Geronimo, proslulý náčelník Apačů – hrdina, zrádce, nebo ochlasta?

Detailní pohled na Geronima, náčelníka Apačů, odhaluje nečekané souvislosti
Geronimo - náčelník Apačů
Geronimo - náčelník Apačů
Ben Wittick

Geronimo patří k velmi kontroverzním historickým osobnostem. Jedni ho vnímají jako hrdinu a dodnes pějí oslavné písně a druzí ho popisují jako zbabělce a zrádce. Zjistit, která strana má pravdu bude dnes již velmi těžké.

Život plný otazníků

Apačského náčelníka a šamana Goyathlaye (v překladu „Ten, který zívá“), zná svět většinou jako Geronima. Nikdo neví přesně, kdy a kde se narodil. Historikové se však shodují, že to mohlo být mezi lety 1820–1825 na pomezí Arizony a Nového Mexika. Na přelomu let 1905 a 1906 vznikal za pomoci Geronimova synovce Ace Daklugieho jeho autorizovaný životopis „Geronimo, His Own Story“, který Geronimo diktoval školnímu inspektorovi S. M. Barrettovi. V tomto díle sám Geronimo uvedl, že se narodil někdy v červnu 1829 ve východní Arizoně. Přibližně ve stejné době vznikala např. i encyklopedie Handbook of the American Indians of North of Mexico vydaná v roce 1909, jejímž autorem je F. W. Hodge. V této knize, kterou citují i jiné později vydané publikace se uvádí, že se Geronimo narodil až v roce 1834. Tento údaj se dnes jeví spíše jako velmi nepravděpodobný.

Klasický Geronimův portrét
Klasický Geronimův portrét
Ben Wittick

Podle dostupných informací se Geronimo účastnil všech velkých bitev kmene Čirikavů, ale do všeobecného povědomí vstoupil až v 70. letech 19. století. Jeho věhlas a sláva stoupla ještě výše, když v letech 1885–1886 dokázal jen s malou skupinou bojovníků unikat několika tisícovkám amerických a mexických vojáků.

Jako zlomový okamžik ve svém životě uvádí Geronimo ve svých pamětech rok 1858, kdy podle něj došlo k masakru u Kaskiyehu v severovýchodní Chihuahue, během něhož měli Mexičané zabít jeho ženu, syny i matku. Zde se dostáváme do značného rozporu s ostatními historickými zdroji. Žádná jiná kronika nebo kniha o tomto krveprolití nemluví. Jediná událost, která by odpovídala Geronimovu popisu, je tažení sonorského guvernéra José Maríy Carrasca na Apače, kteří tábořili v okolí Janosu 5. března 1851. Vojáci podle dostupných zdrojů zabili 16 mužů a 5 žen. Do zajetí vzali 6 bojovníků a 56 žen a dětí. Dnes se již nejspíš nedozvíme, zda mezi mrtvými byli opravdu i členové Geronimovy rodiny. Podle všeho se ale náčelník pomstil hned o rok později, kdy se společně s dalšími čirikavskými bojovníky vypravil do Sonory a měl pobít mnoho nepřátel.

Geronimo roku 1913
Geronimo roku 1913
Archivo General de la Nación Argentina

Poslední náčelník Apačů a šaman Geronimo zemřel 17. února 1909 na zápal plic, který podle všeho způsobil sám svou vlastní nezodpovědností. Na sklonku života hojně holdoval alkoholu. Opil se, spadl z koně do ledové vody a nastydl. O jeho odkaz a legendu se po jeho smrti začal starat synovec Ace Daklugie, jenž se postaral hlavně o to, aby se na slavného bojovníka nezapomnělo.

Byl Geronimo zbabělec, nebo hrdina?

Knihy, dobrodružné romány a filmy často vykreslují Geronima jako statečného bojovníka, který neváhá s nasazením vlastního života chránit svůj lid. Byl ale Geronimo opravdu vzorem všech apačských ctností? Jak jej vnímali jeho nejbližší, spolubojovníci, nebo dokonce nepřátelé? Nebyl to třeba jen nelítostný vrah nebo zbabělec?

Tvůrce odkazu náčelníka Geronima, jeho synovec Ace Daklugie, a synové Juha a Ishton z pochopitelných důvodů odmítají jakoukoliv kritiku směřovanou proti jejich slavnému příbuznému.

Zápisky, které vznikly na základě vzpomínek některých jeho spolubojovníků, však vykreslují úplně jiný obraz. Nachiseh (Stoupající kouř), jeden z nejudatnějších bojovníků apačské historie např. uvádí, že se Geronimo v celé řadě bitev choval jako naprostý zbabělec. V dubnu 1882, kdy se indiáni střetli s mexickou pěchotou, se prý Geronimo místo boje schovával s ženami a dětmi a čekal, až jeho kmen zastřelí většinu mexických důstojníků a zažene zbytek vojáků na útěk.

Spekuluje se také o tom, zda za negativním obrazem náčelníka a šamana Geronima nestojí náhodou žárlivost a závist. Např. Nachisovi, synovi náčelníka Cochise, vadilo, že Geronimo má navíc i šamanské schopnosti, které jemu a většině ostatních bojovníků chyběly. Náčelníkům kmenů, kteří svůj „úřad“ dědili po svých otcích, nejspíš bylo proti vůli, že Geronimo dokáže díky svému charismatu získat mladé bojovníky, kteří jej bez výhrad následují do boje. Nachisova dcera měla také údajně na Geronimovu adresu prohlásit: "… Geronimo nebyl vůbec velký muž. Neslyšela jsem o něm nic dobrého. Lidé neříkají, že dělal dobře“.

Dlužno ještě poznamenat, že v druhé polovině 19. století již mělo mnoho Čirikavů dost válek a bojů. Chtěli mít klid a žít v míru. Geronimovy válečné plány jim jen komplikovaly život. Mezi těmito indiány však byli i tací, kteří mu odpustili.

Geronimo jako zajatec amerických vojáků
Geronimo jako zajatec amerických vojáků
W. H. Martin Was included in History of the American West

Když malého Charlieho Smithse, chlapce z kmene Meskalerů, v roce 1885 odvedli Geronimovi bojovníci, byl z počátku zahořklý, ale později na jeho obhajobu vypověděl: “ … vojáci zabíjeli ženy a děti (v odvetu za akce Geronimovy tlupy) … "Byly časy, kdy jsem za to Geronima nenáviděl…; když jsem byl starší, poznal jsem, že neměl jinou volbu". Taipe, další apačský bojovník o něm řekl: „Byl ze všech nejvychytralejší. … Byl to velký kouzelník, ale také zlý. Když se mu přiblížili pronásledující vojáci a některé dítě začalo najednou křičet, zakroutil mu krk.“

Kdo tedy opravdu byl Geronimo? V celém kontextu apačských dějin se jeví jeho význam jako spíše symbolický. Jeho skupina byla malá, přesto dokázali neskutečné věci. Jen v roce 1885 dokázal se skupinou 34 bojovníků a 8 starších chlapců pobít více než 200 lidí v Mexiku a USA. Z dostupných pramenů vyplývá, že se jednalo o 75 amerických občanů, 12 apačských scoutů, 10 amerických vojáků a kolem stovky Mexičanů. Zvláště zajímavé jsou ztráty na straně Geronimovy skupiny – během bojů přišli „jen“ o 6 mužů, dva chlapce a jednu ženu s dítětem.

Závěr, zda byl Geronimo velký válečník bez slitování, ochránce svého lidu, sprostý vrah, hrdina nebo zbabělec, si musí každý udělat sám. Jisté je, že se nesmazatelným písmem zapsal do americké historie. Vzhledem k tomu, že si sám nevedl žádné zápisky, kroniky a vojenské deníky jsou často nepřesné, musíme se spolehnout na vyprávění potomků jeho současníků a spolubojovníků. Do jaké míry jsou jejich informace pravdivé, je otázka.


Text: David Hainall

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama