Když se zkříží hydroplán se stíhačkou, vznikne Sea Dart – poněkud zvláštní americký koncept

Slova stíhací letoun a hydroplán můžou leckomu znít jako antagonismy. Ve Spojených státech však pracovali na projektu vodní stíhačky, která měla mít unikátní vlastnosti.
Nadzvukový hydroplán Sea Dart
Nadzvukový hydroplán Sea Dart
Wikipedia commons

S koncem druhé světové války bylo jasné, že budoucnost patří proudovým letounům. Jenže první „tryskáče“ rozhodně nebyly dokonalé, konstruktéři tehdy totiž teprve získávali zkušenosti s novou a mnohem výkonnější technikou. První proudové stroje přišly do výzbroje amerického letectva už s koncem války, svými výkony a charakterem však nebyly vhodné pro provoz na tehdejších letadlových lodích. Přitom letadlové lodě poskytují větší akceschopnost a nezávislost při leteckých operacích na různých místech světa než pozemní letectvo, jež je závislé na letištní infrastruktuře, která nemusí být dostatečná, a navíc je nutná spolupráce s dalšími zeměmi. Proto také první proudové typy zařadilo americké námořnictvo do své výzbroje až v 50. letech.

Sea Dart
Sea Dart
Wikipedia commons

Vodní stíhačka pro ponorky

Po válce se tedy nabízela varianta postavit proudovou stíhačku schopnou startovat z vodní hladiny. Ta by byla nasaditelná kdekoliv na světě bez potřeby složité logistiky nebo nákladných úprav letadlových lodí, které by trvaly roky. Objevilo se několik koncepcí a úvah počítajících s proudovými i raketovými motory, nejdále však došel projekt společnosti Convair. Dostal poznačení F2Y Sea Dart a jeho návrh společnost Convair velení námořnictva představila v roce 1948 v rámci soutěže na nadzvukový stíhací letoun.

Sea Dart dostal do vínku delta křídlo a byl dílem stejného konstrukčního týmu, který vytvořil například i stíhací F-102 Delta Dagger nebo pokusný XF-92A, oba také s delta křídlem. Myšlenka stíhacího proudového hydroplánu se velení námořnictva zalíbila, proto v roce 1951 objednalo u Convairu stavbu prototypu Sea Dartu pod označením XF2Y. Ještě v roce 1952, kdy prototyp nebyl ani hotov, objednalo námořnictvo poněkud překvapivě 12 předsériových strojů, přestože šlo o neověřený koncept. Námořnictvo totiž plánovalo, že postaví speciální ponorky, které by v přetlakových prostorách uvnitř trupu měly hned tři F2Y. Letouny by startovaly do akce pomocí katapultů nebo přímo z mořské hladiny. Přistávaly by pak opět na mořské hladině v blízkosti ponorky, která by je na palubu vyzvedávala pomocí palubního jeřábu. Podoba těchto „letadlových“ ponorek ale zůstala jen na papíře a nikdy se nedočkaly realizace.

Nadzvuková loď s ližinami

Zmiňovanému specifickému způsobu nasazení odpovídala i konstrukční filozofie Sea Dartu. Rozměrné delta křídlo vhodné pro široké spektrum rychlostí fungovalo zároveň jako štít chránící proudové motory umístěné na hřbetě trupu před vodní tříští. Ve spodní části měl trup hydrodynamický tvar, při pomalém pohybu po hladině letoun fungoval v podstatě jako loď. Při startu se zpod trupu vysouvala dvojice vodních ližin, jejichž uchycení bylo odpružené. Při testech se však ukázaly jako nevhodné, protože rázy o hladinu při vysokých startovacích i přistávacích rychlostech způsobovaly vibrace celého letounu. Později byly nahrazeny jednou větší ližinou, která potíže do značné míry eliminovala.

Přestože mělo jít o nadzvukový stíhač, první prototyp nebyl schopen dosáhnout rychlosti zvuku, jelikož dostal provizorně slabší motory Westinghouse J34. Později vyrobené kusy už měly zabudované pohonné jednotky XJ46 od stejného výrobce s přídavným spalováním, každou o tahu 27 kN, jejichž vývoj se poněkud protáhl. První prototyp se do vzduchu poprvé podíval v lednu 1953 nad sandiegskou zátokou, a to vlastně náhodou. Vznesl se totiž neplánovaně při zkouškách vodních ližin při vysoké rychlosti. Jenže velké plány s neortodoxním letounem dostaly brzy jiný směr.

Nadzvuková loď s ližinami
Nadzvuková loď s ližinami
Wikipedia commons

Tragédie a nezájem

Už v listopadu 1954 totiž došlo k tragédii, a to přímo před očima špiček námořnictva a davem novinářů. Tehdy nad sandiegskou zátokou předváděl zkušební pilot Charles Richbourg druhý vyrobený exemplář Sea Dartu. Bohužel se však při jednom průletu vysokou rychlostí nízko nad hladinou letoun rozpadl na kusy a pilot před kamerami i zraky všech přítomných zahynul. Událost se tehdy stala zprávou číslo jedna ve všech amerických sdělovacích prostředcích. Později se zjistilo, že došlo k překročení pevnostních limitů konstrukce letounu, což pilot nemohl tušit. Po tragédii zájem námořnictva výrazně opadl a celý vývojový program F2Y Sea Dart přešel do experimentální roviny.

Nezájem námořnictva však měl i jiné důvody. V polovině 50. let se už proudové letouny na palubách letadlových lodí plně etablovaly a připravovaly se i první nadzvukové typy. Například v roce 1956 přišel do služby typ F4D Skyray, který už byl schopen dosáhnout rychlosti zvuku, a o rok později se pak na palubách letadlových lodí US Navy objevil nadzvukový stíhací F8U Crusader. Neortodoxní letoun již tedy nebyl potřeba, proto rok 1957 přinesl konec programu F2Y Sea Dart.

Co se týče výkonů, tak sériové Sea Darty měly dosahovat rychlosti přes 1300 km/h, dostup činil téměř 17 km a dolet se měl pohybovat kolem 825 km. Počítalo se i s výzbrojí, kterou měly tvořit čtyři kanony Colt Mk 12 ráže 20 mm, dále pak raketnice s neřízenými raketami FFAR a také se plánovala integrace řízených protiletadlových střel. Nicméně prototyp ani předsériové stroje výzbroj nikdy nedostaly.

Celkem bylo postaveno pět Sea Dartů, jeden byl zničen při zmiňované katastrofě a dva se nikdy do vzduchu nevznesly. Po zrušení programu zbylé čtyři letouny čekaly ve skladu na svůj osud, a to až do začátku 60. let. Pak putovaly do různých muzeí ve Spojených státech, kde jsou k vidění dodnes. Sea Dart ale přes svůj neslavný konec drží jeden primát, který mu nejspíše už nikdy nikdo nevezme. Dodnes je to jediný hydroplán, který dokázal překonat rychlost zvuku, a tedy je to stále nejrychlejší vodní letadlo na světě.

Text: DP

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama