Začíná hon za hledáním mimozemských měsíců

S tím, jak se počet potvrzených exoplanet čili planet mimo naši sluneční soustavu blíží jedné tisícovce, utěšeně rostou naděje na objev života.
Pandora

Statistika dosavadních objevů exoplanet hraje do karet optimistům, podle nichž se i za našimi vesmírnými humny musí nacházet když ne rovnou jiná civilizace, tak alespoň další svět podporující život – a možná i budoucí lidské osídlení.

Pravdivost čísel si může ověřit každý sám. K 30. září byla potvrzena existence 990 planet v 754 soustavách, 168 z nich jsou soustavy o více než jedné planetě (pravděpodobně více – vzhledem k současné metodě detekcí, která bere v potaz hlavně větší objekty). Stovky dalších čekají na potvrzení. A navíc se ukazuje, že dané číslo může být ještě vyšší, započteme-li měsíce.

Více, než se čekalo

Objevené exoplanety jsou povětšinou světy v relativní blízkosti naší sluneční soustavy – uplatníme-li tedy podobnou hustotu i na zbytek známého vesmíru, jenom v naší galaxii se může nacházet kolem 100 miliard planet, 17 miliard z nich může být o velikosti Země. Chceme-li postoupit ještě o krok dále, můžeme to celé vynásobit přibližnými 500 miliardami galaxií, ač ne všechny jsou stejně velké jako ta naše. V takovém případě ovšem dojdeme k počtu potenciálních 400 trilionů planet – neboli 400 000 000 000 000 000 000.

Kolonie na Marsu za 100 let

Jak se na Marsu vypořádají kolonisté s chřipkou? NASA má velký problém

To není špatný výsledek vzhledem k tomu, že ještě před několika dekádami nebyla známá ani jedna exoplaneta a někteří dokonce spekulovali, že vznik planety může být ojedinělou událostí. Jak však obor hledání exoplanet utěšeně roste, objevují se nové mety – tou nejnovější je spekulování nad potenciálně ještě větším možstvím exoměsíců.

Vhodnější pro život?

Těch by teoreticky mohlo být ještě mnohem více. Na osm planet naší soustavy připadá 168 měsíců. Jenom některé z nich však "stojí za řeč" a tvoří větší celky. Krom naší Luny, která zřejmě sehrála nezastupitelnou roli při vývoji života na Zemi, můžeme zmínit kandidáta na život alias Jupiterovu Europu nebo Saturnův Titán. Právě Europa ukazuje, že planeta se pro (spekulované) podmínky vhodné pro vznik života nemusí nutně nacházet na stejném místě jako Země – Europu sice svírá masivní ledová slupka, pod ní je však dost možná oceán zahřívaný aktivním jádrem měsíce. Ten uvádí v pohyb vliv Jupiterovy gravitace, a kde je teplo, může být i život.

Vzhledem k tomu, že významný počet exoplanet platí za pořádné budulínky – včetně obrů mnohem větších než je náš Jupiter – tak existuje naděje, že tyto světy budou mít podobně velký počet masivních měsíců, dost možná s podmínkami pro vznik života.

Žehnání raketě

Rusko už ví, co může za katastrofy ve vesmíru: nedostatek modliteb

Debaty ohledně kvalit exoměsíců již započaly. Aktuálně si na téma posvítila studie Dr. René Hellera a Dr. Jorge Zuluagi. Krom očividného významu zisku tepla z hvězdy a/nebo aktivního planetárního (měsíčního) jádra vypíchla i význam magnetosféry. Ukazuje se, že podobně jako existuje "zóna života" u planet – oblast zhruba na úrovni vzdálenosti Země od Slunce, kde může existovat voda v kapalném stavu – tak existuje i "zóna života" u měsíců.

 

Není měsíc jako měsíc

Vliv mateřské planety může totiž z měsíců učinit učiněné peklo – příkladem může být Jupiterův měsíc Io, který je vulkanicky nejaktivnějším objektem ve sluneční soustavě jenom vlivem masivní gravitace Jupitera. Exoměsíce podporující život tedy nemohou být příliš blízko, ale ani příliš daleko, jak ukazuje druhé kritérium magnetosféry. To předpokládá, že daný exoměsíc nebude s to sám si generovat ochranné magnetické pole. Pozemská magnetosféra nás chrání před většinou škodlivého kosmického záření. Magnetosféra plynných obrů je mnohem větší, náš hypotetický měsíc by tedy musel splňovat nejenom kritéria velikosti a správné kompozice chemikálií, ale musel by se nacházet i v jedinečném postavení.

Bratři Kellyovi

NASA jako Hitler? Bude dělat pokusy na dvojčatech - ve vesmíru

Současná metoda hledání exoplanet však nacházení měsíců nesvědčí. Planety se odhalují při svém průchodu přes mateřskou hvězdu – její záře poklesne tou mírou, jak velká je planeta. Z frekvence je rovněž možné usoudit oběžnou dráhu planety. Již tato metoda se podobá příslovečnému hledání jehly v kupce sena, při braní měsíců v potaz se však pravděpodobnost jejich objevu ještě dále snižuje, protože by bylo třeba, aby došlo k přechodu měsíce přes siluety planety přecházející přes svou hvězdu...

Existuje však několik navrhovaných metod, také mise teleskopu Kepler prý „konvenčním způsobem“ objevila řadu kandidátů. Dá se předpokládat, že snaha detailně prozkoumat již potvrzené exoplanety v budoucích letech přinese ovoce v nových metodách lokalizace měsíců. A to celé povede k dalším destinacím, na nichž možná bují život…

Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama