Konec planety opic: Země se stane planetou bez nich – už brzy

Jsou našimi bezprostředními příbuznými ve zvířecí říši, ale také patří mezi nejohroženější tvory na světě. Nová šokující studie popsala, jak velké je riziko, před nímž stojí primáti.
Hodně naštvaný makak

Zpráva uvádí, že z 504 analyzovaných druhů jich do roku 2050 vyhynou téměř dvě třetiny – a ty, které přežijí, budou postiženy poklesem populace až o 75 procent. Pokud se křivka, kterou vědci vytvořili, protáhne do roku 2100, na zemi v té době už nebudou existovat v přírodě žádní primáti... s výjimkou člověka

Není šance na záchranu?

Nejhorší na tom podle zprávy je, že se tomuto děsivému vymírání už vlastně nedá ani zabránit – „pomohla by jim jen naprostá revoluce,“ tvrdí studie. Příčiny vymírání jsou totiž dlouhodobé a setrvale stejné: lidé stále rychleji mění poslední přirozené biotopy opic na pole a další zemědělsky důležité plochy, kde už zvířata nenalézají dostatek obživy. Protože primáti jsou většinou poměrně značně specializovaní na určitý druh ekosystému, nejsou se změnám schopni přizpůsobit. Zejména tomu, jak extrémně rychle kvůli člověku probíhají.

Setkání francouzského výzkumníka Paul du Chaill s gorilou
Setkání francouzského výzkumníka Paul du Chaill s gorilou
Bayerische Staatsbibliothek

 

V řadě zemí, zejména v těch afrických, ale také v Jižní Americe, ohrožuje populace také obliba tzv. bushmeatu – tedy masa divokých zvířat. Domorodcům, kteří se jím rádi živí, nelze nic moc vyčítat – živili se jím odjakživa. Problémy jsou dva: bushmeat si oblíbili i lidé z bohatých evropských a asijských zemí, pro které je možnost ochutnat šimpanze nebo gibona neodolatelným pokušením. A současně je počet domorodců stále větší, takže se populace ulovených divokých zvířat nestačí tak rychle doplňovat.

Obrázek, který autoři práce načrtli, je zcela temný – statistiky i predikce hovoří zcela jasnou řečí: ohroženy jsou primáti na všech kontinentech, vždy za to může člověk a snaha napravit to v podstatě není možná...

Studie zveřejněná v časopise Science se však přesto pokouší nastínit, jak by měly vypadat snahy o zachování alespoň některých druhů. Podle autorů práce bude brzy nezbytné rozhodnout se, které druhy „nechat padnout“ a na které naopak koncentrovat koordinované záchranné snahy, ideálně napříč zeměmi, bez ohledu na státní hranice.

Text: MK

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama