Mystický Ararat – tam, kde měla cíl Archa

Vydejte se s českým cestovatelem Lukášem Synkem po prastaré a magické Hedvábné stezce. Prozkoumejte magickou horu Ararat!
Ararat, král Kurdistánu, celkový pohled
Reklama

V severovýchodním cípu tureckého Kurdistánu, poblíž trojmezí Turecka, Arménie a Íránu, dominuje Anatolské náhorní plošině bájná hora Ararat.

Podle biblického příběhu přistál na svazích Araratu praotec Noe se svou archou, čemuž věří křesťané, židé i muslimové. Pro dávné cestovatele musel být Ararat bezpochyby spolehlivou, zdaleka viditelnou „turistickou značkou“. Právě tudy totiž procházela obchodní trasa směřující z Malé Asie a černomořského přístavu Trabzon do Reje (dnešní Teherán), kde se napojovala na hlavní trasu Hedvábné stezky.

Ararat se svojí základnou o průměru 130 kilometrů a výškou 5137 m n. m. suverénně představuje nejvyšší horu Turecka. Je to spící sopka, která se naposledy připomněla zemětřesením v roce 1840. Sopečnou podstatu Araratu odráží jeho kurdské jméno Čiyaye Agiri (tzn. „Ohnivá hora“) i turecké Ağri Daği (tzn. „hora Bolesti“). Z jihovýchodního úbočí tohoto obra vyčnívá ještě úzký postranní kužel. Aby se tento malý bratr odlišil od svého mohutného sourozence, označují se vrcholy přesněji jako Malý Ararat a Velký Ararat. Hlava Velkého Araratu jakožto krále Kurdistánu je celoročně ozdobena krásnou sněhovou korunou, která ovšem bývá často zapíchnuta do věnce mraků, zvlášť odpoledne.

Je tu bezpečno?

Stepní krajina pod Araratem má kouzlo, byť postrádá jakékoliv lesy, sady či pole. Na jaře představuje jednu velkou zelenou pastvinu, kde se pasou mnohohlavá stáda ovcí, neboť pastevectví stále představuje pro kurdské obyvatele důležitý zdroj obživy. Potkáváme i stáda ušlechtilých koní. Naopak na podzim se step mění ve sluncem sežehnutou žlutou pustinu. Ze stepi vyčnívají ostré barevné hřebeny podivných tvarů jako nějaké špičky ledovců z hladiny moře. Odhad vzdáleností v takové krajině bez stromů jakožto měřítek nám činí problémy – vše se zdá blíž. Proto se pak divíme, proč ten kousek z vesnice do města už jdeme dvě hodiny a proč nám dochází voda.

Velký Ararat
Velký Ararat
Lukáš Synek

Východní Turecko obývají převážně Kurdové, národ s vlastní kulturou, identitou a jazykem v několika dialektech. Kurdové se často označují za největší národ bez vlastního státu (čítají asi 30 miliónů). Ne, že by o něj neusilovali, ale jednotlivé kurdské kmeny vždy upřednostňovaly spíš své kmenové zájmy a nikdy se dostatečně nesemkly. Na druhou stranu mocní vládcové tohoto regionu nebyli ztrátě území ve prospěch kurdského státu pochopitelně nakloněni. Nevyšel ani příslib samostatného státu od vítězných mocností po první světové válce zakotvený v poválečné Sevréské smlouvě (1920). Pro žádný z okolních národů Kurdové v minulosti nebyli vítanými sousedy, protože svůj život horských pastevců si nezřídka „zpestřovali“ loupežnými výpravami do měst v nížinách. Špatná pověst jim pak už zůstala.

Ropa všechno mění

Mnozí z vás jistě mají v paměti i válku mezi tureckou armádou a Kurdy (PKK), která zuřila ve východním Turecku v 80. a 90. letech minulého století, kdy turecká armáda zbořila kolem 3000 kurdských vesnic a přesídlila asi 400 000 lidí. Dokonce do roku 1991 byla kurdština v Turecku ilegální – zcela volně se směla používat až koncem 90. let. Situace je dnes relativně klidná s občasnými tureckými výpady proti kurdských „teroristům“, nicméně armádní kontrolní stanoviště na hlavních silnicích a napětí na politické scéně dodnes zůstávají. Faktem je, že turecká ložiska ropy leží právě v Kurdistánu, nehledě na trasy ropovodů z Iráku. Čili o samostatném Kurdistánu nemůže být v současném Turecku řeč, na rozdíl od situace v sousedním Iráku.

Turečtí Kurdové.
Turečtí Kurdové.
Lukáš Synek

Cizinec se však nemá čeho obávat. Kurdové jsou stejně pohostinní jako Turci. Vždy si u nich šplhnete použitím výrazu „Kurdistán“, což musíte ovšem při hovoru s Turky ve vlastním zájmu nahradit termínem „východní Turecko“. Typickým znakem kurdských vesnic jsou nízké kamenné nebo cihlové domky s plochými střechami. I na těch nejobyčejnějších ovšem nechybí satelitní antény. Vesnice s dobrým zdrojem vody se mohou chlubit skupinkami topolů, které vydrží zdejší drsné podmínky, rychle rostou, a tudíž se pěstují jako zdroj jinak vzácného stavebního dřeva. K topení se však používají velké brikety vyrobené z trusu dobytka, které se suší na slunci a pak skladují vyrovnané v typických kopách připomínajících svým tvarem iglú.

Druhý největší palác Turecka

O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, PhD. je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pro čajovnu V Síti.

Pod Araratem leží zaprášené pohraniční město Doğubeyazit, nejvýchodnější město Turecka, jehož historie sahá o téměř 3000 let nazpátek až do období Urartské říše. Pár kilometrů za městem na skalním ostrohu sedí jako orlí hnízdo slavný palác Ishaka Paši – po sultánském paláci Topkapi v Istanbulu údajně druhý největší palác v dnešním Turecku. Byl vystavěn zdejším kurdským panovníkem Čolak Abdi Pašou a jeho synem Ishakem Pašou (dokončen 1784).

Palác představuje pozoruhodnou směsici různých architektonických stylů – především perského, arménského a osmanského. Kopule palácové mešity s elegantním minaretem tvoří jeho z dálky viditelné dominanty. Všechny brány, okenní výklenky a oblouky zdobí nádherné reliéfy s převážně květinovými motivy. Palác byl na svou dobu vybudován velmi pokrokově – měl například vnitřní rozvod vody nebo jeden z prvních systémů ústředního vytápění.

Naproti přes malé údolíčko stojí ještě starší Beyazitská mešita a nad ní se ke skále lepí zbytky hradeb, jejichž základy se datují dokonce až do období Urartské říše (přelom 2. a 1. tisíciletí př. Kr.). Do těchto míst se vyplatí vydrápat za překrásným výhledem na celý palác na pozadí dramaticky neutěšené a přitom okouzlující krajiny Kurdistánu. Zvlášť při ranním slunci, které dodá působivé vystínování celé scény, se člověk raduje, že se odvážil až do toho „nebezpečného Kurdistánu“.

Reklama
Reklama