Výročí: Socha Svobody připlouvá na americký kontinent

Socha svobody
Socha svobody
pixaby.com

Socha Svobody je ve srovnání s ostatními historickými památkami relativně mladá, i tak je ale považována za jeden z nejuznávanějších symbolů svobody Spojených států amerických. Přitom měla původně stát na úplně jiném kontinentu a v úplně jiné podobě.

Spletitá historie této monumentální stavby začíná ve Francii 21. dubna roku 1865, na jejíž půdě se konalo setkání republikánů. Toho večera přednesl organizátor schůzky Édouard de Laboulaye (1811 - 1883), téže známý jako „otec Sochy Svobody“, projev, během něhož pozornost publika upoutal myšlenkou na vybudování gigantického památníku na počest vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických nad Velkou Británií a utěsnění přátelství mezi oběma zeměmi.

Mezi stojícími zaujatě poslouchal také Frédéric Bartholdi (1834 - 1904), přítel řečníka Laboulayeho a především nadějný sochař a architekt, který výstavbu podobné sochy plánoval již dříve. Bartholdi se chytil příležitosti a snažil se svůj starý nápad nyní prodat Francouzům. Bartholdi se v roce 1867 sešel s vůdcem Egypta, kde se budoval kanál mezi Středozemním a Rudým mořem. Tamnímu vládci francouzský architekt vnukl myšlenku na vytvoření díla tak úžasného jako pyramidy nebo sfingy, které mělo ztělesňovat kolosální sochu ženy svírající lampu. Egyptská dohoda ale nakonec propadla a na její realizaci nikdy nedošlo. Frédéric Bartholdi vlivem okolností svůj starý projekt oprášil, poupravil název a celý nápad nakonec úspěšně prodal Francouzům.

Masivní finanční kampaně

Když Francie stavbu této gigantické sochy oficiálně posvětila, bylo rozhodnuto, že bude umístěna kousek od New Yorku. Pro umístění sochy se Bartholdimu zalíbil ostrov Bedloe 's Island, nyní Liberty Island, z něhož by Socha Svobody mohla vítat nové přistěhovalce. Výběr místa nicméně nezáležel na sochaři, ale na rozhodnutí amerického kongresu. Po vyřešení místa přišly na řadu finance.

Doba byla zlá a peněz nebylo nazbyt, tudíž byly pro financování Sochy Svobody zřízeny dva fondy: jeden ve Francii a druhý ve Spojených státech. V roce 1875 byla ve Francii po dobu pěti let založena obrovská sbírka, do níž se připojilo mnoho organizací a obyvatel, kterým se společnými silami podařilo získat milion franků, což byla v té době spousta peněz. Americká strana zase vybrala nemálo financí prostřednictvím výstav, na nichž bylo k vidění kupříkladu rameno zatím nedokončené Sochy Svobody. A právě rameno se stalo mezi návštěvníky nejpopulárnější, kdy odhady hovoří až o desetimilionovém počtu návštěvníků (v té době zhruba 20 procent populace USA).

Na řadu přišel také novodobý marketing, s jehož pomocí se prodalo mnoho fotografií a předmětů s tématikou stavby. Konaly se dokonce různé festivaly a sportovní akce, boxerská utkání zvláště. Na vybrané částce měl obrovskou zásluhu Joseph Pulitzer (1847 – 1911), majitel deníku New York World. Pulitzer vymyslel brilantní marketingovou strategii, která dokázala nenásilnou cestou oslovit a hlavně přesvědčit k financování památky početnou střední třídu. „Finta“ spočívala v tom, že jméno každého dárce bude otištěno a zveřejněno na listu populárního deníku. Nápad to byl vskutku účinný a brzy nebylo o jeho úspěchu pochyb.

Komu patří tvář Sochy Svobody?

Výroba Sochy Svobody je ze sta procent dílem Francouzů, přičemž neméně důležitý obrovitý podstavec je zase kompletně americký. Konstrukce sochy je poměrně jednoduchá. Skládá se z vnitřní struktury z kovaného železa pokryté měděnými deskami. Socha váží 225 tun, měří 46 metrů (s podstavcem 93 metrů) a je složena z celkem 300 měděných desek, z nichž je 64 průmyslově vyrobených. Během výroby stavební dělníci nejprve postavili dřevěný rám požadovaného tvaru, na něhož byly přilepeny formovací části pro další reprodukci. Na jednotlivé části pak připadly měděné pláty, které pomocí kladiv dělníci upravili do požadovaných tvarů shodujících se s šablonami. Dokončovací část zahrnovala leštění a úpravy tak, aby bylo dosaženo celistvého tvaru sochy. Pro první montáž byly použity matice, které byly během finálních úprav (v New Yorku) nahrazeny 300 tisíci nýty.

Celková vizáž Sochy Svobody je důmyslně propracovaná a takřka každý detail něco znamená. Modelem ženské tváře byla Isabella Boyerová (1841 – 1904), vdova po slavném výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi (1811 – 1875). Například sedmero paprsků v koruně monumentu představuje sedm moří a světadílů, zatímco tabule, kterou socha svírá ve své levé ruce, symbolizuje podepsání Deklarace nezávislosti (4. července 1776), a třeba řetězy u nohou poukazují na skončení útlaku a otroctví.

Symbol svobody připlouvá…

Výrobu vnitřní struktury měl nejprve na starosti francouzský architekt a historik umění Eugène Viollet-le-Duc (1814 – 1879), který ale během stavby onemocněl a jeho místo bylo svěřeno Gustavu Eiffelovi (1832 – 1923), který vnitřní konstrukci sochy poupravil tak, aby byla schopna odolávat silným větrům a nehostinným podmínkám. Socha Svobody byla v Paříži dokončena v roce 1884, kde byla vzápětí slavnostně předána americkému velvyslanci. Po několika měsících se celá zase rozebrala na 350 kusů, které byly pečlivě uschovány do 214 beden. Objemná zásilka byla pak přepravena pomocí vlaků k přístavu, kde si ji do své péče vzalo francouzské námořnictvo. Během plavby se loď málem potopila na rozbouřeném moři, nicméně již 17. června roku 1885 Socha Svobody bezpečně přistála na americké pevnině, kde byl její příjezd místními obyvateli přivítán s velkou slávou.

Rozebraná socha ale dorazila v době, kdy ještě nebyl dokončen žulový podstavec. Po jeho dokončení byl americký symbol s překvapivou rychlostí znovu sestaven, na čemž měly nemalý podíl šikovné ruce přistěhovalců. K sestavení jednotlivých částí bylo použito lešení, přičemž jednotlivé díly byly zvedány parními jeřáby a věžemi. Socha Svobody (Statue of Liberty) se 28. října roku 1886 dočkala svého oficiálního představení, kdy prezident Grover Cleveland (1837 – 1908) přijal novou památku jménem Spojených států. A byť nebylo počasí v tento slavnostní den příliš příznivé, na nevídanou podívanou se přišlo podívat přes milion lidských tváří. V roce 1984 byla Socha Svobody zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Socha Svobody stojí na svém místě v mírně poupravené podobě i dnes. Radovat se z ní mohou nejen místní lidé, ale i turisté, kteří se v útrobách podstavce dozví něco o historii Ameriky. Fyzicky zdatnější mohou vystoupat po 354 schodech ke koruně, kde panují teploty někdy až o 20 stupňů Celsia vyšší než ty okolní.

Text: Petr Smejkal

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama