Výročí 31. července 1954 – dobytí K2, druhé nejvyšší hory světa

Dnes si připomínáme 62. výročí prvního úspěšného výstupu na K2
K2 - jedna z nejvyšších hor světa
K2 - jedna z nejvyšších hor světa

Horolezci se o této hoře často zmiňují jako o nejtěžší, neobávanější a ne nadarmo drží K2 primát v počtu nezdařených pokusů o dosažení jejího vrcholu.

Nejen K2 Příliš mnoho názvů pro jednu horu

Většina z nás zná druhou nejvyšší horu světa, která se nachází na hranicích mezi pákistánskou částí Kašmíru a čínskou autonomní oblastí Sin-ťiang, pod názvem K2. Tento název se do všeobecného povědomí vžil v průběhu 19. století, kdy průzkumná expedice prozkoumávající zdejší hory, pojmenovala viditelné vrcholy K1 až K5. Označení K2 se používá dodnes. Ostatní kopce nakonec byly později přejmenovány. Expedici tenkrát vedl Henry Haversham Godwin-Austen a po tomto muži dostala hora své druhé jméno Mount Godwin-Austen.

Dalším a velmi často používaným a všeobecně uznávaným názvem je Čhogori. V čínštině se často používá tvar „Qogir“. Ač je to podivem, tak toto jméno dostala hora od západních cestovatelů. Při tvorbě použili dvě slova z místního jazyka balti – „čhogo“ (velký) a „ri“ (hora).

Z urdštiny pocházejí i další dva názvy kopce – Lambá Pahár (Vysoká hora) a „Ke tū“. Druhý uvedený název vznikl fonetickým přepisem anglického označení „K2“.

Extrémně těžká hora

K2 dosahuje úctyhodné nadmořské výšky 8611 m. I když je o 237 m nižší než Mont Everest, drží pro laiky překvapivě mezi osmitisícovými vrcholy pověst jen těžko dosažitelné hory. Odehrálo se tady nejvíce nezdařených pokusů ze všech čtrnácti osmitisícovek. Je ale pravda, že i když je nižší než Everest, tak její relativní převýšení od úpatí na vrchol je mnohem větší. Svahy této hory jsou strmější a skalnatější než u jiných osmitisícovek. Josef Rakoncaj, který jako první člověk na světě a jediný Čech stál na jejím vrcholu celkem dvakrát, v rozhovoru po Českou televizi v roce 2013 řekl: „Je obtížná tím, že má dokonalý strmý tvar. Nelze zde využívat různé fígle, jako třeba na Everestu, kde je výstupová trasa trasou v podstatě turistickou.“ Ve stejném rozhovoru Rakoncaj vysvětlil, proč se po dlouhé roky na vrchol nedostal jediný horolezec: „Problém K2 tkví v tom, že čouhá nad okolní kopce o 600 metrů, takže přitahuje věčně špatné počasí," a dodává: „Vždyť my jsme při expedici před 30 roky čekali na šanci pokusit se o vršek čtyři a půl měsíce! Je to fakt zvláštní kopec. Člověk tam musí být setsakramentsky rychlý. Já se pokaždé snažil dostat se na vršek v co nejkratším čase a okamžitě odtud vypadnout…"

Historicky první úspěšný pokus zaznamenala italská expedice 31. července 1954. Achille Compagnoni a Lino Lacedelli  tehdy zvolili cestu přes Abruzziho pilíř. Dnes je tato cesta považována za „klasickou“ a vede po jihovýchodním pilíři hory. Jméno Abruzziho dal pilíři Luigi Amadeo, vévoda Abruzzský. Tento šlechtic a nadšený horal se společně s bratry Brochelerovými vypravil k hoře již v roce 1909 a společně dosáhli výšky asi 6200 m.

Před úspěšnými Italy se o dobytí vrcholu pokoušely ještě tři americké expedice. Říká se, že reálnou šanci na úspěch měl v roce 1939 Fritz Wiessner, když společně se Šerpu Pasangou Dava-lamou dosáhl ve skvělém čase a za skvělého počasí výšky 8400 m. Společně se však rozhodli pro bezpečný návrat.

O výjimečné náročnosti výstupu hovoří i skutečnost, že další úspěšný výstup se odehrál až po 23. letech 8. srpna 1977, kdy na vrcholu stanulo sedm členů japonské expedice.

Světový primát drží Josef Rakoncaj, jemuž se podařilo jako prvnímu člověku na světě dosáhnout vrcholu celkem dvakrát. Nejprve se tak stalo v roce 1983 a podruhé v roce 1986. Při prvním pokusu dokonce přežili s italským spolulezcem Agostinem da Polenzou nejvyšší bivak v historii dobývání hory. Tenkrát museli přečkat noc jen asi 50 m pod jejím vrcholem. „Bivak s Agostinem, to byl zážitek na celý život. Už bych to nikdy nechtěl prožít,“ vzpomínal po letech Josef Rakoncaj.

Kromě Josefa Rakoncaje stanuli na vrcholu 20. července 2007 Libor Uher, 1. srpna 2012 Pavel Bém a 26. července 2014 Radek Jaroš společně Janem Trávníčkem.

Text: David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama