Historie travičství: Jed jako prostředek řešení problémů – od žárlivosti po dědictví

Pojďme se podívat na historii fenoménu zvaného travičství. Lidé se tráví odjakživa.
Jedová tinktura
Jedová tinktura
http://pixabay.com
Reklama

Je pravda, že se nejčastěji používají jako zbraně. Ale velké množství z látek, které označujeme jako jedy, má léčivé účinky. Už odpradávna lidé hledali prostředky k usmrcení nebo omráčení lovené kořisti nebo nepřátel v boji. Ruku v ruce s experimentováním s přírodními jedy šel i technický pokrok a vynalézání důvtipných „udělátek“, které měly jed nést nebo dostat do těla. Namáčení hrotů šípů a oštěpů do jedovatých roztoků prostě a jednoduše přestávalo stačit.

Starověk – průkopníci travičství a hledání účinných protijedů

První cíleně používané nebo, chcete-li, zneužívané jedy se objevily už někdy kolem roku 4500 př. n. l. a ve stále rafinovanější podobě se objevují dodnes. Kolem roku 330 př. n. l. se objevil další fenomén v podobě otrávených jídel a nápojů. Z archeologických výzkumů jednoznačně vyplývá, že i když starověcí válečníci dávali přednost chladným zbraním a zabíjení sekyrami, meči a oštěpy, začali také hledat i méně krvavé prostředky a na scénu se dostávají jedy. Na šípech a oštěpech se našly žlábky a rýhy, které zvyšovaly přilnavost jedu k povrchu zbraně. Vědci se domnívají, že tento způsob použití jedů znali jen ti nejdůležitější členové kmene nebo klanu.

Příběh krále Mithridatése VI., krále Pontského, který žil v letech 132–63 př. n. l., je plný paranoidního strachu z otravy a zároveň vpravdě vědecké práce zaměřené na hledání protijedů. Jeho nespornou výhodou byl fakt, že jako panovník mohl testovat své preparáty na vězních. Mithridatésova paranoia ho dostala tak daleko, že každý den údajně pojídal malé množství jedů v domnění, že se proti nim stane imunní. Byl však velmi systematický a po mnoha pokusech, které si pečlivě zaznamenával, objevil kombinaci několika desítek bylin, které prokazatelně zmírňovaly příznaky otravy. Svou směs pojmenoval Mithridatium. Recepturu držel v tajnosti až do vpádu Pompeia, který přivezl jeho poznámky do Říma a nechal je přeložit do latiny.

Ve starověké Indii bylo zcela běžné namáčet čepele a hroty zbraní do jedů. Čanakja (350–283 př. n. l.), poradce krále Čandragupty Maurjy, zavedl kromě používání jedů coby prostředku k dosažení vojenského a politického cíle i institut tzv. ochutnávače jídla.

Je zajímavé, že záznamy o používání jedů ve starověkém Egyptě pocházejí až z roku 300 př. n. l. od alchymisty Agathodiamona. Nicméně se zdá nepravděpodobné, že by tak vyspělá civilizace neznala a nepoužívala jedy. Obecně se má za to, že jedy studoval a používal již mýtický faraon Meni, který žil kolem roku 3000 př. n. l.

Ze zápisků alchymisty Agathodiamona můžeme také vyčíst, že v Egyptě používali neznámý minerál, který po reakci se sodou dal vzniknout tzv. ohnivému jedu. Vědci se dnes domnívají, že onen ohnivý jed byl nejspíš oxid arsenitý a neznámý minerál pak buď realgar nebo auripigment. Egypťané také byli prvními lidmi na světě, kteří dokonale zvládli proces destilace a našli způsob, jak získat jed z pecky broskve. Znali také a uměli využít vlastností mědi, antimonu, surového arsenu, opia nebo třeba olova.

Jedová tinktura
Jedová tinktura
http://pixabay.com

 

Zajímavý osud potkal egyptskou vládkyni Kleopatru, který byla známá tím, že prováděla pokusy s jedy na zvířatech. Do jídelníčku jim přidávala různé jedovaté rostliny nebo výtažky z nich. Mezi těmito jedy nechyběl rulík, blín nebo třeba strychnin, který se vyskytuje v semenech rostliny kulčiba dávivá. Svých znalostí pak umně využila ke své vlastní otravě, když se dozvěděla o smrti Marka Antonia a rozhodla se, že už dál nechce žít. Některé literární údaje praví, že příčinou její smrti bylo úmyslné uštnkutí kobrou.

Řím byl ve starověku proslulý tím, že jedy byly často přidávané do jídla. Císař Nero je používal proti své vlastní rodině a neváhal si k tomu najmout vlastního traviče. Claudius, předchůdce císaře Nera, byl nejspíš otráven jedovatými bylinami nebo houbami. Z jeho smrti bylo obviněno hned několik lidí včetně jeho ochutnávače Halotuse, lékaře Xenophona a traviče Locusta. Jejich dochované výpovědi byly však tak rozporuplné, že historici předpokládají, že smrtelný koktejl bylin a hub mu připravila a podala jeho manželka Agrippina, jejímž jediným cílem bylo dostat svého syna Nera co nejdříve na trůn.

Středověk a renesance – zlatá éra travičství

Zkoumání jedů pokračovalo dál a lidstvo prohlubovalo své už tak nemalé znalosti. Ve středověku se ve městech začaly objevovat první lékárny, v nichž pracovali obvykle alchymisté, kteří dost často dostávali i neobvyklé zakázky. Jedy se ale v té době obvykle skládaly jen z jedné složky.

Zlom nastal v období renesance, kdy začaly být jedovaté látky připravovány i z 10 až 15 složek a jejich účinky měly věrně napodobovat příznaky zvolené nemoci. Medicína a její diagnostické možnosti byly v té době nedostatečné a lékaři nedokázali rozhodnout, zda mrtvý zemřel přirozenou smrtí nebo po podání jedu. Jed ale nutně nemusel jen zabíjet. Milenky králů se často zbavovaly svých u krále oblíbenějších konkurentek cíleným podáním substance, která zajistila třeba vypadání všech zubů nebo jinou tělesnou odpudivost. Král se tak vrátil ke své původní favoritce.

Rafinovanosti a záludnosti se meze nikdy nekladly a žárlivost byla vždycky silným motivem pro vraždu. Jedy se objevovaly třeba i v rtěnkách. Když záletník políbil svou milenku, jed se přenesl do jeho těla. Nešťastná žena zemřela pochopitelně také. Zajímavý je příběh Jany Aragonské, kterou nespíš otrávila Kateřina Medicejská. A jak to dokázala? Připravila pro ni vskutku ďábelský dar – rukavice napuštěné prudkým jedem. Jindy se jed objevil v oblíbené a společensky tolik žádané paruce.

Moderní temno

Myslíte si, že nám novověk přinesl lepší současnost a vyhlídky do budoucna? Nejspíš ne. Klesá sice množství jednotlivých obětí travičů, ale zato jsme nejednou byli svědky hromadných otrav. Ekologické katastrofy, úniky jedovatých látek do životního prostředí nelze nazvat jinak než otravou. Zapomenout bychom určitě neměli na 6 milionů lidí, kteří zemřeli za druhé světové války v nacistických koncentračních táborech na otravu kyanovodíkem.

Ale abychom nekončili tak negativně, je dobré poznamenat, že diagnostické i léčebné možnosti se neustále zlepšují. Průlomovým se v této věci stal rok 1836. James Marsh totiž vymyslel velmi jednoduchou a přesnou zkoušku, díky které bylo možné s jistotou odhalit, zda je ve zkoumaném vzorku přítomen tehdy nejzneužívanější jed zvaný oxid arzenitý, kterému se také přezdívalo mimo jiné utrejch, otruch nebo otrušík. James Marsh tak položil základy moderní toxikologie. Dnes je již možné určit v jakémkoliv vzorku jakýkoliv známý jed.

Text: David Hainall

Na volné televizní zpracování případů nechvalně proslulých sériových vrahů z Česka i ze světa, se můžete podívat v divácky úspěšném seriálu Temný Kraj, v neděli ve 20.15 na Primě. Odvysílané díly lze sledovat online na Prima PLAY

Čím střílel vrah Kalivoda?

Sérioví vrazi: Lesní vrah s IQ 130, tři oběti a sebevražda ve vězení

Reklama
Reklama