Výročí 10. července 1913: před 104 lety zemřel Mikoláš Aleš, klasik českého umění 19. století

Malíř, který byl nejen umělcem, ale i výtržníkem. Holt, mladá horká hlava.
Hrobka Mikoláše Alše
Hrobka Mikoláše Alše
Miaow Miaow

Mikoláš Aleš byl nejen malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, ale zároveň představuje jednou z nejvýznamnějších osobností tzv. „Generace národního divadla“. Můžeme o něm říci, že patří mezi umělce, kterém se dostalo uznání již za jejich života.

Mládí a studia

Mikoláš Aleš se narodil 18. listopadu 1852 v Miroticích do rodiny písaře a městského tajemníka Františka Aleše. Rodina od začátku trpěla finančními obtížemi a často se stěhovala. Otec se snažil uspět v roce 1856 nejprve v Písku a později v i Praze. Očekávaný úspěch se ale nedostavil a proto se v roce 1859 vrátili zpět do Mirotic.

Malý Mikoláš začal kreslit už ve čtyřech letech a od malička se u něj projevoval velký výtvarný talent. Stejně jako jeho bratři Jan a František, nastoupil i on v roce 1856 na školu v Písku a v roce 1859 na gymnázium. To se mu ale nepodařilo pro neshody s jedním profesorem dokončit. Povídá se, že profesor kreslil na tabuli rostlinu jaterník. Alšovi se to nelíbilo, vyskočil z lavice a vzal mu křídu z ruky se slovy: „Takhle se kreslí jaterník!“ a udělal na tabuli obrázek.

Po odchodu z gymnázia se začal učit malířem a v roce 1867 nastoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869. V tomto roce odjel do Prahy a zahájil svou studijní dráhu na Akademii výtvarných umění. Aby alespoň trochu vylepšil svou finanční situaci, dával hodiny kreslení a publikoval drobné ilustrace.

Jeho vlastenecké cítění se naplno projevilo v roce 1876, kdy se společně s několika dalšími českými studenty dostal do otevřeného konfliktu s profesorem A. Woltmannem. Woltmann na své přednášce v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel existenci českého umění v době gotiky a baroka. Měl prohlásit, že „české umění v té době přejímalo pouze německé vzory“. Čeští studenti dávali hlasitě najevo svůj nesouhlas s názory profesora Woltmanna a situace vyústila v potyčky mezi českými a německými studenty. Mikoláš Aleš byl tehdy za výtržnosti potrestán několika denním vězením a vyloučen z akademie.

Jan Žižka od Mikoláše Alša
Jan Žižka od Mikoláše Alša
Mikoláš Aleš

Smůla rodinné tragédie ho pronásledovaly dál. Nejprve předčasně v letech 1865 a pak 1867 zemřeli oba jeho bratři. V roce 1869 přišel i matku. Otec se sice v roce 1874 znovu oženil, ale ještě téhož roku také zemřel. Mikoláš Aleš ve svých 22 letech zůstal úplně sám a bez finančních prostředků. Natrvalo se odstěhoval do Prahy.

Dílo, první úspěchy i neúspěchy

Mikoláš Aleš se společně se svým kamarádem Františkem Ženíškem přihlásil do konkurzu na výzdobu foyer Národního divadla, v němž zvítězili se svým cyklem 14 lunet nazvaným „Vlast“. Na těchto lunetách začal pracovat v roce 1880 po svém návratu ze studijního pobytu v Itálii. Jeho ilustrace se pravidelně objevovaly v časopise Šotek, který vydával Jakub Arbes. V roce 1889 se zabýval tvorbou ilustrací k cyklu národních písní s názvem „Osiřelo dítě“. Jeho poslední akvarel „Svatý Václav“ byl dokončen v roce 1913 nedlouho před jeho smrtí.

Mikoláš Aleš získal uznání již za svého života. Je ale pravdou, že oceňován byl spíše jako kreslíř a dekoratér. Jeho olejomalba byla doceněna až po jeho smrti v průběhu 20. století. Společně s Antonínem Wiehlem vytvářel v 70. letech 19. století návrhy fasád domů. Společně tak vytvořili např. výzdobu domů čp. 1682 Na Poříčí, U Mladých Goliášů a Staroměstskou vodárnu. Mikoláš Aleš navrhoval pro tyto domy sgrafita, renesanční štíty a lunety.

Málokterý umělec dosáhl toho, aby bylo takové množství jeho sgrafit vystavováno na Národopisné výstavě v roce 1895 a aby o rok později vydal spolek Mánes samostatnou publikaci o jeho díle. Ku příležitosti oslavy jeho šedesátých narozenin byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul „inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých“. Za řádného člena České akademie věd a umění byl zvolen 28. listopadu 1908.

Vedle uznání a úspěchů sklízel Mikoláš Aleš i posměch a ponižování. Často se totiž scházel např. s Alexandrem Brandejsem, mecenášem a milovníkem umění, který jej za drobné protislužby hostil a podporoval. Z této doby také pochází Alšův výrok: "Nebejt toho žida Brandejse, tak jsem snad zemřel hlady!" Pracovní konflikty měl i s vedením Národního divadla a díky nim na čas ztratil práci. Živil se jako ilustrátor v různých časopisech, mezi které patřil např. i slovenský časopis „Černokňažník“. Tato spolupráce jej nejspíš přivedla k jeho dvou cestám na Slovensko, které uskutečnil v letech 1893 a 1897.

Jeho životní a uměleckou dráhu ukončila mozková mrtvice. Mikoláš Aleš zemřel 10. července 1913 v Praze na Vinohradech. Na domě v Bělehradské ulici s číslem popisným 1018/64 najdeme pamětní desku, kterou v roce 1930 vytvořil akademický sochař Josef Šejnost, s textem: „V tomto domě 13 let tvořil a dne 10.7.1913 zemřel Mikoláš Aleš.“

Text David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama