Severní Korea vyhrožuje raketami. Jak je to s nimi doopravdy?

Severní Korea patří mezi jaderné velmoci a je to komunistická diktatura. Jak moc ohrožuje svět?
Raketa Hwasong 14
Raketa Hwasong 14
KCNA

V poslední době neustále slýcháme o dalších testech severokorejských raket a jejich údajném doletu. Jak daleko opravdu dolétnou, a mohou skutečně ohrozit tichomořský ostrov Guam, západní pobřeží Spojených států, nebo dokonce celé jejich území?

Vznik raketového programu

Ještě v první polovině 70. let měla Severní Korea k dispozici pouze dělostřelecké komplety raket Luna. Tyto nevelké rakety měly dostřel pouhých 45 km a mohly nést bojové hlavice řádově o hmotnosti několika stovek kg. Rakety s větším doletem a přesností nechtěl Sovětský svaz napřímo dodat.

První „větší“ raketu R-17 (v kódu NATO Scud-B) s doletem 300 km tak Severní Korea získala až někdy na přelomu 70. a 80. let z Egypta. Jednou z hlavních výhod těchto raket byla jednoduchost, čehož Severokorejci využili při vývoji derivátu známého jako Hwasong-5 (v kódu NATO Scud-B). Zatímco první výrobní série v podstatě kopírovala původní střelu, konečná výroba už zahrnovala několik úprav znamenajících zvýšení doletu z 280 na 320 km.

Raketa typu Scud
Raketa typu Scud
Petty Officer 1st Class Stephen Batiz

V roce 1985 dodala Severní Korea zhruba stovku těchto raket do Iránu, kterému pomohla také s vytvořením vlastní výrobní linky. Íránská kopie rakety Hwasong-5 známá jako Šaháb-1 následně položila stejně jako její vzor základy vlastního raketového programu. Od té doby zároveň obě země více či méně na vývoji svých balistických raket spolupracují.

Prodlužování doletu

Už v roce 1988 zahájili Severokorejci práce na vylepšené variantě rakety Hwasong-5 se zvýšeným doletem známé jako Hwasong-6 (v kódu NATO Scud-C), kterou má severokorejská armáda také ve výzbroji dodnes. S doletem až 700 km se sice stále řadí mezi rakety krátkého doletu, ale dokáže už zasáhnout celé území Jižní Koreje a západní část Japonska.

Raketa Hwasong 14
Raketa Hwasong 14
KCNA

Zásadní byla pokračující spolupráce s Íránem, který severokorejský raketový program finančně podporoval. Podle některých zdrojů pomáhala s vylepšování raketového programu ruská konstrukční kancelář Isajeva. Přesto raketa Hwasong-7 známá také jako Rodong-1 (v kódu NATO Scud-D) překvapila začátkem 90. let mnoho západních pozorovatelů, jelikož málokdo očekával takový pokrok. Hwasong-7 byla totiž první raketou ve výzbroji severokorejské armády, která by už dokázala zasáhnout téměř celé území Japonska a svým odhadovaným doletem 1200 km se zařadila mezi rakety středního doletu.

Nosič pro severokorejskou družici

Technologickým vyvrcholením vývojové řady vycházející ze střel Scud byly rakety Taepodong-1 a Taepodong-2, z níž nakonec vznikl kosmický nosič Unha.

Taepodong-1 byl ideálním příkladem toho, jaký je rozdíl mezi vyvíjenou a bojově použitelnou raketou. První stupeň tvořila v podstatě raketa Hwasong-7/Rodong-1, na kterou konstruktéři usadili 2. stupeň s jediným raketovým motorem (podle některých zdrojů ještě 3. stupeň). Výsledkem měl být nosič schopný teoreticky donést tunovou hlavici na vzdálenost 2500 km, 50 kg vážící náklad na vzdálenost 6000 km anebo několikakilogramovou družici (pravděpodobně po další úpravě) na oběžnou dráhu. Jediný start v roce 1998 však nebyl úspěšný.

Oproti tomu v případě rakety Taepodong-2 konstruktéři pro 1. stupeň využili svazek více raketových motorů z rakety Hwasong-7/Rodong-1 a další stupně odvodili z jednotlivých částí již existujících raket vývojové řady Scud. Výsledkem byla raketa s předpokládaným doletem 4000–6700 km.  Základ rakety Taepodong-2 nakonec Severokorejci využili pro vlastní kosmický nosič známý jako Unha. Zatímco první dva starty v letech 2009 a 2012 byly neúspěšné, starty v letech 2009 a 2016 už úspěšné byly. A tak se Severní Korea zařadila do pomyslného klubu zemí, které jsou schopny vynést družici vlastní kosmickou raketou.

Raketový systém Luna
Raketový systém Luna
One half 3544

Bojové použití rakety Taepodong-2 však bylo omezené a nepraktické, o čemž svědčí další vývoj rozdílných typů raket dlouhého až mezikontinentálního doletu. Můžeme se tak jen domnívat, za jakým účelem Severokorejci na vývoji těchto raket skutečně pracovali. Jisté však je, že s kosmickým nosičem nezískali raketu mezikontinentální ani raketu s dlouhým doletem.

Sovětská škola

Ačkoliv raketám typu Scud nelze upřít, že se staly základním kamenem severokorejského raketového programu, nebyly a nejsou to jediné její typy raket. V roce 1996 získala Severní Korea od Sýrie cenné technické informace a dost možná i několik kusů sovětských taktických raket Točka. Ty jsou na rozdíl od původně také sovětských raket Scud poháněny raketovým motorem na tuhé pohonné látky, a tudíž umožňují snadnější přepravu i přípravu ke startu.

Raketový systém Točka
Raketový systém Točka
Mako51

Původní varianta systému OTR-21 Točka (v kódu NATO Scarab A), kterou Severokorejci získali, umožňovala zasáhnout cíl do vzdálenosti 70 km. Oproti tomu vylepšená severokorejská varianta známá pod označením Hwasong-11 (v americkém značení KN-02) umožňuje podle odhadů zasáhnout cíl na vzdálenost 120 až 170 km a to údajně s přesností kolem 100 m.

Severokorejci na této raketě podle zdrojů jihokorejské armády nadále pracují, ať už co se týče jejich doletu, nebo možnosti využití proti námořním cílům. V případě horkého konfliktu by totiž tyto jen něco málo přes 2 t vážící rakety znamenaly opravdu užitečnou zbraň schopnou v regionu zasahovat řadu cílů s poměrně velkou přesností celou řadou typů hlavic.

Rakety pro ponorky

Často opomíjeným faktem je, že Severní Korea dokáže využívat jako odpalovací platformu pro rakety také ponorky. Pro ně vyvíjí raketu Pukkuksong-1 (v americkém značení KN-11) s odhadovaným doletem 1200 km (podle některých odhadů až 2000 km).

Scud B
Scud B
One half 3544

I kolem rakety Pukkuksong-1 existuje celá řada nejasností a především není jisté, zda využívá raketový motor na tuhé pohonné látky usnadňující skladování i přípravu na start nebo na kapalné pohonné látky umožňující naopak větší dolet. V poslední době se však experti přiklánějí k první variantě a to i proto, že i snímky ze startů pozemní varianty známé jako Pukkuksong-2 (v americkém značení KN-15) napovídají, že Severokorejci zvládli technologii výroby větších raketových motorů na tuhé pohonné látky.

Severokorejské ponorky však mají schopnosti působit spíše regionálně a doplout k americkým břehům by neměly. Nicméně cíle v oblasti jihovýchodní Asie mohou ohrozit a je jen otázkou, jak velký oříšek by bylo pro americké námořnictvo vyhledání polohy severokorejských ponorek a jejich zničení.

Zaměřeno na Guam

Dohady o použitém palivu v raketách pro ponorky přiživuje i fakt, že Severokorejci v minulosti získali rakety R-27 Zyb, které sovětské námořnictvo používalo mezi roky 1968 až 1988. Zdá se však, že na jejich základě nakonec vyvíjejí pozemní variantu této rakety známou jako Hwasong-10 nebo také Musudan (KN-08). Podle její předlohy je odhadován i dolet na 3000–4000 km.

Na nedávné přehlídce Severní Korea ukázala také raketu Hwasong-12, která se raketě Hwasong-10 velmi podobá, a dokonce využívá k přepravě na místo startu stejný podvozek. Je ovšem otázkou, zda se opravdu jedná o nový typ rakety, variantu již existující nebo pouze o maketu. Každopádně minimálně prvně jmenovaná raketa ohrožuje ostrov Okinawa i Guam, který je mimo dolet všech do výzbroje zařazených raket typu Scud.

Složitá cesta k jadernému nosiči

V poslední době se snaha Severní Koreje upíná pochopitelně k raketám dlouhého, respektive mezikontinentálního doletu – tedy ke střelám schopných zasáhnout západní pobřeží anebo dokonce celé území Spojených států.

Mezikontinentální rakety rozlišujeme do dvou kategorií, a to s omezeným doletem, kde se bavíme o doletu řádově 5500 až 8000 kilometrů – ostatně proto se hovoří o některých raketách jako mezikontinentálních, i když nejsou schopny zasáhnout celé území všech kontinentů. Druhou skupinou jsou mezikontinentální rakety s doletem 8000–12 000 km, které mohou při horní hranici zasáhnout prakticky kterékoliv místo na Zemi.

Severokorejský raketový systém
Severokorejský raketový systém
Sungwon Baik / VOA

Severní Korea testuje dvě rakety, které bychom mohli zařadit do kategorie raket dlouhého až mezikontinentálního doletu. První z nich známá jako Hwasong-13 (v americkém značení KN-08) dokáže podle rozdílných odhadů zasáhnout cíl teoreticky vzdálený 5500 až 11 500 km – velký rozsah odhadu je způsobený tím, že experti si nejsou jistí ani typem paliva pro raketové motory. Jisté je snad jen to, že raketa má být na místo startu přepravována na šestnáctikolovém podvozku a měří na délku 17,5–20 m. Doposud však nebyl zaznamenán jediný úspěšný start této rakety, což se však může kdykoliv změnit.

Druhou potenciálně mezikontinentální raketou je pak Hwasong-14, kterou Severokorejci poprvé úspěšně vyzkoušeli hned dvakrát v červenci letošního roku. Její odhadovaný dolet v rozmezí 6700–10 000 km by přitom už umožňoval zasáhnout nejen tichomořský ostrov Guam ale i kontinentální území Spojených států. Ačkoliv zůstává řada otázek, můžeme právě Hwasong-14 označit za tu raketu, které je třeba se bát za hranicemi regionu nejvíce.

Řada složitých úkolů

O schopnosti nasazení raket krátkého i středního doletu nejsou v podstatě žádné pochyby –  v arzenálu jich má Severní Korea podle odhadů přes tisíc a mnoha testy prokázala jejich funkčnost. V tomto ohledu tedy pokrývá celé území Jižní Koreje i Japonska. Jiná situace ovšem panuje u raket dlouhého až mezikontinentálního dosahu, protože dolet není to jediné, co musí konstruktéři zvládnout, aby dosáhli onoho kýženého spojení raketového nosiče s jadernou nebo i jinou hlavicí.

Ostrov Guam - satelitní pohled
Ostrov Guam - satelitní pohled
NASA

Prvním problémem je především miniaturizace jaderné bomby na takovou úroveň, aby vůbec mohla být umístěna na raketový nosič. Severní Korea sice zveřejnila snímky, které naznačují pokrok v miniaturizaci, ale ty mohou být stejně tak maketami. I zpravodajské služby mají v tomto ohledu složitou situaci a z žádné komunikace Jižní Koreje ani Spojených států nelze usuzovat, jak moc jsou opravdu Severokorejci schopní jaderné hlavice miniaturizovat.

Dalším problémem je schopnost hlavice přežít návrat atmosférou. Raketový nosič při letu dostoupá do výšky přesahující hranici vesmíru a udělí jí rychlost v řádech jednotek kilometrů za sekundu. Při jejím návratu defacto z kosmického prostoru velmi vysokou rychlosti dochází při vstupu do atmosféry k velkému tepelnému ohřevu. Kvůli tomu je zapotřebí bojovou hlavici chránit tepelným štítem, což na vývoj není vůbec snadné.

Zasáhnout několik tisíc kilometrů vzdálený cíl tedy předpokládá nejen raketový nosič s dostatečným doletem a nosností ale také dostatečně malou a lehkou jadernou hlavici schopnou vydržet návrat vysokou rychlostí do atmosféry. Nakonec musíme přihlédnout také k omezeným možnostem sledování celé fáze letu rakety až do zásahu cíle, což také znesnadňuje vývoj.

Složitosti protiraketové obrany

Samozřejmě přítomnost jakékoliv zbraně v arzenálu nepřítele vyvolává potřebu obranného prostředku na druhé straně. Nejinak je tomu i u velkých vojenských raket. Proti taktickým severokorejským raketám a raketám krátkého doletu může Jižní Korea a Japonsko nasadit protiraketové systémy Patriot, které prošly celou řadou konfliktů, v nichž úspěšně zasahovaly mimo jiné i proti raketám typu Scud.

O poznání horší situace nastává v případě nasazení raket středního doletu, což se týká především Japonska a ostrova Guam. Pro jejich ochranu se počítá s nasazením námořního protiraketového systému Aegis v kombinaci se systémem Patriot v případě Japonska a pozemního protiraketového systému THAAD (Terminal High Altitude Area Defense) v případě Guamu. To jsou sice výkonné systémy, nicméně nikdy nebyly použity proti většímu množství nepřátelských raket vypálených současně, jak by to mohla provést severokorejská armáda.

V případě použití raket dlouhého až mezikontinentálního doletu bude situace zdaleka nejhorší. Všechny výše uvedené protiraketové systémy totiž mají omezený rozsah a mezikontinentální raketa může hypoteticky ohrozit území hned několika států. Spojené státy americké sice vyvíjejí obranný systém GMD (Ground-Based Midcourse Defense) určený právě proti mezikontinentálním raketám, ale ten doposud selhal ve zhruba polovině provedených testů. Zkázu v podobě jaderné hlavice přitom může přinést jediná raketa.

Text: Michal Polák
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama