Mrtvé Země: ani nové exoplanety u TRAPPIST-1 zřejmě nebudou obsahovat život, jak jej známe

Dvě tváře rudých trpaslíků.
trappist

Před dvěma týdny americká NASA spolu s dánskými vědci oznámila objev soustavy TRAPPIST-1. V ní, 39 světelných let od Země, obíhá sedm planet o velikosti Země. Tři až čtyři z nich mohou disponovat podmínkami, jaké jsou na Zemi. Jásot nad nálezem cíle možné kolonizace je ale zřejmě předčasný. Ve skutečnosti je však šance na nám známý život v soustavě TRAPPIST-1 poměrně malá. Existuje ale několik exotických možností, jak by se tu drápky organiků nějak mohly uchytit.

Rudý trpaslík s ďáblem v těle

Systém TRAPPIST-1 totiž zřejmě nebude utopickou krajinou vhodnou pro hledání druhé Země - i pokud bychom do této soustavy přiletěli, najdeme pravděpodobně sedmero chladných světů bez atmosfér, které sice teoreticky obíhají v zóně života, prakticky jsou ale oproti Zemi radikálně odlišné. Světy TRAPPIST-1 totiž neobíhají hvězdu velkou jako Slunce, nýbrž toliko chladnou trpasličí hvězdu - a to znamená dvě podstatné změny.

V první řadě, pro obíhání v zóně života musejí planety být mnohem blíže povrchu své mateřské hvězdy, než jsme my na Zemi. Všech sedm tak dokonce obíhá blíže, než v jaké vzdálenosti se od Slunce nachází Merkur! Tato skutečnost však prakticky garantuje tzv. gravitační přivázání jejich polokoulí čelem k povrchu hvězdy - stejně jako Měsíc čelí pouze jednou svou polovinou k nám, protože silnější gravitace Země "přepsala" jeho přirozenou rotaci, také ve světech TRAPPIST-1 bude tentýž proces existovat ve vztahu k hvězdě. Den a noc tu budou nekonečné. Jedna polokoule světů bude nejspíše čelit svému "Slunci" neustále, na druhé pak bude panovat permanentní tma.

Nejde jenom o to, že jedna strana planet tak bude horká a druhá chladná. Tento rozdíl teplot bohužel znamená i obrovskou nerovnováhu, která by se v podmínkách atmosféry měla projevit přítomnosti extrémních větrů - v nevelké oblasti slunečního terminátoru, rozhraní mezi denní a noční částí, by tak zřejmě panovaly podmínky jako při hurikánu. Lze si představit, že v takovém případě mohou stále existovat podmínky vhodné při vznik jednoduchého komplexního života - jen těžko tu však najdeme civilizaci.

Ještě větší problém je však s hvězdnou samotnou. Ačkoliv jde o rudého trpaslíka, který svítí po desítky miliard let, tedy mnohem déle než Slunce, blízkost planet povrchu své hvězdy znamená i daleko silnější míru záření a extrémních projevů, jako jsou supererupce. Podle studií je vysoká pravděpodobnost, že planety blízko červených trpaslíků mohou o své atmosféry přijít tím, že je jejich hvězda jednoduše "odfoukne". Detailní pozorování přítomnosti atmosféry u sedmera světů se přitom teprve plánuje. Existují názory, že dostatečné silné geomagnetické pole jako na Zemi by mohlo některé světy ochránit - jistá šance tu tedy je, záleží jen na tom, jak "dobře" se zdejší světy vyvinuly. Totéž lze však vlastně říct i ve více případech.

Cesty naokolo

Existuje naštěstí několik dalších vrchovatě hypotetických scénářů, které by přítomnost života dovolovaly. Bohužel i ony zamezují, aby planety TRAPPIST-1 disponovaly scenériemi, jaké známe ze Země.

Jak například upozornil Petr Kubala ze serveru Exoplanety, vzhledem k blízkosti všech světů existuje poměrně velká šance na rozvinutí vzájemného předávání života skrze mechaniky panspermie. To znamená, že by stačilo, aby se život vyvinul jenom na jediné planetě systému TRAPPIST-1, a skrze šíření vesmírem pomocí mikroorganismů přichycených k malým kusům zeminy vyvrženým do kosmu během dopadu většího asteroidu. Podobné příklady nejsou ojedinělé - máme celou kolekci marťanské půdy nalezené na Zemi. V systému jako je TRAPPIST-1 by však na výměnu došlo mnohem rychleji než u nás. Život sám je přitom poměrně odolná věc, minimálně ve formě mikrobů nebo jednoduchého mnohobuněčného života by tak mohla najít domov v celé soustavě.

Co moře?

Jinou možností je přítomnost života v podpovrchových mořích a vodních rezervoárech. Podobné světy, například Europu či Pluto, známe i ze sluneční soustavy - planety u TRAPPIST-1 by však díky své větší velikosti a tak i vyšší šanci na přítomnost aktivního planetárního jádra mohly mít i vyšší šanci na větší zahřívání svých podzemních oceánů. Vlastně by vlastně vcelku jedno, že trojice planet obíhá v zóně života, která skýtá teploty pro přítomnost tekuté vody na povrchu – podstatnější by v této verzi byla jejich velikost a složení vody pod povrchem. Tento model by znamenal, že u TRAPPIST nebudeme s to kolonizovat povrch jinak než na Měsíci – nabízela by se však k hledání života (a nabrání zásob) alespoň obrovská ukrytá moře.

Další šanci pak skýtá skutečnost, že mateřská hvězda TRAPPIST-1 je velmi chladná - i pokud jsou tak všechny planety gravitačně přimknuté, existuje určitá relativně malá šance, že tento druh hvězdy nebude zahřívat planety tak silně, jako by ve stejném scénáři Zemi zahřívalo Slunce. To by nevedlo k tak katastrofálně turbulentním podmínkám. Pokud na daných světech bude existovat magnetosféra a atmosféra, mohla by snad zahřívání redukovat předáváním tepla na noční stranu planety. I slabě osvětlená denní strana by však tím pádem zároveň získávala velmi malý příkon energie, což zřejmě opět nehraje do karet vzniku pokročilejšího života. Zdejší život by musel žít při minimu světla – lidští kolonisté by tak zřejmě vlivem neustálého šera i v poledne dosti strádali. Přežít by se však nejspíše dalo.

Na každý pád platí, že TRAPPIST-1 má daleko k utopické „Nové Zemi“, jak ji známe z řady sci-fi filmů, seriálů nebo her. Jde o užitečný dílčí krok při hledání života i konstruování naší představy o složení planet mimo sluneční soustavu. Pokud vám však někdo nabídne letenku zdejším směrem, raději s díky odmítněte.

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama