Výročí 25. 6. 1950: Korejská válka nebyla tak vtipná, jako v MASH

Často opomínaná korejská válka je zářným příkladem toho, jak může být ozbrojený konflikt vlastně zbytečný. Během tří let krvavých střetů přišly o život statisíce mužů, kteří padli nikoliv za cenu příměří, ale křehkého smíru mezi znepřátelenou Severní a Jižní Koreou, jejichž válečný stav trvá dodnes.
Americké a čínské tanky se střetly v Koreji, v níž dodnes vládne válečný stav
Americké a čínské tanky se střetly v Koreji, v níž dodnes vládne válečný stav
Foto: Topi Pigula

Od roku 1910 byl Korejský poloostrov pod japonskou nadvládou, přičemž po skončení války bylo tohle nenápadné východoasijské území rozděleno na severní a jižní okupační zóny. Získané území bylo rozděleno podobně jako v případě dobytého Německa, nicméně až čas ukázal, že se z prvoplánového dočasného řešení stalo trvalé. Správcem severní poloviny se stal tehdy Sovětský svaz, jehož stalinistická diktatura zemi pomáhala budovat komunistický režim pod správou Kim Ir-sena (1912–1994), jemuž byly svěřeny sovětské tanky a dělostřelectvo. Spojené státy americké zastávaly funkci hlavního finančního a vojenského podporovatele jižní části poloostrova, kde tamní správa padla do předsednictví neméně tvrdého I Sung-mana (1875–1965), jehož armádu tvořilo lehce ozbrojené četnictvo postrádající tanky, bojové letouny a početné polní dělostřelectvo.

Sovětský Mig 15 válčil v Koreji
Sovětský Mig 15 válčil v Koreji
Wikimedia Commons

Severokorejská armáda útočí

Během několika napjatých let se stále častěji objevovaly na hranicích mezi Severní a Jižní Koreou, též známou jako 38. rovnoběžka, krvavé příhraniční incidenty. Potyčky nakonec vygradovaly ve válečný konflikt, kdy 25. června 1950 hranici překročily pravidelné jednotky Korejské lidově demokratické republiky (KLDR). Útok nabral poměrně rychlý spád, neboť byl navzdory předchozím indikacím Pentagon přistižen nepřipravený. Zhruba dvojnásobné severokorejské síly čítající kolem 180 000 vojáků jihokorejskou armádu o zhruba 90 000 mužích (včetně několika málo amerických jednotek) nepříjemně překvapily. Útočící jednotky pod vlajkou KLDR momentu překvapení patřičně využily a úspěšně cílily k Soulu, hlavnímu městu Jižní Koreje. Spojené státy reagovaly protlačením rezoluce prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN vyzývající k vojenské pomoci pro napadenou Jižní Koreu.

S podporou souhlasila skoro dvacítka států, mezi nimiž měly nepřekvapivě největší vojenské zastoupení USA. Některé státy se přímých bojů sice neúčastnily, nicméně jednotky OSN podpořily pravidelným zásobováním. Mezitím se útočící severokorejské jednotky dostaly rychle na jih až k oblasti Pusanského perimetru, kde ale narazily na 8. armádu USA pod velením generála Waltona Walkera (1889–1950). Americký generál držel poslední nedobyté místo na jihovýchodě země zuby nehty do doby, než začaly přijíždět první posily.

Využíval zejména vynikajících terénních znalostí, rychlých přesunů, zkrácených zásobovacích tras a relativně dobré silniční sítě. Američané měli sice omezené prostředky, ovšem během dne efektivně využívali přesnou a ničivou leteckou podporu. Útočníci si toho byli dobře vědomi, a tak se jejich hlavní tažení uskutečňovala pod rouškou tmy. Obránci ale dokázali obrovské přesile úspěšně vzdorovat a čerstvých posil se skutečně dočkali. Mezi prvními dorazil jeden australský a dva britské prapory.

Generál MacArthur vrací úder

V polovině září předvedl americký generál Douglas MacArthur (1880–1964) mistrovský plán, kdy do týlu nepřítele vyslal dvě divize, které se vylodily v přístavu Inčchon. Tímto brilantním rozhodnutím se severokorejskou armádu podařilo odstřihnout od důležitého zásobování, která se pod těžkým leteckým bombardováním brzy stáhla zpátky na sever. MacArthur nařídil jejich pronásledování, které vedlo za 38. rovnoběžku hluboko do Severní Koreje. Americká a jihokorejská armáda se tak nebezpečně přiblížila k hranicím komunistické Čínské lidové republiky, jejíž představitelé začali z Pekingu vysílat zlověstné signály.

Varování ale nebral nikdo příliš vážně a v polovině října se generál Douglas MacArthur setkal na ostrově Wake Island s americkým prezidentem Harrym Trumanem (1884–1972), aby hlavu Spojených států ujistil, že je vítězství na dosah. Zvrat ale nastal výpadem čínských jednotek, které americkou armádu během prvních měsíců roku 1951 zahnaly nejprve zpátky k hranicím obou zemí, aby pokračovaly dál a nakonec dobyly Soul. Čínská armáda představovala pro Američany obrovský problém, neboť její počet hrubě přesahoval milionovou hranici. Navíc byli Číňané tajně podporováni Sověty, kteří jim dodávali zbraně a válečné stroje včetně letecké podpory.

Patová situace na 38. rovnoběžce

Američané se ale dokázali vzchopit a vyčerpané protivníky zahnali zpátky za 38. rovnoběžku, kde válka v roce 1950 začala. Přes četné a krvavé boje se v okolí této hranice válčení nakonec stabilizovalo, nicméně v jejím okolí se zbývající dva roky stále bojovalo a umíralo. Obě armády si vytvořily opevněné pozice bránící dělostřelectvem a ostnatými dráty. Ačkoliv měly obě strany statisícová vojska, boje se většinou odehrávaly v rámci menších skupin. Krvavá patová situace po mnohých vyjednáváních nakonec skončila podepsáním smíru, nikoliv příměří, dne 27. června 1953.

Válka skončila a rozdělení Severní a Jižní Koreje bylo na téměř stejném zeměpisném místě jako před krvavým konfliktem. Během bojů dokonce několikrát hrozilo, že budou použity atomové zbraně, na kterých opakovaně trval například později odvolaný generál MacArthur. Naštěstí se ale na tento zničující krok nikdy nepřistoupilo. Nikdo přesně neví, kolik lidí v této válce zemřelo, neboť prakticky každý zdroj uvádí zcela jiná čísla. Jisté nicméně je, že během tříletého konfliktu přišlo o život přes půl milionu lidí, mezi nimiž bylo mnoho nevinných civilistů.

Text: Petr Smejkal

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama