Výročí 15. 8. 1914 – Panamský průplav propojil 2 oceány

Více než 81 km dlouhý plavební kanál stál tisíce životů a šetří miliardy dolarů.
Panamský průplav
Panamský průplav
http://pixabay.com

Francouzský krach

S vpravdě revoluční myšlenkou propojení Atlantského a Tichého oceánu vodní cestou přišli již španělští kolonizátoři. Tímto plánem se zabývali téměř od samého počátku svého působení ve Střední a Jižní Americe. Z původně bláznivých a nerealizovatelných nápadů postupně vznikly během 19. století dva, které se zdály uskutečnitelné. Plavební kanál měl vzniknout na území dnešních států Panama nebo Nikaragua. Nikaragujský průplav však nebyl nikdy dokončen.

V roce 1879 se v Paříži konala konference Geografické společnosti, na které vystoupil i Ferdinand Lesseps s příspěvkem, v němž představil svůj plán vybudování průplavu v tehdejší kolumbijské provincii v oblasti Panamské šíje. Přípravy a schvalování projektu proběhlo nezvykle rychle a již roku 1880 začali Francouzi s prvními stavebními pracemi. Rychlá a nedostatečná příprava spojená se špatným průzkumem oblasti si do roku 1889 vyžádala více než 20 000 obětí. Většina dělníků zemřela na malárii a žlutou zimnici, které byly kvůli množství komárů v oblasti vcelku běžnými nemocemi. Navíc řeka Chagres se v období dešťů rozvodňovala a záplavy způsobovaly nezvladatelné sesuvy půdy. Francouzský projekt zkrachoval v roce 1899. I když byl projekt neúspěšný, podařilo se jim dokončit třetinu budoucího průplavu.

Panamský průplav
Panamský průplav
Thinkstock

Americký úspěch

Jinou cestu k realizaci zvolily Spojené státy. Nejprve roku 1855 dokončily železnici, která jim později umožnila efektivní dopravu materiálu i lidských zdrojů. Po francouzském neúspěchu zakoupili Američané v roce 1902 francouzskou společnost Compagnie Nouvelle du Canal de Panama, která vlastnila koncesi na výstavbu kanálu, a následně uzavřeli v roce 1904 s Panamou tzv. Hay-Bunau-Varillovu smlouvu, která definovala práva Spojených států v oblasti budovaného kanálu a jeho vojenské ochrany. Panamské průplavové pásmo se tak stalo výsostným územím USA. Spojené státy vyplatily Panamě jednorázově 10 000 000 dolarů a zavázaly se ke každoročnímu poplatku 250 000 dolarů za využívání kanálu.

Stavební práce zahájili Američané v roce 1904. Nejprve opravovali budovy a infrastrukturu, která zde zůstala po Francouzích. V roce 1905 nahradil Johna Finleyho Wallace v pozici hlavního inženýra John Frank Stevens. Ten své profesní kvality prokázal již při stavbě tzv. Severní dráhy přes Skalisté hory v USA. Jeho prvořadým cílem bylo nejprve dobudování infrastruktury a boj proti tropickým nemocem ve snaze zlepšit životní a pracovní podmínky stavebních dělníků. Z účetnictví stavby např. vyplývá, že jen do sítí, které byly instalovány do oken, investoval 90 000 dolarů. Postaral se také o vybudování kanalizace, stavbu silnic, chodníků nebo třeba vysušení močálů. V prosinci téhož roku oznámil hlavní lékař Gorgas, že Panamské pásmo je bez žluté zimnice. Byl to ohromný úspěch, zvláště když si uvědomíme, že na stavbě v té době pracovalo na 24 000 dělníků.

Historický snímek Panamského průplavu
Historický snímek Panamského průplavu
Wikimedia Commons

Může za to Roosevelt?

Stevens dal výpověď v dubnu 1907. Proč tak učinil, je dodnes předmětem mnoha dohadů a spekulací. Jedni tvrdí, že se mu velmi stýskalo po rodině, jiní popisují neshody a konflikt s prezidentem Rooseveltem, po němž chtěl vyšší honorář za svou práci. Své sehrál nejspíš i stres a nepohoda spojená s velkým pracovním vytížením.

Plavební kanál dokončil po Stevensově odchodu vojenský inženýr major George Washington Goethals. Parní bagry, které postupovaly proti sobě, se střetly 13. května 1913 u Culeibry. Poslední beton byl do zdymadel nalit 31. května 1913. Stavba tak byla úspěšně po devíti letech amerického působení dokončena.

Historicky první zkušební plavbu podnikl remorkér Gatum v říjnu 1913. O slavnostní otevření a uvedení Panamského průplavu do provozu se postaral 15. srpna 1914 parník Ankon, který kanálem proplul z Atlantického do Tichého oceánu. Do plného provozu byl průplav z politických a bezpečnostních důvodů uveden až po skončení první světové války v roce 1920.

V americkém užívání a správě byl Panamský průplav až do 31. prosince 1999, kdy byl na základě dohody z roku 1977, kterou uzavřeli americký prezident Jimmy Carter a panamský prezident Omar Torrijos, předán pod správu Panamy. Spojené státy se však nadále starají o vojenskou ochranu celého území.

Náklady, oběti na životech a poplatky za použití průplavu

Náklady spojené s výstavbou obřího vodního díla se nám mohou zdát opravdu astronomické. Americká strana investovala do výstavby neuvěřitelných 352 000 000 dolarů. Pokud bychom započítali i náklady neúspěšného francouzského projektu, dojdeme k číslu 639 000 000. Při přepočítání na dnešní hodnotu dolaru odpovídá tato částka přibližně 7 miliardám dolarů. Stavba si od roku 1904 navíc vyžádala 5609 lidských obětí.

Výše poplatku za použití kanálu je stanována podle tonáže proplouvajícího plavidla. Rekordní mýtné zaplatila ve výši 331 000 dolarů loď Disney Magic. Jachty a malá plavidla obvykle zaplatí kolem 1300 dolarů. Údajně nejnižší mýtné zaplatil americký cestovatel, dobrodruh, publicista a spisovatel Richard Halliburton, kterého proplavání kanálu stylem „ouško“ vyšlo na 36 centů.

V letech 2007 až 2016 probíhaly intenzivní stavební práce, během nichž byl kanál rozšířen, a umožňuje tak proplout i lodím s vysokou tonáží. Do plného komerčního provozu byl znovu uveden 26. června 2016.

Text: David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama