První a poslední plavba Zlaté ponorky. Tragédie podmořského korábu

Druhá světová válka se stala pozadím pro řadu zajímavých příběhů a událostí, které časem zapadly nebo zůstaly nevyjasněné po řadu let. Tajemstvím a dohady je opředena i první a poslední plavba japonské ponorky I-52.
potopena-i-52

Japonské námořnictvo mělo ve svém arzenálu vedle množství válečných plavidel a ponorek i specializované stroje. K nim patřila i ponorka I-52 pojmenovaná Momi, která je však dnes známa spíše jako Zlatá ponorka. Šlo primárně o nákladní ponorku typu C-3, která podnikla jedinou cestu, a to z Japonska do Evropy, při které však byla potopena. Na její palubě se mělo nacházet mimo jiné několik tun zlata, proto ono pozdější označení Zlatá ponorka, a podle některých teorií i dokumenty obsahující japonské mírové návrhy pro spojence.

Momi byla navržena a postavena korporací Mitsubishi v letech 1943 a 1944 jako transportní ponorka pro přepravu důležitých nákladů na velké vzdálenosti, a to i přes vody ovládané spojenci. Kýl byl položen v březnu 1942 a do služby vstoupila v prosinci 1943. Na délku měřila 108 m, v nejširším místě měl trup 9,3 m, přičemž výtlak ponořené ponorky činil 3600 t. Do trupu se vedle nákladu vměstnala i posádka čítající 94 námořníků. Japonsko během války postavilo tři ponorky typu C-3, kromě I-52 to byly ještě I-53 a I-55, i když původně mělo vzniknout celkem 20 kusů. Z toho však sešlo. Ve své době to byly vůbec největší ponorky na světě a patřily také k tomu nejmodernějšímu, čím Japonsko pod vodou disponovalo.

u-530.
u-530.

I-52 i se svou posádkou po svém zařazení do služby prošla několikaměsíčním výcvikem, poté padlo rozhodnutí, že se vydá do Němci ovládané Evropy. Mezi Německem a Japonskem probíhala čilá výměna technologií i strategických surovin a k jejich přepravě měly sloužit mimo jiné i ponorky. Ovšem Japonci za tímto účelem vyslali za celou válku jen šest ponorek, a to mezi lety 1942 až 1944. Z toho hned čtyři spojenci poslali ke dnu. Poslední z nich byla právě I-52. Na svou první a poslední plavbu se vydala 10. března 1944, když vyrazila z japonského přístavu Kure a mířila do Němci ovládaného francouzského přístavu Lorient.

Ve svých útrobách podle všeho vezla skoro 10 t molybdenu, 11 t wolframu, 3 t opia, 54 kg kofeinu a také 2,2 t zlata, jež tvořilo 146 zlatých prutů ve 49 železných bednách. I-52 se ještě cestou stavila v Singapuru, kde naložila navíc 120 t cínových ingotů, 60 t žoků s kaučukem a přes 3 t chininu, a namířila si to přes Indický oceán do Atlantiku. Náklad měl být vítaným příspěvkem pro německou válečnou mašinérii a také protihodnotou za německá vojenská zařízení, jež měla ponorka dovézt do Japonska. Na její palubě se nacházelo i 14 japonských specialistů, kteří měli v Německu získat technologické znalosti a zkušenosti. Zvláštní kapitolou je údajná přítomnost tajných plánů na mírová vyjednávání se spojenci na palubě Momi. Podle všeho pověst o dokumentech obsahujících japonské mírové návrhy vznikla až po potopení ponorky a po skončení války. Nikdy se nepotvrdilo, že Japonci zamýšleli na začátku roku 1944 se spojenci o míru vyjednávat. Navíc pokud by se k něčemu takovému chystali, měli mnohem schůdnější a jednodušší cesty, než posílat dokumenty ponorkou, jež navíc směřovala do Německa.

 

Zbraně, které mohly změnit válku

Na zpáteční cestu do Japonska měla I-52 naložit německé vojenské výrobky a technologickou dokumentaci, jež měly posloužit jako vzory pro japonský válečný průmysl. Byly to například akustická torpéda, letecké motory, ale také radarová zařízení, kulová ložiska, zaměřovače do bombardérů, chemikálie, optická zařízení a vzorky ocelových slitin. Podle tehdejší americké dekódovací služby dostala posádka I-52 dokonce úkol do Japonska dovézt i 800 kg neobohaceného uranu. To sice nestačilo na výrobu jaderné bomby, ale dávalo to možnost sestrojit tzv. špinavou bombu, tedy konvenční zbraň s radiačními účinky.

i-55
i-55

Během plavby I-52 se odehrála pro její posádku poněkud nepříjemná událost. Spojenci se totiž 6. června vylodili v Normandii a tím odřízli přístav Lorient od Němci okupované Francie. Ponorka tak měla podle nových radiových instrukcí nadále směřovat do Norska, které Němci stále bezpečně ovládali. Mezi tím došlo k plánovanému setkání s německou ponorkou U-530. I-52 dostala rádiem souřadnice místa setkání a 22. června kolem čtvrt na deset večer se obě plavidla setkala asi 1500 km západně od Kapverdských ostrovů ležících nedaleko západního pobřeží Afriky. Nikdo z obou posádek však netušil, že spojenci vědí o každém jejich pohybu a že I-52 sledují už od Singapuru. Z německé ponorky na I-52 putovaly tuny paliva a také radarový detektor se dvěma německými operátory, šifrovací stroj Enigma a jeden styčný důstojník, jenž měl ponorku provést Biskajským zálivem a dále do Norska.

Zabijáci ponorek

Americká odposlechová a kódovací služba zachytila instrukce pro setkání obou ponorek i souřadnice místa a osud Momi se tak měl naplnit. Ovšem její pohyb už od Indického oceánu monitorovala sledovací a odposlechová služba 10. flotily amerického námořnictva. Její velení poslalo vstříc nic netušící I-52 stíhací svaz složený z eskortní letadlové lodě USS Bogue a pěti torpédoborců. Toto zabijácké uskupení si od února 1943 do července 1945 připsalo na svůj vrub 13 německých a japonských ponorek. A jedním ze zářezů byla také I-52. Začátkem června směřovala USS Bogue se svým svazem z USA do Evropy a zastavila se v Casablance. A právě odtud velení 10. flotily povolalo svaz do akce a cílem bylo místo setkání I-52 a U-530.

ussbogue
ussbogue

Americké lodě do blízkosti japonsko-německého rendezvous dorazily kolem jedenácté hodiny večerní 23. června. U-530 se z prostoru nepozorovaně vypařila, ovšem těsně před půlnocí posádka jednoho útočného letounu Grumman Avenger z USS Bogue zachytila na svém radaru vynořenou I-52. První útok pomocí bomb vyšel naprázdno a japonská ponorka se stačila potopit. Ovšem američtí letci ihned provedli druhý útok, při kterém svrhli akustické torpédo Mark 24, nazývané též Fido. To bylo naváděno pomocí několika akustických bójí, které posádky útočících strojů před útokem odhazovaly na hladinu.

Ty pak monitorovaly zvukové stopy pod vodou a předávaly je jak operátorovi v letounu, tak naváděcímu zařízení torpéda. Záhy po vypuštění „Fida“ posádka avengeru uslyšela ve sluchátkách detonaci a zvuky odpovídající borcení kovového trupu ponorky. Nějaký čas ještě nad místem útoku hlídkovala, než ji vystřídal další avenger. Ten asi jednu hodinu po půlnoci na 24. června svrhl další torpédo Mark 24, neboť akustické bóje zaznamenaly zvuky připomínající pohybující se ponorku. Časně ráno pak jedna z lodí amerického svazu objevila na hladině olejovou skvrnu a změť trosek i zbytky připomínající kusy lidských těl.

 

ussbogue.
ussbogue.

 

I tak ale nebylo jisté, zda se I-52 odporoučela na mořské dno. Posádky ponorek se za druhé světové války často uchylovaly ke lstím, když během útoků vypouštěly z torpédometů různé harampádí a určité množství oleje, stejně jako za tímto účelem skladované části zvířecích těl. Nicméně už 2. srpna 1944 japonské námořnictvo oficiálně oznámilo potopení I-52 a německé námořnictvo tento fakt potvrdilo o pár dní později. Zajímavé určitě je, že v americkém národním archivu ve Washingtonu se zachovaly na gramofonových deskách záznamy zvuků I-52 těsně před útokem, jak je nahrála sledovací zařízení na útočících letadlech. Záznamy zničení I-52 totiž ve své době sloužily jako výukové pomůcky amerického námořnictva.

Japonská cunami

VIDEO: z malé vlnky obří tsunami. Nové záběry ze zničeného Japonska

 

 

I-52 se potopila i s celou posádkou, technickými specialisty a třemi německými námořníky, ovšem celá desetiletí nikdo netušil, kde má přesně svůj hrob. V roce 1994 se v rámci projektu Orca uskutečnil první pokus Zlatou ponorku najít a vyzvednout z ní právě její zlatý náklad. Skončil však neúspěchem. Rok na to však I-52 nalezla další výprava vedená Paulem Tidwellem. Nachází se v hloubce 5240 m pod hladinou asi 32 km od místa, kde američtí letci z USS Bogue naposledy lokalizovali podmořské zvuky. Tidwellův plán vyzvednout poškozený trup ponorky a získat z něj zlato však zpočátku narazil na odpor japonské vlády, která vrak ponorky považuje za podmořský hřbitov. Později ale dostal povolení vrak prozkoumat a slíbil, že ostatky nalezené v ponorce dopraví do Japonska.

Jak se hledá ponorka

Do konce desetiletí Tidwell provedl ještě několik průzkumných výprav k I-52 a vrak prohledávali i dálkově řízení podmořští roboti. Dokonce v jednom případě vynesli kovovou bednu z útrob ponorky. Ovšem po jejím otevření se zjistilo, že je plná opia, takže putovala zpátky do moře. Tidwell žádné zlato neobjevil a sešlo i z plánu na vyzvednutí ponorky. Ta tak nadále spočívá na dně Atlantiku a ukrývá svá tajemství. Dokonce záběry potopeného vraku rozdmýchaly další spekulace o nešťastném konci ponorky. Někteří odborníci totiž mají za to, že poškozený trup ponorky vypadá, jako by byl rozerván výbuchem zevnitř, nikoliv tedy zásahem torpéda. Jisté ovšem je, že I-52 si svá tajemství ještě na velmi dlouho uchová, možná navždy, protože nikdo s dalšími plány na její průzkum či vyzvednutí nepřišel.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama