Inle je barmský "Mácháč", kde se dělají košile z lotosů

Víte, kde se tká plátno z lotosových vláken, domy stojí na kůlech a rybáři pádlují nohou?
Rybář s vrší
Rybář s vrší
David Hainall

Malé městečko Nyaungshwe nedaleko jezera Inle na východě Myanmaru působí trochu ospale. Vše se ale mění nad ránem a dopoledne, kdy většina místních i turistů míří ke kanálu Nyanung Schwe Cannal a po něm pak na lodích pokračuje na jezero.

Loď – jediný možný dopravní prostředek

Nastupujeme na dlouhou a trochu vratkou loď, kde jsou připravená pohodlná křesílka, plovací vesty a deštníky. Říkám si, že plovací vestu a deštník snad potřebovat nebudu a šňůrkou si přitahuji svůj bambusový klobouček k bradě v obavě, aby mi snad ve větru neuletěl a nebo abych si na přímém slunci nepřipálil pleš.

Většina turistických lodí brázdících jezero je stejná. Jsou dlouhé, štíhlé a uvnitř mají posazené sedačky, které jsou svou velikostí uzpůsobené obtloustlým Evropanům, a pohánějí je většinou staré vyčochtané motory, ze kterých odkapává olej. Právě tyto motory jsou jedním z hlavních zdrojů stále se zvyšujícího znečištění jezera. Tím druhým zdrojem jsou lidé, kteří zde například perou prádlo a nebo vypouštějí do jezera odpadky a fekálie. „To není možné, že ještě předchozí generace tuhle vodu pila?!“ nevěřícně kroutí hlavou kamarádka při pohledu na hnědou silně znečištěnou hladinu plnou květů tokozelky vzplývavé vodního hyacintu).

Synové jezera a plovoucí zahrady

Jezero leží na vskutku nádherném a malebném místě. Obklopují ho vysoké zalesněné svahy. Hory s tradičními vesnicemi lákají k procházkám. My jsme tady ale kvůli něčemu jinému. Zajímají nás tradiční domy na kůlech, rybáři, kteří stejně jako předkové pádlují nohou a pak v neposlední řadě unikátní plovoucí zahrady a tradiční řemeslné manufaktury. Zdejší lidé patří k menšinové skupině Intha a sami se označují jako „synové jezera“. Podle všeho jsou potomky dávných Monů. V současnosti bývají častěji řazeni do podskupiny většinového šanského etnika.

Lepení zlatých plíšků na Buddhy vylovené ze dna jezera
Lepení zlatých plíšků na Buddhy vylovené ze dna jezera
David Hainall

Loď na širokém kanálu nabírá rychlost a nám začíná být jasné, proč se na palubě nacházejí deštníky. S deštěm se tu sice dnes nepočítá, ale zato chladná vodní tříšť je po ránu nepříjemná a tak spousta turistů nasazuje ochranný štít. Hned u vjezdu na jezero se u trojice falešných rybářů s typickými vršemi tísní několik lodí s turisty, kteří si je fotografují. Po pořízení snímku natahuje model ruku a nechává si za své krkolomné akrobatické kousky zaplatit. „Tak tohle vidět nepotřebuju,“ slyším otrávený hlas před sebou. Naštěstí stačí popojet o pár set metrů dál a pozorujeme opravdové rybáře, kteří stojí na jedné noze na malé plošince na zádi své lodi, pádlo mají zaklesnuté v podpaždí a za achilovkou a zvláštními pohyby nohy uvádějí loď do pohybu. Většina používá k lovu síť, pouze u některých vidíme vrše. „Ryb je tu čím dál tím méně,“ konstatuje jeden z rybářů a smutně kouká na chudý úlovek na dně své loďky. Podobně je na tom i většina jeho kolegů. Není ale divu, voda je silně znečištěná a ani rozsáhlé porosty invazivního hyacintu rybám neprospívají.

Jezero má rozlohu přibližně 116 km čtverečních. Ve vodě na mnoha místech vidíme v pravidelných rozestupech zabodané bambusové kůly, na kterých se houpají bambusové rošty s úrodným dendritem ze dna jezera a spoustou vodních řas. Vybudování takového záhonu je fyzicky nesmírně náročné. Farmáři musí nejprve nasbírat tuny sedimentu a řas, která pak pracně věší na zmíněné rošty. Odměnou za nezměrnou dřinu jsou jim však velmi úrodné zahrady. Geniální řešení nabízí kromě bohaté úrody ovoce, zeleniny a květin ještě jednu jistotu. Při povodních nehrozí zatopení záhonů a zničení úrody. Vše totiž stále plave na na hladině.

Řemeslo – zlatý důl

Na jezeře a zvláště pak v jeho jižní části se nachází několik tradičních vesnic. Domy zde stojí na kůlech zapuštěných do dna a cedule na nich upozorňují, že se v nich nachází některá z tradičních dílen. „Hello ladies and gentleman,“ vítá nás se širokým úsměvem holčina a hned nás zve k návštěvě dílny na výrobu stříbrných šperků. „Pojďte se podívat, ukážeme vám, jak děláme ty nejkrásnější šperky. A nemusíte nic kupovat,“ dodává. V první potemnělé místnosti pracují šperkařští mistři. U otevřeného ohniště se stříbro nejprve ohřívá, aby se s ním později snáze pracovalo. Je to neskutečně titěrná práce bez zdrojů umělého světla, ale výsledek stojí za to. „To, co naši muži vyrobí, prodáváme v našem obchodě,“ zve nás dívčina do další místnosti. Když se nemám k nákupu, používám v Asii svou líbenou výmluvu: „Nemám s sebou dostatek peněz v hotovosti.“ Reakce na sebe nedá dlouho čekat: „U nás ale můžete platit i platební kartou.“ A na stolku přede mnou rázem stojí moderní platební terminál. Říkám si: „Do pytle, tak ti kluci vedle nemají ani lampičku, aby si viděli na prsty, a tady dostanu pod nos tuhle krabičku připojenou k internetu?“ Zachránila mě jen nálepka na terminálu s informací, že akceptují pouze Mastercard.

Lotosové hedvábí

Tkají se zde látky z dováženého hedvábí a pak ze zde získávaných vláken z lotosových stonků. „Přátelé, jsme asi jediní na světě, kteří látku z lotosu vyrábějí,“ vítá nás lámanou angličtinou další slečna. Získání potřebného množství vláken a jejich následné spřádání nám připadá jako neskutečná dřina s pramalým efektem a bezděčně si vzpomeneme na našeho krtečka a jeho cestu za kalhotami s velkými kapsami – naříznout stonek, povytáhnout konce od sebe, položit vlákna na dřevěné prkýnko, po deseti cyklech přejet po vláknech dlaní, zamotat je do sebe, chytit na kolovrátek, otočit a takhle celý den. V téhle manufaktuře se vyrábí ve velkém. Místností s tkalcovskými stavy a kolovrátky je tu hned několik a ceny za zboží jsou na barmské poměry velmi vysoké. Lotosová šála stojí kolem 80–100 dolarů, trika a košile jsou pochopitelně mnohem dražší.

Kláštery a svatyně v okolí jezera

Barmánci žijí nezvykle bohatým duchovním životem a víra prostupuje každou jejich činností a chováním. Není tedy divu, že i na jezeře samotném a v jeho okolí je celá řada pagod, klášterů a svatyní. Západně od vesnice Nampan se nachází např. klášter Phaung Daw Oo Paya známý hlavně díky pěti Buddhovým sochám, které muži zdobí jemnými zlatými plátky. Zlata na soškách je v současnosti již tolik, že dávno ztratily jakoukoliv podobnost s lidskou postavou a připomínají spíše neforemné koule. Ovšem jedná se o další z míst, kam ženy nesmějí. Boj za genderovou rovnost do Barmy zatím nedorazil. Podobně jako v Mandalay v chrámu Mahamuni paya nebo u Kyaiktiyo (tzv. „Golden Rock“) ani sem totiž nemají ženy do bezprostřední blízkosti svatých soch přístup a mohou je pozorovat pouze z vymezené vzdálenosti.

Zastavujeme na první pohled u nevzhledné dřevěné budovy s plechovou střechou. Na molu zouváme boty a vstupujeme do potemnělého prostoru kláštera Ngaphe Kya, který je znám jako „Klášter skákajících koček“. V minulosti zde mniši skutečně cvičili kočky akrobatickému umění a pravidelnými představeními si pak vydělávali na živobytí a chod kláštera. Koček je tu stále požehnaně, ale už je nikdo necvičí.

Text a foto: David Hainall

Anaramapura, Barma - Obrázek 1

Největší týkový most světa se klene nad vodou plnou parazitů

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama