Výročí 24. 7. 1911 – před 106 lety objevil Hiram Bingham III. legendární Machu Picchu

Příběh ztraceného inckého města v sobě skrývá mnohá nečekaná překvapení, nemalou dávku mystiky a tajemna a v neposlední řadě je dnes i ohromným byznysem.
Dokonalost Machu Picchu v zapadajícím slunci
Dokonalost Machu Picchu v zapadajícím slunci
http://pixabay.com/

Kdo by neznal Machu Picchu? Pro současnou cestovatelskou i odbornou veřejnost ho před 106 lety objevil cestovatel, vysokoškolský učitel a politik Hiram Bingham III.

Hiram Bingham – vědec, dobrodruh, nebo zloděj?

Hiram Binham byl mužem mnoha tváří. Svá první vysokoškolská studia na Yaleově univerzitě dokončil v roce 1898. O dva roky později promoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Po dokončení druhého vysokoškolského studia udělal první „životní kotrmelec“ a stal se pastorem na Havaji, kde se také oženil s Alfredou, jednou z dědiček bohaté klenotnické firmy Tiffany. Jejich manželství však nemělo dlouho trvání. Bingham brzy svou ženu opustil a vzdal se i svého místa pastora. Začal tvrdě pracovat s cílem vydělat dostatek finančních prostředků na další studium. Postgraduální studium na Hardvardově univerzitě dokončil získáním doktorátu v roce 1905. Tím  začala jeho kariéra vysokoškolského učitele zabývajícího se převážně historií a politologií. Učil nejen na Harvardu, ale i na Princetonu a od roku 1907 na Yaleově univerzitě, kde se stal docentem specializujícím se na jihoamerickou historii.

I když se Bingham intenzivně zajímal o historii, nikdy se nestal uznávaným odborníkem na archeologii a sám sebe z opatrnosti nazýval „průzkumníkem“. Fascinovaný inckou historií podnikl svou první cestu do Peru již roce 1908. Jeho zásadní objev ale přišel o tři roky později. Cíl této objevné expedice byl definovaný celkem jasně: najít v peruánských Andách ztracené incké město Vilcabamba, z něhož by mohli Inkové vést ozbrojený boj proti španělským dobyvatelům po pádu Cuzka.

Machu Picchu v celé své kráse
Machu Picchu v celé své kráse
icelight from Boston

Náhoda a jistě notná dávka štěstí zapříčinily, že Bingham objevil místo Vilcabamby 24. července 1911 téměř zapomenuté Machu Picchu, které nazval „Ztracené město Inků“. Jeho článek publikovaný v dubnovém čísle National Geographic Society v roce 1913 způsobil opravdovou senzaci. Podle dobových záznamů a dalších svědectví však nebyl Hiram Bingham prvním člověkem, který v novodobé historii spatřil tyto ruiny. Simone Wasibard, žena, která se po dlouhé roky věnovala studiu Cuzca, měla prohlásit, že Enrique Palma, Gabino Sánchez a Agustín Lizárraga měli vyrýt svá jména na jeden z kamenů na Machu Picchu již 14. července 1901. O tři roky později údajně spatřil ruiny města ze vzdáleného konce inženýr Franklin a o svém pozorování měl říci místnímu misionáři Thomasi Paynovi. Podle pozdějších svědectví Paynových potomků se v roce 1906 k ruinám vypravil společně s dalším misionářem Stuarte E. McNairnem. Důkazy jsou však chabé a ve stínu Binghamova mediálního úspěchu nicotné. Bingham je tak dál všeobecně přijímán jako muž, který toto místo objevil pro novou éru a zpopularizoval ho neodborné veřejnosti. Nepřímo tak nejspíš přispěl k jeho současné slávě i problémům.

S National Geographic za zády

V letech 1912 až 1915 zde společně s archeologickým týmem z Yaleovy univerzity za podpory National Geographic Society prováděl rozsáhlé vykopávky. Objevil celou řadu významných artefaktů včetně mumií, které jsou i v dnešní době stále předmětem soudních sporů a vědeckých rozepří. Yaelova univerzita se již sice zavázala vrátit dovezené artefakty, ale stále nepanuje shoda na jejich počtu. Sám Bingham byl peruánskými úřady obviněn z porušení zákonů regulujících archeologický výzkum a musel v roce 1915 Peru opustit. Později se sem už nikdy nevrátil. Spor o vrácení artefaktů získaných Binghamovými expedicemi v letech 1912–1915 se údajně týká nejméně 40 000 položek.

Historický snímek z doby nalezení Machu Picchu
Historický snímek z doby nalezení Machu Picchu
politik Hiram Bingham III.

Bingham – předloha Indiana Jonese?

Ať už vnímáme Binghama jakkoliv, jeho zásluhy a věhlas mu upřít nemůžeme. Na jeho počest byla cesta vedoucí od řeky Urubamba k Machu Picchu pojmenována jako „Hiram Bingham Highway“. Od roku 2003 jezdí k Machu Picchu luxusní vlak provozovaný společností PeruRail. I tato souprava nese jeho jméno.

Sláva a věhlas této poněkud rozporuplné vědecké osobnosti vede až na filmová plátna. Říká se, že mohl být jednou z předloh pro postavu Indiana Jonese. Hiram Bingham je také mimo jiné autorem knihy „Ztracené město Inků“, která se po svém vydání v roce 1948 stala bestsellerem.

Mach Picchu – nejasná legenda

Jako Machu Picchu označujeme ruiny předkolumbovského města v peruánských Andách, které se nacházejí horách ve výšce 2430 m n.m. asi 400 m nad řekou Urubambav vzdálené přibližně 80 km od Cuzca. 

Inkové si nevedli téměř žádné písemné záznamy o budování svých měst. S největší pravděpodobností nechal město postavit Pachatútec Yupangui v letech 1438 až 1472. Přibližně o 100 let později bylo město náhle opuštěno. Stalo se tak nejspíš v roce 1572, tedy v době, kdy Španělé kolonizovali Jižní Ameriku. Město však nebylo conquistadory nikdy objeveno, poničeno ani vykradeno. Na jiných místech dobyvatelé totiž ničili stavby, obětní kameny a kradli artefakty. Tady se nic takového nestalo. Díky tomu, že postupně zarostlo džunglí a věděla o něm jen hrstka domorodců, zachovalo se téměř vše s výjimkou střech, které byly udělané z méně odolných materiálů na bázi sena.

Existuje celá řada domněnek vysvětlujících důvod, proč jej lidé tak náhle opustili. Jedna z teorií předpokládá rozsáhlou epidemii neštovic, jiná konflikt mezi obyvateli, který vedl k jejich částečnému vzájemnému vyvraždění. Ti, co přežili, odešli.

Panorama And s Machu Picchu
Panorama And s Machu Picchu
Martin St-Amant (S23678)

Spory se vedou i o původní určení stavby, která byla lokalizována vysoko v horách mimo hlavní cesty. První teorii vyslovil již Hiram Bingham. Z jeho závěrů vyplývá, že město mělo sloužit jako klášter, který vychovával tzv. „Sluneční panny“. Jednalo se o ženy, které měly sloužit inckým panovníkům a dalším vysoce postaveným mužům. Svou teorii opírá o nález 150 ženských koster s tím, že na místě nalezl celkem jen 173 kosterních pozůstatků. Mužů tedy podle jeho výkladu bylo mnohem méně. Pozdější výzkumy však toto tvrzení vyvracejí a poukazují na nálezy dalších koster v bezprostřední blízkosti města. Poměr nalezených koster mužů a žen je tak přibližně stejný. Moderní výzkumy, které prováděli John Rowen, Richard Burger a Lucy Salazar Burger, popisují účel města jako pevnost postavenou hlavně pro krále Pachacutiho. Později snad sloužilo jako místo odpočinku, kam mohla incká elita utéct z jiných přelidněných a hlučných měst.

Podle jiné teorie mělo být Machu Picchu vězení pro zločince a nepohodlné jedince, kteří se zvlášť závažným způsobem provinili proti tehdejším společenským zvyklostem a zákonům. Přítomnost zemědělsky využitelných teras vedla vědce k domněnce, že celý terasovitý komplex na horském hřebeni mohl sloužit jako jakási pokusná a výzkumná stanice zkoumající výsledky a úspěšnost pěstování různých plodin.

Machu Picchu dnes

Celá oblast okolo Machu Picchu s rozlohou 325,92 km2 byla v roce 1971 prohlášena za významnou historickou památku Peru. Ruiny však nejsou to jediné, co spadá pod chráněnou lokalitu. Na místě samém a v bezprostředním okolí žije celá řada vzácných živočišných druhů a rostou zde i ohrožené druhy rostlin.

V roce 1983 byla podána žádost o zapsání na seznam světového dědictví UNESCO jako „absolutní odborné architektonické unikátní svědectví Incké civilizace“. Město se do 20. století zachovalo mimo jiné i proto, že bylo po téměř 500 let ukryto v džungli. Začátkem července roku 2007 bylo Machu Picchu v internetovém hlasování prohlášeno jedním ze sedmi nových divů světa. Na tomto poněkud kontroverzním seznamu najdeme kromě Machu Picchu i pyramidu Chichén Itzá, sochu Krista Spasitele v Riu, Velkou čínskou zeď, chrámový komplex Petra, Koloseum a Tádž Mahal.

Od roku 2008 je Machu Picchu zařazeno na seznam 100 nejvíce ohrožených památek na světě. Reálné nebezpečí hrozí od nestabilního geologického podloží. Podle skupiny japonských geologů, kteří zde prováděli rozsáhlý průzkum, je možné, že by mohlo dojít k rozsáhlým sesuvům půdy, které by nakonec mohly celou památku zničit.

Popularita vpravdě legendárního místa s sebou nese i další rizika. Ročně navštíví toto místo téměř dva miliony turistů, což odpovídá necelým 5500 osob denně.

Text: David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama