak najednou ztratily miliony lidí s pochybnou orientací v klasických mapách, ohroženy by byly i linkové lety nebo nákladní lodní doprava. Řada z nich primárně spoléhá právě na GPS. Ačkoliv mají pro případ výpadku připravené i staré navigační procedury, při hustotě dnešní úrovni letecké a nákladní dopravy by byly fatální katastrofy nevyhnutelné.

Svět bez času

Satelity pro GPS však není jenom využíván pro navigaci, ale i synchronizaci světového času. Během hodin po ztrátě satelitů by začalo ve finančních nebo energetických systémech začalo zacházet na stále zvětšující se rozdíly, které by nakonec mohly způsobit výpadek energetiky, analogových komunikačních sítí i kolaps bankovních domů. V neposlední řadě by i došlo na ztrátu většiny předpovědí počasí, a samozřejmě zredukování vojenských kapacit všech světových armád.

Konečně kvůli pomalé komunikaci a všeobecnému chaosu by náprava situace vypuštěním nových satelitů trvala mnohem déle. Silná geomagnetická bouře, která by usmažila většinu komunikačních satelitů, by paradoxně byla ještě lepším scénářem – v zásadě by stačilo vynést družice nové. Například americká armáda přitom z bezpečnostních důvodů zesiluje svou kapacitu rychlého vynesení nových družic v případě ztráty těch nynějších. V případě zaneřádění nízké oběžné dráhy Kesslerovým syndromem by však nastal daleko větší problém. Před startem nových satelitů by bylo třeba vyčkat 10 až 15 let, než shoří nebezpečné fragmenty ve výšce 500 kilometrů a níže. Ani poté by nebylo vyhráno – prostředí výše by lidstvo muselo vyčistit manuálně. Tento program by přitom byl doposud nejnákladnějším vesmírným programem vůbec – a to celé jenom k tomu, aby nastala situace před katastrofou.

Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama