Výročí 5. září 1972 – teroristický útok „Černého září“ na olympijských hrách v Mnichově

Politika se dá dělat i s pomocí teroristů
Památník na počest zavražděných izraelských sportovců
Památník na počest zavražděných izraelských sportovců
High Contrast

Jsou události, nad kterými i dnes zůstává rozum stát. Na druhou stranu přinesly drsné poučení a potvrzení, že se nás svět definitivně změnil. Teroristická skupina Černé září unesla a zavraždila před 45 lety na olympijských hrách v Mnichově 11 izraelských sportovců.

Pochybnosti o bezpečnost od samého začátku

Cílem Německa bylo v roce 1972 uspořádat olympijské hry, které by se staly nezapomenutelným podnikem a hlavně byly protipólem berlínských olympijských her z roku 1936, jež byly zneužity Hitlerovou propagandou.

Život v olympijské vesnici probíhal uvolněně. Sportovci a ostatní personál se pohybovali volně a nikdo je zvlášť důkladně nekontroloval. Službu konající policisté byli neozbrojeni. Vedoucí izraelské delegace Šmuel Lalkin opakovaně již před zahájením her upozorňoval na nedostatečnou ochranu sportovců. Ani izraelské ani německé úřady mu ale bohužel nedopřály sluchu.

Vznik teroristické skupiny a plánování útoku

Teroristé ze skupiny Černé září dali připravované akci krycí jméno „Irkit a Biram“. Inspirací jim nespíš byla jména dvou vesnic v severní Galilei, které Izrael srovnal se zemí. K přípravě teroristického útoku se Palestinci odhodlali mimo jiné poté, co MOV odmítl jejich žádost o vyslání vlastního olympijského družstva.

Skupinu na místě vedli zkušení palestinští bojovníci L. Afífa (Ísa) a Júsuf Nazzál (Tony). Po výcviku v Sýrii a v Lybii se k nim přidalo ještě šest mladíků, kteří pocházeli z palestinských uprchlických táborů a dalo se předpokládat, že budou ochotni bojovat proti Izraeli všemi prostředky. Zbraně nakoupili v Bulharsku a ukryli je do zavazadlových skříněk na mnichovském nádraží. Jak dokázali dostat zbraně tak daleko bez vědomí německých celníků, je dodnes nevyřešená otázka.

Rozložená klasika AK47
Rozložená klasika AK47
http://pixabay.com

Chceme férovou výměnu: 11 za 234

Džamal al-Gháší, jeden z útočníků, který přežil, později vypověděl, že nedostali žádný rozkaz zabíjet. Podobně se vyjádřil i Abú Daúd, muž, který stál v pozadí organizace incidentu. Vše ale dopadlo jinak.

Brzy nad ránem 5. září 1972 vnikla skupina palestinských bojovníků ozbrojená světově proslulými AK47 a ručními granáty do dvou apartmánů na Connollystraße 31. Dům velmi dobře znali, protože jak Ísa, tak Tony se zde nechali zaměstnat při stavbě olympijské vesnice. Zajaté sportovce spoutali. Během útoku se podařilo uprchnout G. Tsobarimu. Naopak J. Romano byl útočníky zastřelen, ve chvíli, kdy se bránil jejich agresi.

Bavorské i spolkové úřady se o teroristickém útoku dozvěděli kolem páté hodiny ranní. Izraelský velvyslanec v západním Německu Eljašiv Ben Horin neprodleně informoval členy vlády své země. V pět hodin a deset minut předali únosci své požadavky. Výměnou za vydání 11 rukojmí požadovali propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli a U. Meinhofové a  A. Baadera z Frakce Rudé armády uvězněných v Německu. Jejich propuštění mělo být podmíněno ještě příslibem bezpečného odchodu do Egypta. Požadavky únosců měly být splněny do 9.00, jinak teroristé pohrozili, že každou hodinu zabijí jedno rukojmí. Na důkaz svého odhodlání vyhodili na ulici mrtvé tělo M. Weinberga.

Terorista - masakr na olympiádě v MnichověTerorista - masakr na olympiádě v Mnichově
Terorista - masakr na olympiádě v MnichověTerorista - masakr na olympiádě v Mnichově
Wikimedia Commons

Spolková republika Německo neměla v té chvíli k dispozici žádnou specializovanou skupinu odborníků zaměřenou na vyjednávání s teroristy a ani žádnou zásahovou jednotku, která by dokázala rukojmí osvobodit. Nelehkou roli vyjednavačky převzala Anneliese Graesová, policistka s Essenu. Izraelská vláda kategoricky odmítla jakékoliv vyjednávání s teroristy. Během vyjednávání policisté několikrát úspěšně požádali Ísu o prodloužení ultimáta až do 17.30. Únosci později upravili své požadavky a trvali na přistavení letadla, se kterým by společně s rukojmími mohli bezpečně odletět do Egypta nebo do Maroka.

Krátce po 22.00 nastoupili teroristé s rukojmími do přistaveného autobusu, který je odvezl k připraveným helikoptérám. Jejich cílem bylo nedaleké vojenské letiště ve Fürstenfeldbrucku, kde na ně čekal přistavený Boeing 727.

Letištní plocha byla osvětlená a na střechách byli připraveni ostřelovači. Ve 22.40, když se Ísa a Tony vraceli z prohlídky přistaveného letadla, dostali ostřelovači pokyn ke střelbě. Neměli však dostatečné vybavení a ani zkušenosti a tak se únoscům podařilo postupně vyřadit z provozu všechna světla. Obrněné vozy německé armády, které měly celou akci podpořit, se díky zácpě na místo dostaly až před půlnocí. Jejich příjezd značně změnil situaci, kterou teroristé vyhodnotili tak, že jejich šance na záchranu jsou mizivé. Spoutaní rukojmí byli stále ve vrtulnících. Jeden z únosců do jednoho z nich vhodil odjištěný granát. V okamžiku exploze zemřeli tři ze čtyř izraelských sportovců. Čtvrtý se udusil dřív, než se k němu dostali hasiči. Zbylých pět rukojmí v druhém vrtulníku bylo postříleno. Únosci se po zabití rukojmí snažili utéct.

Mediální zmatky

Většina novinářů se k místu tragédie dostala pozdě. Podobně jako vojenská obrněná auta uvízla v dopravní zácpě. Do zpravodajství se tak dostávaly nejasné a lživé zprávy plné dezinformací. Agentura Reuters vydala ve 23.31 zprávu, že: „všichni izraelští zajatci byli osvobozeni“. Jako první se k vrtulníkům se zajatci dostali vyšetřovatelé Cvi Zamir a Victor Cohen, kteří informovali své nadřízené o smrti všech rukojmí krátce před třetí hodinou ráno. Agentura Reuters nakonec vydala opravu svého chybného hlášení ve 3.17.

Tahanice o vinu a odvetné akce

Tři zatčení teroristé, kteří si své tresty odpykávali v Německu, byli nakonec propuštěni výměnou za cestující letadla společnosti Lufthansa, které unesli příslušníci LFOP. Odcestovali do Libye, kde je tehdejší vojenský vůdce Kaddáfí přivítal jako hrdiny.

Německá ani izraelská strana nikdy nepřiznala přímou odpovědnost za nešťastné události z 5. září 1972. Pozůstalí se dlouhých 30 let snažili o úplné odtajnění všech dokumentů a od německých úřadů žádali přiznání viny. Zpřístupnění dokumentů se podařilo prosadit až v roce 1992. V roce 2004 SRN vyplatila pozůstalým odškodné ve výši 3 milionů eur.

Izrael dál organizoval letecké útoky na základny Fatahu v Libanonu a Sýrii, který od začátku podezříval ze spojení se skupinou Černé září. Izraelské tajné služby a ozbrojené složky provedly i tzv. Operaci Boží hněv, která byla zaměřena přímo likvidací všech, kteří stáli za přípravou a realizaci mnichovského masakru.

Dlužno ještě poznamenat, že z palestinského pohledu se jednalo o velmi úspěšnou akci. Abú-Ijád ve své knize Stateless (Bez státu) vysvětluje, že útočníci dosáhli všech tří hlavních cílů: „prezentovat existenci palestinského národa celému světu, ať už se mu to líbí, nebo ne, zajistit propuštění dvou set palestinských bojovníků uvězněných v izraelských vězeních a použít neuvěřitelné množství hromadných sdělovacích prostředků shromážděných na jednom místě k prezentaci palestinského boje – ať už v dobrém, či zlém!"


Text: David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama