Srebrenický masakr – největší evropské vraždění po druhé světové válce

V poválečných dějinách Evropy je 11. červenec 1995 zapsán velmi krvavým písmem.
Hroby ve Srebrenici
Hroby ve Srebrenici
Wikimedia Commons

 

Zhruba 1 000 km od našich hranic, na sklonku 20. století, vypuklo v na jihu Evropy genocidní vraždění. Kdo selhal v místech, kde na „pořádek“ měla dohlížet vojska OSN?

Rozpad Jugoslávie - příčiny

Pamětníci vědí, že do „polokapitalistické Jugoslávie“, v níž poměrně tvrdou rukou vládl Josib Broz Tito, který nedovoloval vzplanutí nacionalistických vášní mezi jednotlivými republikami, se jezdilo na speciální pas. Jeho držitelé pašovali valuty v ponožkách a užívali si moře, které bylo jinak dostupné jen u chladného Baltu. Jugoslávský nacionalismus se naplno rozhořel až po Titově smrti v roce 1980. Příčinou na povrch vypluté nesnášenlivosti byla nejen rozdílná hospodářská situace v jednotlivých regionech, ale i ztráta důležitosti na poli mezinárodní politiky. Války, které se v Jugoslávii rozhořely, byly vlastně etnickými či národnostní nesnášenlivostí živené konflikty, v nichž docházelo k vyvražďování jednotlivých etnik. Proti sobě stáli nejen Albánci, Bosňáci a Srpové, ale v menší míře i Chorvati, Makedonci či Černohorci. Svůj podíl na explozivitě situace mělo i náboženství, kde stáli muslimové proti křesťanům. A uprostřed toho všeho byla Srebrenica, malé, nepříliš důležité městečko.

Lázeňské městečko

Srebrenica – město, jeho historie sahá až do doby starověkého Říma. Dnes je to nádherné lázeňské letovisko,“ říká komentář propagačního filmu z doby před válkou. Nikoho by tehdy nenapadlo, jak krutý ho čeká osud. Obyvatelstvo tvořilo poměrně silnou muslimskou enklávu, do které se během konfliktu a toho, jak srbská vojska dostávala město do kleští, sbíhali muslimští uprchlíci z okolí. Původně devítitisícové městečko narostlo na až padesát tisíc hladovějících krků, které čelí obléhání a neustálému ostřelování. Situace se dostane až na jednání OSN, která rozhodně na udržení klidu vyslat 560 holandských „modrých přileb“. Nejsou dislokováni přímo ve městě, ale zhruba 5 km daleko. Právě ve Srebrenici se ukázalo, jak bezzubé jsou nepříliš vyzbrojené jednotky OSN podléhající byrokratickému vedení, jež dokáže sice situaci „monitorovat“ (což byl hlavní mandát vojáků), ale nedokáže bojovat. Radko Mladič ignoruje mírové sbory jakoby tušil, že se mu do cesty nemůžou postavit a vydává rozkaz: dobyjte město.

Modré přilby v zajetí

Radko Mladič na něhož byla později vypsána pětimilionová odměna a dopaden byl ve vesnici Lazarevo 26. května 2011, nejprve obsadil jedno z holandských postavení a následně zajal třicítku „modrých přileb“. Věděl, že spolu s nimi má v ruce vyjednávací argument s mezinárodním společenstvím mající hodnotu srdcového esa. Vrchní velitel vojáků OSN Thom Karremans zoufale žádá o leteckou podporu, zatímco byrokrati kontrují odpovědí, že žádost byla podána na špatném formuláři. Vypadá to jako námět hodně špatného vtipu, nicméně takové realitě čelil holandští vojáci.Podle informací v médiích měl k boji a osobní obraně jen jeden zásobník s deseti střelami. I když jeden z plánů vrchního velení bylo bombardovat srbské (Mladičovy) jednotky, stačilo pohrozit popravou zajatců a jediný nálet se stal posledním. Mladič obsadí Srebrenicu, většinu žen nechá odjet, zatímco muže a chlapce oddělí. Aby zabránil podezření jednotek OSN, že chystá hromadné vraždění, nechá je umístit do zajetí v okolních vesnicích, kde během 12. a 13. července probíhají masové popravy. V té době u Holanďanů, které propustil, probíhají bujaré oslavy.

Přesné číslo zavražděných stále není známo, ví se jen, že přesahuje 8 300 osob, část z nich stále nemá jména. Generál Mladič byl mezinárodním soudem v Haagu odsouzen na 40 let, což mnozí považují za výsměch spravedlnosti.

V červenci 1995 se připravoval pražský koncert Roling Stones, který o necelý měsíc později přilákal 130 000 fanoušků. A v obdivované bývalé Jugoslávii se ve stejné chvíli ve velkém vraždilo. Jsou věci u nichž můžeme znát historický podtext... ale stejně nad nimi zůstává rozum stát.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama