Mohli bychom dohnat mezihvězdný asteroid Oumuamua?

Oumuamua je návštěvník z jiné galaxie. Dohnat ho je složitější, než se může zdát.
Oumuamua - posel z jiné galaxie
Oumuamua - posel z jiné galaxie
ESO/M

Sluneční soustava se letos na podzim dočkala nečekané návštěvy. Astronomové totiž identifikovali první mezihvězdný asteroid, který k nám ve vysoké rychlosti přilétl odkudsi z cizí hvězdy. Už to samo o sobě by bylo důvodem k oslavě, když však na konci listopadu astronomové odhalili další detaily z pozorování tělesa pojmenovaného jako Oumuamua, leckomu se zatajil dech. Problém je, že vyslat k Oumuamua sondu by byl extrémně náročný oříšek.

Skoro jako Rama

Z Oumuamua se rychle vyklubala astronomická událost roku. Nejde jenom o unikátní trajektorii asteroidů, ale i jeho proporce. Jak po dlouhodobém pozorování odhalili astronomové, Oumuamua má narudlou barvu a protáhlý tvar podobný obřímu doutníku - je cca. 400 metrů dlouhá a jenom zhruba 40 metrů široká.

Ačkoliv některé z vlastností mají přirozené vysvětlení - barva je zřejmě daná dlouhým pobytem v radioaktivním mezihvězdném prostoru - netřeba asi dodávat, že mnohým lidem pracuje představivost na plné obrázky a Oumuamua mají mnozí za potenciální umělý objekt podobný mimozemské sondě Rama z románové série Arthura C. Clarkea.

Více toho o Oumuamua bohužel již nezjistíme - těleso po svém průletu kolem Slunce uhání pryč ze sluneční soustavy rychlostí 36 km/s a ačkoliv postupně zpomaluje, zcela jistě si udrží třetí kosmickou rychlost potřebnou pro únik z gravitační náruče naší hvězdy. V našich teleskopem se tak Oumuamua již nyní vzdaluje. Co kdybychom k ní však vyslali sondu?

Server Ars Technica se s dotazem na možnosti kosmického programu dohnat Oumuamua obrátil na Marshallovo centrum kosmických letů NASA v Huntsville v Alabamě. A odpověď zřejmě fanoušky pronásledování potenciálních mimozemšťanů příliš nepotěší.

Oumuamua - posel z jiné galaxie
Oumuamua - posel z jiné galaxie
ESO/M

Příliš drahý špás

V ideálním případě by bylo nejlepší Oumuamua detekovat dopředu a proletět se sondou kolem ní - na to je však příliš pozdě. Aby bylo něco podobného realistické, museli bychom asteroid detekovat roky dopředu - kvůli tomu, že však Oumuamua přiletěla ze "severu" sluneční soustavy, naše teleskopy na ni přišly opožděně.

Jak již padlo, Oumuamua si zřejmě udrží rychlost kolem 30 km/s. To je však zhruba dvojnásobek našich současných nejrychlejších sond Voyager 1, Voyager 2 a New Horizons. I nejrychlejší z nich má vůči Slunci chabých 17 km/s. Dané sondy však nekladly takový důraz na rychlost - co kdyby tedy agentury sestavily takovou sondu a raketu, aby dosáhla požadované rychlosti a Oumuamua jsme dohnali?

Ani zde není odpověď uspokojivá. NASA spočítala, že dnešní chemické rakety by pro dosažení potřebné rychlosti musely udržovat raketový výkon po 450 sekund. Ačkoliv je něco podobného v teorii možné, pro potřebné urychlení pouze desetikilové sondy bychom museli do vesmíru vynést supernosič těžký jako je celá Mezinárodní vesmírná stanice - a poháněný palivem o ekvivalentu dalších dvou bratříčků ISS. I takto superdrahá mise by přitom Oumuamua doháněla dlouhé roky.

Teoreticky bychom sice mohli vyslat sondu s pomocí budoucích supernosičů SLS a BFR (pokud bude dokončen), i zde by však bylo potřeba několika opakovaných startů v hodnotě miliard dolarů. A takovou sumu se zřejmě někomu nebude chtít vyplácet.

Co alternativní pohony?

Nabízí se jediné dvě alternativy, ani jedna však nevypadá v dohledné době pravděpodobně. Teoreticky by bylo možné Oumuamua pronásledovat s pomocí jaderného motoru NERVA (či jemu podobného), který by mohl dlouhodobě vydávat konstantní impulz. NERVA je však projekt ukončený v 60. letech a vývoj jeho nástupce by opět zabral roky práce - navíc by měl své politické odpůrce.

O možnost dohnat Oumuamua se ještě zajímají vědci z iniciativy Starshot, která by do 30 let ráda vyslala "nanosondy" o velikosti počítačového čipu k jiným hvězdám. Tato mise by měla největší šanci na úspěch, protože nanosondy pro mizivou hmotnost měřenou v gramech mohou dosáhnout až jisté frakce rychlosti světla - Oumuamua by tak nanosonda mohla dohnat za 7 let. Dokonce se již letos podařilo několik experimentálních prototypů nanosond již vynést na oběžnou dráhu. Problém je, že druhá polovina systému v podobě laserových paprsků udělujících sondách jejich rychlost, není ještě postavená. Starshot odhaduje, že potřebné technologie pro lasery bude mít až za tři dekády.

Vesmírný princip solární plachty
Vesmírný princip solární plachty

Jinými slovy, Oumuamua je tak zřejmě nenávratně ztracena. Dobrou zprávou však je, že nemusí jít o poslední těleso svého druhu. Astronomové se totiž z dat nastřádaných pozorováním Oumuamua domnívají, že podobná tělesa mohou sluneční soustavou prolétat až jednou za rok - doposud jsme si jich zřejmě nevšimli kvůli tomu, že teorie předpokládaly, že mezihvězdná tělesa budou bližší kometám (které je snazší detekovat) než asteroidům.

Nějakého bratříčka Oumuamua bychom tak v budoucnu snad roboticky navštívit mohli. I tato teze však vychází z toho, že Oumuamua je přirozené těleso - pokud se však skutečně jednalo o mimozemskou sondu, předpoklad častějších průletů podobných objektů je samozřejmě mylný. Jak tomu je, uvidíme (či neuvidíme) snad v příštích málo letech dle toho, kolik dalších „Oumuamuí“ se nám objeví v teleskopech.

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama